ALIEN: COVENANT
- Reklama -

Že se lidi rádi bojí, to je všeobecně známá věc. Je to v podstatě přežitek pravěkých dob, kdy byl strach jedním z nástrojů, jak přežít, ale jelikož s sebou nese adrenalin a uvolňování endorfinů, máme ho rádi i dneska, kdy už nám v podstatě nic nehrozí. Ten pocit, kdy vás mrazí za týlem. Kdy vám tep vzroste k dvojnásobným hodnotám – a u někoho ještě výš – a tlak se navýší natolik, že máte pocit „srdce až v krku“ (nebo kalhotách). 

Lidé se rádi bojí u knih, komiksů, filmů nebo videoher. Každé z médií má přitom jiné možnosti, jež tvůrci ne vždycky plně využívají. Specificky to platí u hororové kinematografie, jejíž tvůrčí procesy se v jedenadvacátém století proměnily na diskuzi zhruba:

  • Co tam dáme dál?
  • Nevím, další lekačku?

Paradoxní je, že přestože u takových snímků notně cítíte nedostatek kvality, přestože v podstatě už vyčucháte každou blížící se lekačku (zpravidla jde o záběr na místo, kde nic není, záběr na jiné místo, návrat na místo 1, kde najednou NĚCO je)… a stejně se leknete. Protože prostě chcete, hrajete tu hru a hrajete ji rádi.

Je to přitom levná hra na budování strachu – mnohem náročnější a silnější je snažit se o atmosféru, napětí. A to se mnohdy – jak říkal Alfred Hitchcock Francoisi Truffautovi – staví lépe tím, že divák ví, CO přijde a KDY, ale hrdina neví nic a otázka je: může tomu někdo zabránit? (Skvostně je to vidět v Muži, který věděl příliš mnoho… v tom novějším.)

Filmový horor musí být postavený na příběhu, samozřejmě. Na práci s hudbou – v té má velikou zbraň a ohromnou výhodu oproti knihám. Ale pořád jde o vizuální médium, práce se scénou, tempem, záběrem a střihem je pro navození té správné atmosféry kruciální. 

A teď už jdeme na ty filmy samotné. 

Moje památné horory

Udělat výběr nejlepších hororů je těžké. A navíc nikterak originální, při správném googlení najdete takových žebříčků víc než zombíků ve filmech George Romera, budiž mu země lehká. Ale co tahle seznam těch, které v člověku uvízly, takže na ně myslí, vzpomíná? To je jiná… Nemusí být nejlepší, nejlépe natočené nebo napsané, možná jen byly „ve správný čas na správném místě“. A tak si je nosíte s sebou a budete nosit i nadále.

Poznámka: nejsou seřazeny ani podle kvality, ani chronologicky – spíše podle toho, kdy jsem je viděl poprvé.

Svatba upírů (1993)

Nu dobře, nevzal jsem to za ten nejočekávanější konec, přiznávám. Film Jaroslava Soukupa, který si notně půjčuje z Plesu upírů Romana Polanského (a spolu s Polanským si stejně výrazně půjčuje z díla Josepha Sheridana Le Fanu, který psal o upírech už v době, kdy si Bram Stoker ještě hrál na úředníky a o kariéře spisovatele jenom vlhce snil), nepatří mezi nejlepší, nejsilnější a dokonce ani nejvtipnější.

Za pozitivní zmínku stojí snad jenom (tradičně) skvělý Viktor Preiss. 

Ale sakra, zkuste se na něj podívat, když vám je pět.

No nemohl jsem z toho spát alespoň týden.

Candyman (1992)

Řekněte pětkrát jeho jméno nahlas před zrcadlem a máte o zábavu vystaráno. Klasická hororová městská legenda a další příklad toho, že i v podstatě béčkový horor umí člověku v jinošských letech parádně zvednout tlak. Ty včely vylétající z úst hlavní příšery si budu pamatovat napořád.

Čelisti (1975)

Jasně, mnozí namítnete, že Čelisti jsou v podstatě svěží dobrodrůžo pro celé rodiny – a máte pravdu, nakonec, pořád za nimi stojí Steven Spielberg. Ale jestli nějaký film spustil u milionů lidí alespoň částečnou thalassofobii, tak je to tento. Když si takhle plavete na lehátku/kajaku/paddleboardu/surfu/lodičce na moři či oceánu, napadlo vás někdy, že vlastně nemáte nejmenší představu, co je v těch metrech (nebo i kilometrech) temnoty pod vámi a že to asi nebude jenom ztracený klauník Nemo? Jop, tohle je thalassofobie.

Záhada Blair Witch (1999)

Bylo léto, bylo nám asi dvanáct a naše největší starost vypadala zhruba takhle: jak se zbavíme toho ohromného trolla bránícího most a u koho budeme hrát dračáka příště? Ve videopůjčovně jsme si jednou půjčili film s poutavým názvem, na večer…

… a skončilo to tak, že jsme se museli vzájemně vyprovázet domů. A abych zpátky nešel sám, vzal jsem s sebou mladšího bráchu. Takovýhle dopad ten film má, především jeho poslední dvacetiminutovka.

