Life is Strange (LIS) je populární hrou pyšnící se propracovaným příběhem, jejíž cílovou skupinou jsou především teenageři. Zástupy fanoušků si však již našla i mezi staršími ročníky. Proč je i pro ně hra tak lákavá?
Supersympatická superhrdinka
Během hry jsem se ponořila do života introvertní studentky fotografie, Max Caulfield. Max se vrací studovat poslední ročník střední školy do svého rodného města Arcadia Bay. Je velmi sympatická, talentovaná a nesmělá. Což je kombinace, díky které bylo velmi snadné si Max oblíbit a prožívat s ní veškerá její příkoří, vztahy a dobrodružství.
Hlavním tahounem příběhu je schopnost, kterou hlavní hrdinka na začátku hry objeví, tedy možnost vrátit čas o pár minut zpátky. Díky tomu může Max získávat předměty, vnikat do zamčených pokojů, ale také zaperlit v rozhovorech nebo dokonce zachraňovat životy.
A tak se Max může pustit do detektivního pátrání, při kterém nejde o nic menšího než o rozluštění záhady zmizelé studentky. Hra má však i vedlejší dějové linky, které mi přišly paradoxně mnohem zajímavější a vlastně i smysluplnější, než ta hlavní, ale o tom později.
Královnou ve svém žánru
LIS má velmi propracovaný příběh, díky čemuž lze zařadit do subžánru storytelling game spadající do RPG. Jde původně o nezávislou (indie) hru s hrdinkou v hlavní roli. Ve stejné kategorii nalezneme například anime Cinderella Phenomenon, dobrodružný 80 Days nebo hororový Oxenfree.
Všechny jmenované hry mají vysoká hodnocení, nicméně porovnávat je s LIS je jako nechat závodit chrta se smečkou podvraťáků. Jeden ze smečky doběhne jako druhý, chrt si ale mezitím stačí udělat manikúru, pedikúru a túru do Vancouveru.
Čím je ale LIS tak výjimečná? Její herní obtížnost je téměř na nule a až na pár logických hádanek v podstatě jen sledujete příběh a vodíte hlavní hrdinku po předem vytyčené trase. Je dané, kam se vypravíte a co tam budete řešit. Tak proč LIS vlastně nazývat hrou a ne třeba interaktivním filmem (s pokulhávající grafikou)? Slibuje totiž možnost ovlivňovat příběh a konec prostřednictvím klíčových rozhodnutí. Ale opravdu tomu tak je?
Falešný dojem znovuhratelnosti
Nejprve začnu tím, co mne na hře zklamalo, abych mohla pokračovat už jen samými pozitivy. Můj jediný problém, co s LIS mám, je právě možnost volby, ovlivňování osudů, tedy znovuhratelnost. Před pár dny jsem dohrála hru podruhé, přičemž jsem se rozhodovala schválně zcela opačně, než při předchozím hraní. Nebylo to tak těžké a to ani pro mne obdařenou neobyčejně špatnou pamětí.
Rozhodování, která ve hře činíte, jsou totiž v naprosté většině velmi návodná. Chcete totiž, aby se hlavní hrdince a jejím blízkým dařilo. Což je opravdu škoda, uvítala bych spíš morální dilemata a větší neprůhlednost důsledků. Tedy snad až na linku s šikanou, tam naopak přehlednost v následcích hráčovy volby hodnotím velmi pozitivně.
Při druhém hraní jsem tedy se skřípějícími zuby činila velmi nepopulární a drastické volby a postavy pak nesly jejich následky. K mému zklamání šlo ale ve většině případů o dopad vskutku kosmetický. Krom pár zmínek typu “no ty jsi fakt pipka, že ses mě nezastala” k žádnému ovlivnění hry nedošlo.
Výjimkou budiž důsledek šikany (juch!) a (ne)rozpadnutí jednoho klíčového vztahu. Ani případný rozchod však nemá vliv na další chování zúčastněných, takže tyto postavy pak potkáte v téměř stejných situacích, jako kdyby zůstaly spolu. A pak je zde samozřejmě závěr, kde máte na výběr ze dvou možností konce. Bohužel, stejnou volbu a její důsledek máte, ať se ve hře chováte jakkoliv.
Takže veškeré odbočení z hlavní cesty je vždy dočasné. To, co mě na hře lákalo ze všeho nejvíc, tedy odehrát si alternativní příběh, skončilo velkým zklamáním. A mohu být ráda, že jsem to hrála s téměř dvouletým rozestupem, i tak jsem se ale místy dost nudila a scény neprožívala zdaleka jako napoprvé, jelikož byly téměř totožné. Zdánlivá možnost rozhodování se mi tak zdá největší slabinou LIS.
