Tento měsíc uplyne celých 17 let od premiéry prvního dílu Pána prstenů. Společenstvo vtrhlo do amerických kin 19. prosince 2001 a prakticky rozbilo pokladny i pohled na fantasy v mainstreamu.

Z filmu, o jehož osud se studio bálo, se stal hit a následující díly Dvě věže a Návrat krále lámaly rekordy návštěvnosti a přepisovaly historii, když si závěrečný díl odnesl jako třetí v dějinách kinematografie úžasných 11 Oscarových sošek. Zdálo se, že vlnu klasického fantasy v popkultuře nemůže nic zastavit.

Jenže když se podíváme na kina teď, patnáct let od chvíle, kdy jsme se rozloučili s Frodem, není ve výhledu nejbližšího půl roku žádný film z ranku high fantasy nebo alespoň meče a magie. A při pohledu zpátky jich taky nenajdeme zrovna záplavu. Co se tedy stalo? 

Hledá se nový král 

Pán prstenů v Hollywoodu ukázal, že i čistokrevné fantasy je žánr, který přitáhne do kin masy. Bylo jasné, že jakmile skončí v kinech vláda Prstenu, bude potřeba nasytit hlad po dalších příbězích tohoto typu. A kde je hlad, tam jsou peníze.

Hlavouni ve studiích si snadno spočítali, že ve fantasy žánru leží malý zlatý důl, a v roce 2005 se tak otevřely s velkou pompou dveře do Narnie.

První díl komerčně uspěl, celosvětově si sáhl na tři čtvrtě miliardy dolarů a kriticky byl přijat celkem solidně.

Často se sice ozývalo, že je film infantilnější než Pán prstenů, příliš náboženský a zaměřený na mladší publikum (protože v té době ještě studia považovala rating vyšší než PG-13 za filmovou smrt), nicméně i když Narnie nedokázala Středozem nahradit, kardinální průser to také nebyl.

Ten přišel až o rok později.

S Eragonem.

Film, o kterém se nemluví 

Christopher Paolini napsal své knihy v patnácti letech a získal si svou čistokrevnou, byť nepříliš originální, fantasy řadu fanoušků. Ti se logicky těšili na to, až uvidí příběh dračího jezdce na velkém plátně. Ovšem když ho pak viděli, nevěřili vlastním očím.

I když triky vypadaly výborně a obsazení filmu ve vedlejších rolích stálo za to, titulní hrdina se castingovým agentům příliš nepovedl, a scénář zvládl spolehlivě nakrknout jak fanoušky předlohy, tak ty, kteří knihy nečetli.

Kritika, která se na Eragona snesla, byla zdrcující a 250 milionů, které film vydělal, zůstalo hluboko pod očekáváním studií. 

Pokračování se tedy logicky nekonalo. A filmový fantasy žánr čekaly hubené roky.

Prázdný trůn a prokletí Prstenu

V letech po Pánovi prstenů se o žánr klasického fantasy otíralo hned několik filmů, žádný ale nepředstavil zajímavý komplexní svět a dospělý příběh, který by si fanoušci ve velkém zamilovali.

Ani jeden z Beowulfů (ať už ten s Gerardem Butlerem v roce 2006, nebo ten digitální, který nafoukl svaly Raye Winstona o rok později) se nechytil, příšernost Ve jménu krále od Uwe Bolla by měla navždy zůstat zapomenuta a v pokračování Narnie se natolik projevily předchozí hluchá místa, že najednou nesahalo Jacksonovým bijákům ani po kotníky.

Kina každoročně valchoval Harry Potter a byl rok 2008 a důstojný nástupce Pána prstenů nikde v dohledu. Zato se na obzoru objevily hned dva filmy, které určily nové trendy – Iron Man a Stmívání. V záplavě upírů a komiksových hrdinů se hlad po klasické fantasy vytratil.

Když to v roce 2009 zkusil Solomon Kane se svou drsně pochmurnou, špinavou atmosférou, diváci nepřišli – celosvětových dvacet mega budiž toho důkazem. A mizerný Hon na čarodějnice s Nicolasem Cagem o dva roky později studiové hlavouny jen utvrdil v tom, že špinavé středověké fantasy továrna na peníze nebude. 

