Často kolem sebe slýchám, že v České republice se není možné živit psaním. Mezi autory i různými fanoušky to někdy působí jako takové dogma. Co je na tom všem pravdy? Jak je to tedy s tím psaním a výdělkem v České republice?
Obživa a výdělek
Na úvod bych měl dodat, že já se psaním neživím. Ne ve smyslu „píšu pouze knihy a nic jiného“. Nicméně v posledním roce už opravdu nemůžu předstírat, že mi psaní nic významného nevydělává. Psaní knih tvoří asi 40 % mých celkových ročních příjmů. Je to částka, se kterou počítám a bez které se neobejdu. K tomu učím angličtinu ve firmách a také občas učím nebo lektoruji na vysoké škole. Bídou netrpím a nežiji pod mostem. Přitom počty mých prodaných knih jsou možná zajímavé na fantastiku, ale rozhodně ne nijak zázračné v celkovém měřítku prodané beletrie u nás. Je spousta autorů, co mají desetinásobné prodeje oproti mým.
Ano, navzdory vžité představě o tom, jak se tím nejde živit, je v České republice spousta autorů, kteří si psaním dobře vydělají a mají velké prodeje. I ve fantastice. Ať už je to Kulhánek, Žamboch, Červenák, Šlechta nebo Kotleta… S mnoha z nich jsem během příprav tohoto článku mluvil a bavili jsme se i o číslech, stejně jako jsem mluvil s několika nakladateli.
Jsou různí autoři. Někteří jsou schopní poslat do nakladatelství tři kapitoly svého opusu spolu s číslem konta a až po tom, co jim tam nakladatel pošle 500 tisíc, mu chtějí milostivě poskytnout zbytek knihy. To je oblíbená historka, každý nakladatel nějakou takovou má, a o tomhle nedostatku autorské sebereflexe se už napsalo hodně článků. Je zde ale druhý extrém, který je možná ještě častější: autoři, kteří ani nevědí, že by za své dílo měli dostat zaplaceno.
Nad otázkou peněz hodně začínajících autorů mávne rukou s tím, že psaní je přece stejně neuživí. Jako kdyby to byla univerzální odpověď na všechno. Není. Jestli se tím živí nebo neživí je jiná otázka, ale za desítky a stovky hodin své práce by autor měl dostat zaplaceno. Co na tom, že ho to baví a dělá to pro radost. Ošetřovatel v zoo má taky rád zvířátka, ale na tu pátou ráno tam nechodí jen tak pro srandu. Cukráře může bavit dělat dorty, ale ten čtyřpatrový svatební dort si taky nechají zaplatit.
Pojďme se tedy podívat na to, jak si v ČR jde vydělat psaním. Samozřejmě, že pokud je někdo například novinář na plný úvazek, živí se psaním a není na tom nic zvláštního. Tento článek se týká autorů beletrie (neboli fikce) se speciálním zaměřením na fantastiku (i když nejenom).
Píšete rádi?
To je první a vlastně nejdůležitější otázka. A následuje hned druhá: chtěli byste jenom psát? Je to ta jediná věc, kterou byste chtěli dělat? Spousta lidí znejistí, přemýšlí nad obživou, nad tím, co by si o tom mysleli rodiče či partner, a tak vůbec. Samozřejmě, že nikdo nezačne psát s cílem vydělat spoustu peněz. Tedy, nikdo inteligentní. Pokud je vaším cílem vydělat miliony, zkuste nějakou jinou práci… vlastně jakoukoliv jinou.
Zrovna tak zapomeňte na to, že budete psát něco, co nesnášíte, ale lidi si to budou kupovat a vy budete vesele inkasovat. Opravdu ne. I kdybychom odhlédli od toho, že nejspíš bude znát, že píšete něco, co nesnášíte, opravdu to chcete? Možností, jak si vydělat jinak, je spousta.
Možná byste si za ideálních podmínek opravdu rádi vydělávali psaním, ale bojíte se, nebo máte dojem, že to nejde. Na to se tu zaměříme. Pokud tedy píšete rádi, pojďme dál.
„U nás to není jako v Americe“
Často se argumentuje tím, že v naší republice to není jako v Americe, kde se psaním může každý živit, protože je tam mnohem větší trh. Ano, v ČR rozhodně je malý trh. Když autor fantastiky prodá 500 kusů, mluví se v některých kruzích o úspěchu, když prodá 2000 kusů, někteří nakladatelé to oslavně nazývají bestsellerem.
