Sledujeme bolestné hledání pravdy a její ještě bolestivější odkrývání. Nechybí nesmrtelná lidská touha prorazit dané hranice a transcendovat. Je to příběh o naději a spáse. A v neposlední řadě o lidské povaze, jejíž nejtemnější tóny můžeme, ale nemusíme spatřovat v Inkarceronu.

Kniha roku 2009, na kterou by se nemělo prášit

Úpadek přicházel pozvolna a nějakou dobu trvalo, než jsme si ho uvědomili. Potom jsem jednoho dne hovořil s Vězením, a když jsem odcházel z místnosti, slyšel jsem, jak se zasmálo. Tiše, posměšně se uchechtlo.

Ten zvuk mě přimrazil na místě. Stál jsem v chodbě a na mysli mi vytanul starý obrázek, který jsem kdysi spatřil v dochovaném fragmentu jakéhosi rukopisu. Zobrazoval obrovská ústa Pekel pohlcující hříšníky.

Tehdy jsem pochopil, že jsme stvořili démona, který nás zničí.

Ačkoli je u nás dvojdílná série dostupná už nějakou dobu, nedá mi to, než abych se k ní vrátila. Jde totiž o mnohorozměrné a kvalitní literární zpracování dystopie, která předběhla všechny ty Hladové hry, Labyrinty a Divergence.

A kdybych hledala nějaká další vystihující klíčová slova, patřilo by tam rozhodně sci-fi, dobrodružství, akce, faleš, krutost, věrnost, identita a vzpoura. Nic triviálního a naštěstí ani triviálně podaného.

O čem to je – a přitom neprozradit mnoho?

Vložili jsme do toho vše, co nám zbylo. Nyní nás to všechny přesahuje.

Příběh se točí kolem několika postav. Finn je vězeň, který trpí ztrátou paměti a jakési záblesky ho přepadají jen ve vizích. Říká se mu Hvězdovid – ten, kdo spatřil skutečné hvězdy. Je přísežným slibem spojen s Keirem, prospěchářským a sebestředným mladíkem, který mu pomáhá přežít, ale nikdy si nejsme tak docela jistí, co udělá. Část cesty je provází mudrc Gildas a Attia, mladá dívka, která chce Finnovi pomáhat a má alespoň trochu nezištné pohnutky.

Z druhé strany přichází Claudia, dcera Správce, která se pokouší Finna osvobodit, protože si myslí, že je to ztracený princ Giles. Samotný Správce vězení John je výraznou figurou sám o sobě a jeho neproniknutelnost je provokující až do konce. Claudiin na smrt nemocný učitel Jared je potom pravý kladný hrdina a archetyp učence; stojí jí po boku, zatímco se Claudia snaží obelstít jak svého otce, tak královnu, jejíhož nesnesitelného syna si nyní má vzít.

A nakonec možná dva nejdůležitější protagonisté, i když přímo hovoří tak málo: Vězení Inkarceron  a člověk z legend Sapphique.

Karty jsou rozdány a celkem záhy je zřejmé, kudy se bude děj odvíjet: Claudia se navzdory všudypřítomným intrikám snaží tajně dopomoci Finnovi na svobodu, ale on musí společně se svými společníky čelit vnímavému a zvrácenému Inkarceronu sledujícímu každý jeho krok. Vězení totiž bylo před staletími zapečetěno a únik z něj není možný, výjimku představuje Sapphique a všichni věří, že Finn by mohl jeho cestu zopakovat.

Byl jednou jeden muž jménem Sapphique. Nikdo neví, odkud přišel. Někteří říkají, že ho zrodilo Vězení, že vyrostl ze součástek uložených uvnitř. Někteří říkají, že přišel Zvenku, protože se tam jako jediný z lidí vrátil. Někteří říkají, že to vůbec nebyl člověk, ale bytost stvořená z lesklých jiskérek, které šílenci vídají ve snách a nazývají je hvězdami.