A také to byla moje první zkušenost se žánrem „found footage“ – prakticky zárukou kasovního úspěchu, většina filmů podobného ražení totiž stojí nula nula prd a horory mají návštěvnost vždycky jistou.

Kruh (2002)

Další zábavná městská legenda, tentokrát s vraždící videokazetou. A jeden z mála příkladů, kdy americký remake japonského hororu (tahle odnož by si zasloužila samostatný článek od někoho, kdo má pevnější žaludek než já) možná i překonává svého rodiče. Jestliže jsem lekačky v předchozích odstavcích tak trochu shazoval, je třeba dodat, že když se umí… Kruh Gorea Verbinského (což je mimochodem ten týpek, který nám pak naordinoval trojici pirátských dobrodružství v Karibiku) je totiž v práci s lekacími scénami naprostý mistr. 

Ti druzí (2001)

Když se řekne duchařina s překvapivou pointou, většina si automaticky vybaví Šestý smysl. Já (a jistě nejsem sám) však Ty druhé. Předně proto, že jsem je viděl dříve a na rozdíl od Shyamalanova hitu mi „dobráci“ kolem mě nestihli vyspoilovat pointu. Druhak proto, že Amenábarův film má vynikající gotickou atmosféru. A Nicole Kidman, kterážto je prostě hezčí než Bruce Willis.

Vesnice (2004)

M. Night Shyamalan mě dostal později. A paradoxně ve filmu, který zdaleka nepatří mezi jeho nejlepší nebo nejchytřejší – což ale skoro všechny jeho snímky, jejichž zápletky rozbijete zamyšlením asi po deseti vteřinách.

Tady však ve scéně, kdy slepá Bryce Dallas Howard kráčí lesem (já vím, JÁ VÍM, že je to blbost) a nevidí to, co vidíte vy, přesně potvrzuje Hitchcockovy poučky. A má to grády.

Vetřelec (1979)

Konečně nějaký zástupce kvality. Tedy přesněji, TOP kvality. Vetřelce jsem začal oceňovat mnohem později, než by bylo záhodno – dokonce mi bylo svého času bližší jeho akčnější pokračování od Jamese Camerona. S každým dalším zhlédnutím ale zjišťuji, že tenhle film je prakticky dokonalý, a to jak ve škatulce žánrové-hororové, tak i v té umělecké. A mimochodem – hrozně moc mu to sluší černobíle.

Texaský masakr motorovou pilou (1974)

Gore nebo splatter, říkejte tomu, jak chcete. Tobe Hooper tenhle žánr pomohl stavět měrou více než výraznou Texaským masakrem nebo i Kanibal holokaustem. Jako správný exploatační film je jeho hlavním posláním vám obracet žaludek naruby, což se mu mnohdy daří. Benzín téhle pile nedošel ani po skoro pětačtyřiceti letech.

Spalovač mrtvol (1968)

Zlo z vesmíru nebo od nadpřirozených bubáků, to je vlastně jen taková legrace. Nakonec mnohem horší je, co jsou si schopní provést lidi sami. Zlí lidi. Oportunističtí lidi. Lidi bez emocí, kteří jsou schopni pro vlastní úspěch obětovat třeba své nejbližší. Spalovač mrtvol je děsivý jako kniha – a Juraj Hertz ho na plátno převedl dokonale. I díky výjimečnému výkonu Rudolfa Hrušinského.

Chata v lesích (2012)

Těžce nedoceněný film. Je to v podstatě komedie, parodizující veškerá žánrová klišé – a obsahující kvanta kvant popkulturních narážek. De facto jde o maximální poctu žánru a přehlídku jeho historie.

Každé další promítání jenom utvrzuje v tom, jak je Chata v lesích chytrý film. Tohle se duu Drew Goddard – Joss Whedon ohromně povedlo.

Rituál (1973)

„Ježiši, ten film je ale hrozně ujetej,“ smáli jsme se, skleničku v ruce. „To psal někdo na houbičkách a točil někdo na opiu, ne?“

A pak jsme se nesmáli. Jenom jsme zírali. Na jeden z nejvíce pohlcujících, atmosférických, nepříjemných filmů, který jsme kdy viděli. Ve výsledku jde o netradiční mix detektivky, hicksploatačního redneck filmu a drogového večírku, ale to Skotsko! Ten Christopher Lee! Ten závěr!

Neutečeš (2014)

Tohle je horor, který ve mně rezonuje prakticky nejsilněji – a to už několik let. Zápletka je jednoduchá – s někým se vyspíte a on/a vám předá kletbu. Což znamená, že po vás „něco“ jde a může to vypadat jako jakýkoliv člověk. Neběží, nejede, jde – vždycky co nejpřímější cestou přímo k vám. Ne moc rychle, takže máte šanci utéci. Ale nikdy neutečete úplně – dokud nepředáte kletbu dál. Jenomže bacha, když ono „něco“ aktuálního nositele kletby sejme, kletba se vrací zpět… 

Jasně, metafora na sexuálně přenosné nemoci je to poměrně triviální, ale fakt fakt dost podmanivá.

+ bonus: Poslední prezidentské volby. To byl fakt horor.

A teď vy. Které horory nosíte s sebou?

Reklama

- Reklama -