Na druhou stranu ve spoustě věcí se od nás Amerika zase tak moc neliší. Někdo si může myslet, že americký trh je nějaké úžasné magické místo, kde napíšete náhodnou pitomost a okamžitě vyděláte miliony a do smrti už jste za vodou. Tak to není. Většina amerických spisovatelů, i úspěšných, dělá totéž, co čeští spisovatelé: chodí do práce.
Podle Dana Simmonse se v USA živí psaním knih a ničím jiným asi 450 autorů. Když to srovnáme s Českou republikou a převedeme na počet obyvatel, budeme na tom možná i líp.
Kevin J. Anderson pracoval jako autor technických manuálů ve výzkumném ústavu amerických ozbrojených sil a k tomu psal po večerech a víkendech romány. Napsal jich hezkou řádku, než odešel na volnou nohu.
Larry Correia psal dva romány ročně a k tomu chodil několik let do práce, kde měl spoustu stresu a přesčasů. Až po několika letech začal psát na plný úvazek.
Myslíte si, že někdo jako Anderson nebo Correia by si řekli „ne, to je dobrý, já se tím neživím, tak nebudu řešit, kolik mi dají?“ Samozřejmě, že ne.
A kolik jim tedy vlastně dají?
Procenta, procenta, procenta
Jak je vlastně takový autor placen? Většinou dostává procenta z prodeje. Pro nakladatele je to taky ten hlavní způsob, jak autora sedřít, a je k nevíře, na co všechno jsou autoři schopní přistoupit. Většina českých poctivých nakladatelů platí za každý prodaný kus něco mezi 7 a 12 procenty (procenta se počítají z maloobchodní ceny bez DPH). Zavedení a úspěšní autoři mají trochu víc – ale zase ne tolik, kolik byste si mysleli.
Začínající autoři v tuhle chvíli možná začnou bědovat, jak je to v ČR hrozné a že si to své dílo nejspíš vydají sami, protože tak budou mít třeba 70 %. No jo, ale 70 % z nuly je pořád nula.
A jak je to v Americe? Ono se to opravdu moc neliší, autoři dostanou 7 až 10 % za paperback, v Americe se platí víc za hardcover (čili za knihu v pevné vazbě), tam to může být 20 % apod., ale ne všechny knihy (hlavně od nových autorů) mají hardcover. Hlavní rozdíl je ve velikosti trhu, ne v procentech.
K procentům dostanete většinou zálohu, její výše záleží na individuální dohodě s nakladatelem. Je dost opravdu úspěšných autorů, co zálohu prostě nedostávají, protože ji nikdy nechtěli, naproti tomu řada dobrých nakladatelů dává dobré zálohy i nováčkům.
Jak se tedy stát bohatým a úspěšným?
Pokud si chcete reálně psaním vydělávat nějaké zajímavější částky a být poměrně úspěšným, platí prakticky stejná rada pro ČR i Ameriku – vytrvalost a produktivita.
To je klíč číslo jedna a dvě (v libovolném pořadí). Až na pár výjimek první kniha prakticky nikdy nebude žádný veleúspěch. V Čechách i ve světě se to samozřejmě pár lidem podařilo, a pokud se to z nějakého zázračného důvodu povede vám, klobouk dolů a přejme vám to, ale je naivní na to spoléhat.
Řekněme ale, že jste napsali knihu, našli jste si nakladatele, kniha vyšla a tak nějak se prodává. Co je to nejlepší, co můžete v tu chvíli udělat? Sednout si na zadek a napsat další. A potom další.
Že na vaši múzu nesmím tlačit, že potřebujete několik let, abyste něco vyplodili? To je moc hezké, ale ideálně by to chtělo napsat tak jednu až dvě knihy do roka a mít nakladatele, který vám bude ochotný ty dvě knihy do roka vydat. Každá další kniha od autora vytáhne prodeje té předchozí, obzvlášť když jde o sérii. A z každé knihy vám přicházejí procenta. Autor je také pořád na očích. To je ten nejlepší dlouhodobý marketing, který autor může mít. Nikoho nebude zajímat, že jste před patnácti lety napsali jeden skvělý román a potom nic.
Navíc vypadá mnohem líp, když začnete mít v knihkupectví vlastní poličku a později vlastní regál.
Rychlé psaní vs. dobré psaní?
Literární puristé vám budou rádi vyprávět, že kniha napsaná rychle je nějakým způsobem horší nebo podřadná. Autor, který píše rychle, si nemůže s knihou tak pohrát, tak ji promyslet a pouze díla napsaná během několika let (ideálně dekád) budou mít skutečnou hodnotu.