Někteří říkají, že to byl lhář a blázen.“

První kniha končí skutečně Finnovým únikem, ale jeho přátelé zůstávají uvěznění. Navíc na důležitosti nabírá samotné Vězení, které o Venkovním světě ví, ale nikdy ho nespatřilo. Začne tedy také toužit po úniku a brzy je jasné, že pokud se toto umělé vědomí skutečně osvobodí, svět bude v ohrožení. Druhý díl se věnuje těmto snahám Vězení a také cestě Keira a Attie za svobodou. Venku se pak Finn ocitá v roli korunního prince, ale jeho vzpomínky se mu nevracejí a on velmi důvodně pochybuje o své totožnosti.

Originální parket pro celé divadlo

Vězení bylo kdysi krásnou bytostí. Jeho programem byla láska. Ale možná bylo příliš těžké nás milovat. Možná jsme toho po něm žádali příliš. Možná jsme ho dohnali k šílenství.

Inkarceron nikdy nespí. Sní a jeho sny jsou strašné. Ale nikdy nespí.

Prostředí je plné nápadů, přitom konzistentní a nijak přeplácané. Nejde o to vychrlit co nejvíce divností na malém prostoru, ale uvěřitelně vyprávět ve světě, který je celý trochu falešný a nakřivo. Zdařile si zahrává+ s myšlenkou, co je pravdivé a co je iluze, co je matrix a co je fakt. Nakolik v dnešní době můžeme o něčem říct, že je originální, prostředí zde takové požadavky naprosto splňuje.

Přesněji řečeno jsou tu prostředí dvě. Na první pohled se zdají snadno uchopitelná, ale až jejich vzájemný vztah a kontext z nich dělají něco mimořádného.

Vězení Inkarceron je produktem vysoce vyspělé lidské civilizace, která se ocitla na pokraji vyhlazující války. Bylo vytvořeno, aby představovalo ráj pro ty, kdo byli ve válce poraženi, ale protože jsme v kultivované společnosti, jde o ten nejhumánnější způsob, jak se odpůrců navždy zbavit.

Platí to ovšem jen do té doby, než se začnou projevovat nedokonalosti systému a destruktivní tendence obsažené v lidské povaze. Inkarceron se začne vinou vlastních chovanců měnit. Korumpovat. Šílet. Nudit. A stane se hrozným, špinavým a syrovým peklem.

Co mi připadá na prostředí ještě tak geniální, je skutečnost, jak Vězení zachází se svým vzhledem: jsou tam kovové lesy, zamrzlá moře, rezivé hory v podobě kostek, gigantické řetězy. Nejsou tam svítání a soumraky, ale Rozsvícení a Zhasnutí. Všudypřítomná červená světélka připomínají pozornost Vězení. To recykluje úplně všechno včetně lidí a jejich vzpomínek. A když chybí organická hmota, dopomůže si kovem, pryží a kabely. Úplně na mě dýchla imaginace Chiny Miévilla.

A v neposlední řadě to, jak se Inkarceron jeví těm Venku. To ale neprozradím.

Zakazujeme růst, a tím i rozklad. Ctižádost, a tím i zoufalství. Neboť jedno je pouze zkresleným odrazem toho druhého. A především je zapovězen čas. Od této chvíle se nebude nic měnit.“

Venku to vypadá jinak. Vítězové se uzavřeli v takzvané Době, fiktivním 17. století, sevření Protokolem zapovídajícím vývoj a změnu. Technologicky velice zdatná civilizace raději zavrhla pokrok a ustavila status quo, aby se nezničila docela. Ale neudělala to důsledně. Mírové ustrnutí se nekoná, i tahle skutečnost je prohnilá a zrezivělá.

Je to akutní otrava krve. Všichni vědí, že je to falešné pozlátko, ale šlechtu to udržuje u moci a v pohodlí, zatímco chudáci nemají prostředky ke vzpouře. Lidé nežijí pravé životy, ale hrají role v intrikářské hře o postavení. Několikrát je tam nenápadně zmíněna partie šachu, která se stává pro veškeré dění přiléhavou paralelou.