Zklamání klasikou  

Souboj Titánů, Princ z Persie, Válka bohů… v letech 2010 a 2011 jsme v kinech viděli mnohem víc sandálů a písku než jindy. A na této vlně se svezl i Barbar Conan, toho času nadějně vyhlížený restart základního pilíře žánru meč a magie. Jason Momoa v ústřední roli sliboval důstojnou náhradu za zestárlého Arnolda, první plakáty i artworky vypadaly dobře…

… a po první projekci šlo všechno těšení do kytek. Film to celosvětově dotáhl sotva na polovinu svého rozpočtu, kritici se shodli na tom, že je to největší fantasy sračka od dob Eragona, a těch pár nadšených fanoušků (ano a nestydím se za to) muselo smutně zaskřípat zuby, že Momou v ikonické roli už znovu neuvidí.

Zatímco jiným hercům by takový propadák kariérně zlomil vaz (zdravím Taylora Kitsche z Johna Cartera), Momoa Conana přežil. A to díky jednomu maličkému seriálu, který se v témž roce vynořil zdánlivě odnikud.

Jmenoval se Hra o trůny. 

Seriálová štafeta

O tom, jak velká pecka se ze seriálu podle Martinových knih vyklubala, se asi nemusím dlouze rozepisovat – hlášky jako „Winter is coming“ nebo „You know nothing, Jon Snow“ zapustily kořeny v popkulturním rybníčku a fanoušci čistokrevné fantasy si konečně alespoň trochu přišli na své.

Jistě, tradiční elfy by v seriálu od HBO člověk pohledal, ale Hra o trůny ukázala, že pokud se to udělá dobře, je v tomhle žánru pořád co ždímat. A také, že fantasy seriály nemusejí vypadat jako Xena nebo Tajemství pravdy (aka Legend of the Seeker) a už vůbec nemusejí mít dětský rating. 

Tam, kde se filmová produkce deset let marně pokoušela najít své místo, vplula Hra o trůny perfektně a nabalila na sebe hladové fanoušky. 

Jenže se brzy zdálo, že jsou studia opět v koncích. A že Hra o trůny bude zase na dlouho samostatnou vlaštovkou.

Návrat marnotratného hobita 

Rok 2012 měl být TEN rok. Měl to být průlom a návrat ke kořenům.

Do kin šel Hobit (a také trojka Krále škorpiona, kdyby to někoho zajímalo…) a fanoušci byli z návratu do Středozemě v extázi. Zejména když se ukázalo, že filmy namísto Guillerma del Tora (který byl provázen jak vysokými očekáváními díky výborným Hellboyům a Faunově labyrintu, tak obavami kvůli silnému autorskému rukopisu) natočí Peter Jackson. 

Reklama

Ten Jackson, který vyhrál Oscara a Zlatý Glóbus za režii Pána prstenů. 

Ten Jackson, který dal fanouškům jejich milovanou Středozem před oněmi deseti roky.

Ten Jackson, co od Pána prstenů nenatočil žádný oslnivý hit… 

Hobita provázela ohromná očekáváním, která jasně musela padnout – a také padla. Jednička byla přijata ještě dobře a její tržby se přehouply přes miliardu, dvojka s trojkou se ale vlídných reakcí nedočkaly. A i když studio asi neplakalo, miliarda už znovu napadla a fanoušci hořekovali nad předigitalizovaným prefabrikátem, který postrádal poetičnost knihy i kouzlo Pána prstenů.

Jacksonova Středozem se prostě nadobro zhnusila.

Fantasy nového desetiletí

Hobit nebyl jediný, kdo podkopal klasické fantasy v kinech. Tak jako v minulosti neuspěla dvojice Beowulfů, propadla i dvojice dalších mýtických bijců, tentokrát Herculesů v roce 2014, ani ten snesitelnější s Dwaynem Johnsonem, ani onen tragicky blbý s Kellanem Lutzem nedokázali přitáhnout diváky. A nejinak na tom byly i další pokusy filmařů přijít klasickému fantasy na zoubek. Zatímco kinům vládly young adult adaptace, do propadliště dějin odhučel produkčními problémy stíhaný Sedmý syn a o rok později i obdobně mizerný Poslední lovec čarodějnic. 

Ti, kdo vyhlíželi rok 2016 s nadějí na pořádné čistokrevné fantásko plné orků a magie, pak museli zaplakat, když mu zasadil hřebíček do rakve matný Warcraft, o blbinách jako pokračování Sněhurky a lovce nebo Bohové Egypta snad raději nemluvit.

Ovšem asi největší rána přišla loni, když se studio pokusilo vzkřísit legendu.

Ten druhý film, o kterém se nemluví

Exculibur je do dnešního dne považován za jeden z nejlepších filmů o králi Artušovi. I když se filmaři pokoušeli oživit příběhy rytířů kulatého stolu mnohokrát s větším (První rytíř) či menším (Král Artuš z roku 2004) úspěchem, asi nikdy to nebyl větší kasovní průser než loni, když studio Warner Bros. Pictures vložilo důvěru do Guye Ritchieho.