Tak to nefunguje. Rychle napsaná kniha neznamená špatná kniha, stejně jako pomalu napsaná kniha nerovná se kvalitní kniha. Pokud máte o čem psát, prostě napíšete dobrou knihu. Nevěříte mi? Nemusíte věřit mně.
Charles Dickens napsal Vánoční koledu za šest týdnů, Anthony Burgess dokončil Mechanický pomeranč za tři týdny a Ray Bradbury napsal 451 stupňů Fahrenheita za devět dní v univerzitní knihovně na pronajatém psacím stroji, do kterého musel každou hodinu hodit čtvrťák, aby fungoval.
Ray Bradbury, který začínal v době Zlatého věku sci-fi, kdy autoři jako Leigh Brackettová, Jack Williamson, E. E. Smith, Arthur C. Clarke, Robert A. Heinlein nebo Isaac Asimov psali do pulpových magazínů, měl průpovídku: „Autor musí být produktivní nebo umřít hlady.“ V pulpových magazínech autoři tehdy dostávali půl centu za slovo.
To neznamená, že nezbytně musíte psát dva romány za rok. To rozhodně ne, pro začátek stačí uvažovat jednoduchým způsobem: když píšete, vytváříte nějakou hodnotu, za kterou dostanete zaplaceno.
Profesionalita
Spousta autorů nadšeně říká, že kdyby se psaním živili, tak budou profesionálové, ale když se tím neživí, tak nemá smysl být profesionál. Jenomže profesionalita většinou přichází před tím komerčním úspěchem.
Pokud je na vás spoleh, dodržujete termíny a nevytváříte zbytečně konflikty, nakladatel s vámi bude chtít spíš znovu spolupracovat. Pokud na nakladatele každý den nadáváte na sociálních sítích a knihu dopisujete deset let, moc se o vás nakladatelé přetahovat nebudou.
Je možné, že nejste typ autora, který je schopný dodržet termíny, jste třeba autor, který si chce s textem víc pohrát, porozmýšlet, a necítíte se dobře, když na vás někdo spěchá. To je naprosto v pořádku, ale potom nechoďte do projektů, které mají jasný deadline. Většina českých nakladatelů a redaktorů vás za nedodržení termínu nejspíš nemá jak potrestat, ale ztratíte reputaci. Když někdo slíbí román – a dokonce za něj předem dostane zálohu – a potom ho odevzdá jedenáct let po termínu, je to trochu trapné.
Každému může do práce něco vstoupit. Před několika lety jsem kývl na účast v jedné antologii. Měl jsem napsat povídku na specifické téma. Povídku jsem si rozmýšlel, věděl jsem, o čem budu psát. Ale termín odevzdání byl velice striktní a do mých plánů zasáhl reálný a osobní život. Prostě jsem v tu chvíli neměl čas a věděl jsem, že to nestihnu.
Termín byl sice až za dva měsíce, přesto jsem napsal redaktorům, že se omlouvám, protože už teď vím, že to nestihnu a že pochopím, když mě z antologie vyškrtnou. Přišla mi odpověď, ať si s tím nedělám hlavu, že skutečný termín je až později, takže to můžu dodat vlastním tempem. K povídce jsem se nakonec dostal a odevzdal ji s odkladem.
Někdy něco nevyjde, není to příjemné, ale stane se to každému, tak se snažte redaktora nebo nakladatele varovat předem. Prostě řekněte „Promiň, nestíhám, vím, že jsem to slíbil, ale něco se stalo. Chápu, když si do antologie najdeš někoho jiného.“ Ušetříte tím trápení sobě i ostatním. To je další důležitá část profesionality.
Pracujte na víc věcech najednou
Tímhle nemyslím, že máte jako Alexander Dumas mít šest asistentů, z nichž každý bude pracovat na jedné knize, a vy to po nich jen upravíte a napíšete klíčové scény. To ne. Ale hodně autorů se zdržuje tím, že dopíše jednu knihu, udělá si u ní korektury, oslovuje nakladatele, čeká na odpověď nakladatele, potom (když má nakladatel zájem) dělá úpravy textu, potom čeká na další připomínky, potom na korektora a potom čeká, až kniha vyjde. Teprve pak si takový autor sedne a začne vymýšlet další.
Neradím vám, že máte psát víc věcí zároveň. Jsou autoři, kteří to dělají a dělají to dobře, mně to ale moc nejde, protože ve výsledku obě knihy či povídky napíšu pomaleji, než kdybych napsal jednu do konce a pak začal psát druhou.