Claudia a Finn si o tom druhém myslí, že žije v ráji. Ale nikdo nemá pravdu a je těžké se rozhodnout, které z těch dvou míst je nakonec horší. Ve druhém dílu se navíc můžete „těšit” na okamžik, kdy se i svět Venku začne rozpadat a odhalovat svou pravou tvář.

Na cestě k úniku

Zvedl ruce. Uviděli, že jeho plášť je pokrytý peřím jako křídla Labutě, když umírá, když zpívá svou tajnou píseň. A otevřel dveře, které nikdo z nich do té chvíle neviděl.“ 

Prostředí se dynamicky střídají a poskytují stále svěží moment pro vyprávění příběhu. Děj je tak v základu rozdělen na dvě pásma a to v obou knihách: Uvnitř a Venku. Mění se jen obsazení hlavních hrdinů v té které části. Tím hlavním, co pohání v podstatě všechny, je představa úniku: uniknout z Vězení, uniknout ze svého pravidly svázaného života, uniknout zpod vlády královny, uniknout ze sňatku, uniknout ze svého předurčení.

Reklama

Únik je vnímán jako něco, co člověku odkryje jeho samého, co ho vpravdě osvobodí a umožní mu být tím, kdo svůj život konečně řídí a určuje. Je to únik transcendentní a jeho hlavními představiteli a průvodci jsou Vězení a Sapphique, každý z jiné perspektivy, ale oba s neuhasitelnou žízní a schopnostmi udělat nemožné.

Ale zpátky k ději. Pro čtenáře se záhy zdá, že jsou knížky tak nějak krátké, ale je to spíš proto, že prudký spád a akce na každé stránce chvátá kupředu a nutí hltat řádky s napětím a zatajeným dechem. Autorka neváhá hrdiny protahovat opravdu ošklivými situacemi a zvraty, kde se jde takříkajíc na dřeň – a to hned od první stránky.

Nečekejte žádná jednoduchá řešení, ale spíše stále hlubší zabředávání do problémů, které mají, pravda, někdy překvapivě jednoduchá rozuzlení. Mnoho z dějových vláken je do sebe podivuhodně zapleteno a provázáno nadmíru uspokojujícím způsobem. Oceňuji promyšlenost celku a také jistou otevřenost, která se tu a tam nabízí v detailním pohledu: nedostanete odpovědi na všechny své otázky, alespoň ne explicitně.

Je třeba přemýšlet nad motivacemi a činy postav, aby z nich bylo možné odvodit jejich pravděpodobný budoucí osud.

A nebo si s vámi příběh jen dovedně hraje.

Je to prostě zneklidňující chytrá knížka, která nenabídne instantní odpovědi a občas pěkně potrápí.

Podařilo se mu Uniknout? Neboť se proslýchá zvěst, šeptaná jenom vskrytu, zvěst, že tu zůstal, polapený hluboko v srdci Vězení, že se jeho tělo proměnilo v kámen a ty výkřiky, které slyšíme, jsou jeho nářkem, že jeho zápolení otřásá světem.“

Očima protagonistů

Nejslabší mi na celé trojici prostředí – děj – postavy připadají postavy. A to musím také přiznat, že ty jsou při podrobném zkoumání velmi zajímavé. Nemůžu říct, že bych si někoho vyloženě oblíbila, protože všichni mají své temné stránky a často jsou pro druhé nečitelní. Vlastně mě častokrát pěkně rozčilovali, ať už tím, co dělali, nebo naopak nedělali. Ale cítila jsem z toho spíš hlubinu a propracovanost než dojem nedotažených kontur. Člověk je v neustálém pokušení najít nějaký vzorec nebo stereotyp, kterého by se mohl držet… a ono nic.