Ritchie měl na kontě ušmudlané gangsterky jako Podfu(c)k nebo hravou inkarnaci Sherlocka Holmese s Robertem Downey Jr. a nebyl tedy důvod k obavám.

Ritchie přistoupil k britské legendě bez piety a s energičností sobě vlastní natočil čistokrevný fantasy biják se slony mamutích rozměrů, černou magií, kouzelnými meči a stylizovanou produkcí.

A studio na tom prodělalo kalhoty.

I když má film na Rotten Tomatoes solidní divácký rating, kritici ho nemilosrdně rozstříleli a v kinech pak kardinálně propadl. Při rozpočtu 175 milionů dolarů si na sebe Artuš s celosvětovými tržbami necelých 149 mega ani nevydělal, Charlie Hunnam si svým angažmá dost možná zabouchl dveře do první herecké ligy a na fantasy výplach si hned tak nikdo netroufne.

I když…

I když teď si do kin našel cestu další hrdina z britských legend, zbojník Robin Hood, kterému studio Lionsgate z nějakého důvodu dopřálo velmi podobnou modernizační kůru jako Warneři Artušovi.

A podle všeho to nezachrání ani oscarový Jamie Foxx, protože kritici i diváci dávají palce dolů, Robin Hood padá žebříčkem tržeb jako kámen a vypadá to na další fantasy monstr průšvih. 

Platforma fantasy zaslíbená?

Kde jsou tedy po těch sedmnácti letech od Pána prstenů všechny ty skvělé adaptace literárních klasik? Proč nevidíme každoročně výborné fantasy filmy, když komiksovkám nedochází dech? 

Inu, fantasy je drahý špás – Hra o trůny by mohla vyprávět. Podle Variety údajně stála v šesté sezóně epizoda kolem 10 milionů dolarů a v chystané osmé prý naroste rozpočet na epizodu o dalších 5 milionů.

Natáčení klasických fantasy příběhů je náročné na lokace, kostýmy a triky a jak ukázaly různé pokusy v rámci žánru, trefit se divákům do vkusu není žádná hračka.

Pro studia jsou mnohdy bezpečnější a výhodnější (a levnější, co si budeme povídat) seriály a filmy odrážející realitu jako různé městské fantasy, dystopie, upířiny pro dětské a dospívající publikum, nebo sázka na komiksové adaptace, které se na rozdíl od fantasy zvládly uchytit za posledních deset let skvěle. Je to tedy beznadějné? 

Ne tak docela.

Zdá se, že novou zemí zaslíbenou by pro fantasy příběhy mohly být seriály. Televize už přestala být synonymem papundeklu a trapnosti (ehmehm, Xena, ehmehm Hercules s Kevinem Sorbem) a stále víc a víc zajímavých projektů se stahuje na stanice jako Netflix, Amazon, Syfy nebo Hulu (a YouTube, který do toho začíná pomalu šlapat).

A na obzoru jsou díla, která vypadají velmi nadějně – i když asi nejdiskutovanější je v poslední době adaptace Zaklínače od Netflixu (u níž všichni doufají, že bude mít blíž ke Hře o trůny než k Letopisům rodu Shannara), v řadě za ní čeká spousta dalších.

HBO tuší, že jim po skončení Hry o trůny mohou nastat těžké časy, a tak letos ohlásili hned několik blíže nespecifikovaných spin-offů z Martinova světa. Ty by měly pomoci vydojit každý cent, který se v Západozemí ještě skrývá.

I když kolem Skybound Entertainment a Zelaznyho Kronik Amberu není už dlouho žádná zpráva, ostatní stanice mají jasno.

Na Hulu se vrhli na úspěšnou young adult sérii Trůn ze skla, Showtime připravuje Rothfussovy Kroniky královraha, Netflix chystá kromě Zaklínače zajímavou novinku Cursed, která by měla nabídnout nový a doufejme ne úplně pitomý pohled na artušovskou legendu.

A nejvíc ze všech má našlápnuto Amazon, který v únoru ohlásil práci na seriálové adaptaci onoho nešťastného Barbara Conana, koupil práva na Jordanovo Kolo času a také na seriálové zpracování Pána prstenů, kterým to víceméně vše začalo.

Pokud to půjde dobře, čekají fanoušky klasického fantasy dobré roky. Teď už jen doufat, že ten uvolněný trůn po Písni ledu a ohně nezůstane prázdný tak jako před patnácti lety po Návratu krále… 

Reklama