Dějové linky hlavní a vedlejší
Na LIS jsem byla natěšená právě z důvodu, že jde o příběhovou hru. A nebyla jsem zklamaná, příběh je přímo návykový. Ústřední detektivka, kdy Max se svou nejlepší kamarádkou pátrají po zmizelé spolužačce, je sama o sobě nosná, pro mne jsou však ještě důležitější vedlejší linky.
Zatímco se hlavní děj týká šílence, s nímž se teenageři ve svém skutečném životě pravděpodobně nesetkají, vedlejší zápletky upozorňují na témata, která jsou dnes velmi aktuální a mohou mít na hodnoty hráčů přímý dopad. Díky tomu může být hra i celkem zajímavou a vlastně dost povedenou prevencí některých nepříjemných problémů, které i v našich školách rezonují.
V první řadě je to samozřejmě dětská hra na šest…ano, šikana. Hra nám zprostředkuje nejen různé její formy, jako třeba kyberšikanu, ale hlavně její dopad na osobnost oběti. A co mi přijde důležité, hráč může svými rozhodnutími ovlivnit, jak nakonec šikanovaná skončí. Klíčové mi to přijde z toho důvodu, že si člověk osahá různé způsoby, jakými může i v reálu podpořit spolužáka, který se dostal do podobné situace.
Hráč také zjistí, co se stane, když bude nečinně přihlížet. Ve hře se totiž nerozhoduje, zda se k šikaně přidá, či ne. Ale mezi tím, zda oběti opakovaně aktivně pomůže, nebo nic neudělá. Už jen kvůli tomu bych hru zadala všem žákům jako domácí úkol.
Dalším důležitým tématem je ekologie. Hra apeluje na ohleduplné zacházení s přírodou, která se hroutí vlivem nepřirozeného zacházení s realitou.
Koho si zamiluješ víc?
Ač je příběh a jeho odbočky velmi silný, není to hlavním tahounem hry. Tím jsou neuvěřitelně propracované a realistické postavy s mnohdy velmi dojemným osudem. Ke každé z postav si s trochou empatie najdete cestu a pochopíte její jednání, jelikož zjistíte, co je na pozadí.
Takže fandíš nejen fluffy sympatické Max a její nejlepší kamarádce, která ve svém životě zažila nejedno peklo, ale i šikanované Kate, či dokonce šikanátorce Viktorii. A to je ze strany studia Dontnod Entertainment, které za hrou stojí, slušný masterpiece.
Koho uvidím opisovat, sbírám a za pět!
Ať už záměrně, nebo náhodou, LIS se některými linkami prolíná s jinými díly zabývajícími se cestováním v čase. Fandové určitě najdou podobnosti se známým filmem Osudový dotek. Ostatně těžko se tomu divit. Myšlenka filmu a hry je velmi podobná. Nicméně u jedné scény se opravdu nedovedu ubránit pocitu, že autoři LIS od scénáristy filmu sprostě opisovali.
A u Osudového doteku to nekončí. Po druhém dohrání jsem si všimla, že jeden z konců je pro změnu inspirovaný, nebo alespoň nezáměrně velmi podobný, Donnie Darkovi. A ne, není to tím, že v obou dílech se vyskytuje králík. Ačkoliv, když nad tím teď přemýšlím, mohl by králíček v LIS skutečně na Donnieho odkazovat.
To be continued…
Ač mám k Life Is Strange připomínky, výsledný dojem na mě udělal velmi pozitivní a řadím jej na přední příčky mých odehraných her. Nejen ve srovnání s jinými indie hrami jde o výjimečný počin.
Když jsem nedávno zjistila, že má nejen DLC s možností dokoupit navíc bonusovou epizodu, ale dokonce i druhý díl, můj seznam přání k Vánocům nabyl o dvě další položky.
Už můžu brečet?
LIS se pyšní tagem “atmosférická”. A oprávněně. S pocity hráče si hraje velmi zdařile. Velmi vydařená atmosféra je podtrženou brilantním soundtrackem složeným většinou ze skladeb indie folkových kapel, které si ráda pouštím i mimo hraní.
Prožitek ze hry občas kazí kostrbatá grafika, musíme si však uvědomit, že jsme na hřišti nezávislých her. Ve srovnání s jinými tohoto žánru je na tom LIS velmi dobře, takže to místy toporné Max prosím odpusťme.
Life Is Strange
Vývojáři: Dontnod Entertainment
Série: Life Is Strange
Platformy: PlayStation 4, Android, Xbox One, PlayStation 3, iOS, Xbox 360, Microsoft Windows, Linux, Mac OS
Cena: 499,-