Spatřujeme ale společné motivy: vzájemné interakce se často točí kolem důvěry nebo věrnosti a touhy, aby ten druhý nelhal, přičemž nikdy není úplně jisté, jestli nebudou zklamáni. Všichni nabízejí komplikované uvažování a rozhodování, úplné vnitřní paláce nejistot zobrazované prudkými útočnými dialogy, v nichž jako by každý hledal ujištění o vlastní identitě. Psychologie postav je podle mě zvládnutá a je to velkým dílem vypravěčským uměním, které dokáže co chvíli rozbourat dříve nabyté jistoty.

Velmi pozorně a věrně je zobrazen příběh o Sapphiquovi, kterýžto jako jediný Vězeň kdy dokázal uprchnout z Inkarceronu. Je to propracovaný a komplexní mýtus proplétající se celým dějem a zcela uvěřitelně prohlubující předkládaný příběh. Ve Vězení se o něm vyprávějí legendy a příběhy plné naděje na vlastní záchranu.

Archetyp je tak silný, že se k němu bez zadrhnutí obrací i lidé mimo Vězení a jeho zobrazení je znovu přehráváno nejen v putování hrdinů, ale i v touhách samotného Inkarceronu. Sapphique je naprosto člověkem i jeho ideálem a představuje kotvící bod a jedinou, skutečně jistou pravdu: že je v lidských silách překonat všechno zlo a spasit sebe i ostatní.

A Inkarceron, jeho čirý opak. Není to člověk, ale umělá inteligence. Nezáleží mu na nikom kromě sebe a ve svém snažení je ochoten obětovat úplně všechno a všechny. Sapphiqua oslovuje jako syna a tolik se k tomu snu upíná, že se rozhodně vybudovat své tělo v jeho věrné podobě a přeznačit tak jeho mýtus. Paradoxně ho však zároveň naplňuje. Zatím co upírá svoji pozornost a veškerou energii k Úniku, zůstávají za ním lány ledové pustiny plné mrtvých.

Alespoň do chvíle, než se Sapphique vrátí. A jeho návrat probouzí úvahu, nakolik byly ty dvě identity oddělené, zdali už od začátku nebyly dvěma tvářemi stejné mince.

Vážná témata zabalená v napínavém thrilleru

Inkarcerone, tys mě zradil.

Proč jen jsi nezbrzdil můj pád?

Já hlupák myslel, že jsem tvůj syn

A ty ses mi chtěl jenom smát.“

Z dříve řečeného vyplývá, že temná, mnohdy překotná a křivolaká cesta k záchraně skýtá několik rovin témat vybízejících k zamyšlení. Příběh je nemálo o povinnostech a jejich dodržování nebo porušování, pokud jsou nesmyslné. Je také o vzpouře při hledání vlastní cesty životem, pokud jsou pravidla příliš sevřená.

Sledujeme bolestné hledání pravdy a její ještě bolestivější odkrývání. Nechybí nesmrtelná lidská touha prorazit dané hranice a transcendovat. Je to příběh o naději a spáse. A v neposlední řadě o lidské povaze, jejíž nejtemnější tóny můžeme, ale nemusíme spatřovat v Inkarceronu.

Knihy mají mnoho co nabídnout i dospělejšímu, sečtělejšímu publiku, ale pokud je do rukou vezmou mladší generace, seznámí se s řadou orwellovských momentů, které jsou nejen čtivě předloženy, ale také ponechány k rozsouzení každému, kdo se chce ptát, kde se stala chyba a jak naložit s vlastním životem a jeho pravdivostí.

Hledáš klíč k Inkarceronu? Podívej se do sebe. Odjakživa je skrytý uvnitř.“

Catherine Fisher: Inkarceron, Sapphique

Překlad: Petra Diestlerová

Vydal: Knižní klub

Počet stran: 368

Cena: 233 a 233 Kč

Vhodné pro: mládež 14+

Reklama

Čtenářka, fotografka, gamedesignérka, hráčka, vypravěčka a máma. Závislá na příbězích, hudbě a kráse života. Dávám si pauzu od knihovničení, ale pořád něco zkouším, hledám, někam směřuji. Pravda je někde tam venku.