Můžete ale pracovat na různých dílech v různé fázi jejich produkce. Já mám momentálně rozepsaný nový román ze série České země, Spojenci českých zemí. Kromě toho mě teď čekají korektury anglického překladu posledních kapitol Hranic impéria a navíc brzy dostanu od redaktorky k autorským korekturám českou verzi téhož románu. A u toho si teď píšu poznámky k novému románu ze série Hranic impéria a k tomu píši tenhle článek.
Ještě se mi jednotlivé příběhy nepopletly a ani mě to nijak nevysiluje. Na psaní zaměstnáváte jinou část mozku než na korektury, takže když si potřebujete odpočinout od jednoho, můžete dělat to druhé.
Pozitivum také je, že až na pár hodně divných výjimek nikoho nebaví dělat korektury. Když tedy každý den děláte něco tvořivého, budou ty korektury pak snesitelnější.
Den má jenom 24 hodin
Ono se snadno řekne, že máte dělat na více věcech najednou, ale vím, že je to těžké. Hlavně, když máte k tomu všemu práci na plný úvazek.
Základní otázka je: Chcete psát? Baví vás to? Pokud ano, pokud u většiny jiných činností myslíte na to, jak byste chtěli psát, tak si prostě čas nějak najdete.
Já se snažím psát 2000 slov denně, ale to je jen odhad a dělám to teď, když mám časovou flexibilitu. Když jsem měl práci na plný úvazek, dělal jsem 600 slov denně. Nejde o konkrétní počet slov, jde o to naučit se fungovat pravidelně (pokud nechcete počítat na slova, můžete jet podle normostran nebo znaků, to je úplně jedno).
Je lepší psát s nějakým konkrétním cílem, jako například určitý počet slov, než si říct „večer budu dvě hodiny psát“. Protože všichni víme, že dvě hodiny psát může znamenat i „dvě hodiny koukám do facebooku“. Počet slov či stran za den lépe vypovídá o tom, co reálně děláte. Někdy vám to potrvá kratší dobu, někdy delší.
Pokud máte každý den spoustu povinností, můžete si zkusit třeba dát týdenní limit místo denního. Hodně úspěšných autorů, hlavně s malými dětmi, to tak dělá. Přes týden napíšou tu a tam něco a o víkendu se prostě zavřou a píšou. Nezanedbávejte svoji rodinu, ale i rodina se může naučit, že prostě v určité hodiny vás má nechat na pokoji. Někdo jezdí na ryby, někdo chodí do hospody, vy budete v zavřeném pokoji sedět a psát.
Nezáviďte si!
Hodně autorů si přečte nebo slyší o úspěchu někoho jiného a řekne „jemu ale byly nakloněné okolnosti“ nebo „on byl ve výjimečné situaci“, „on měl štěstí“ a pak vysvětlí, proč u nich to nikdy nepůjde. Plus klasika „já mám děti, s těmi to nejde“ nebo „psaní je moc velká nejistota“ a podobně.
Ano, každý jsme jiný, každému nám osud rozdal jiné karty, ale jako pokerový hráč věřím, že s každými kartami jde vyhrát. Já nechtěl být vyhozen z práce, ale stalo se to. Já nechtěl, aby mi zrušili velmi dobře finančně hodnocený kurz na univerzitě dva týdny před tím, než měl začít, ale stalo se to. Člověk někdy vyhraje, někdy prohraje, někdy se zadaří víc, někdy míň. Ale jak praví mariňáci „nic není nemožné… zkusit“.
Opravdu se ale nedívejte na jiné a neříkejte si, že jim to šlo a vám to určitě nepůjde. A také si nezáviďte. Ono je to téměř klišé, ale lidé si opravdu závidí a to také k ničemu nevede.
Ano, můžu závidět Julii Novákové, že má lepší kontakty na anglicky mluvícím trhu, můžu závidět Frantovi Kotletovi, že má mnohonásobně větší prodeje, a můžu závidět Juraji Červenákovi, že prostě a jednoduše píše líp než já. Ale to všechno by mi bylo k ničemu.
Je lepší si pořídit vlastní krávu než doufat, že sousedovi ta jeho chcípne.
Shrnutí?
Pokud opravdu chcete psát, pokud vás baví psát a pokud to už někdo vydal a čte se to, není důvod, proč by vám to nemohlo víc vydělávat.
Vytrvalost, nic se nestane přes noc. Pravidelnost a nějaká ta disciplína. K tomu se naučte říkat si u nakladatele o peníze a nějak to půjde.
Tak alou psát!
