Děvčátko Sophie bydlí s rodiči v domě, kde horní poschodí slouží jako knihkupectví a dolní jako obchůdek se sny. Obojí je na první pohled pořádně lákavá kombinace a kdejaké malé dítě by si takový život užívalo. Mezi policemi přeplněnými lehce zaprášenými svazky starých knih se ukrývají archetypální tichá zákoutí, ve sklepení se pak na vysokých policích vrší pestrobarevné lahvičky s opalizujícími destilovanými sny získanými z lapačů snů. Tajemné nápoje jsou prodávány těm, kdo touží po nějakém snovém zážitku.

Chutné ingredience v nedopečeném koláči

Sophie je naprostá samotářka a v kolektivu platí za outsidera. A je zvláštní v tom, že se jí nikdy žádný sen nezdá. Jediný způsob, jak snít, je vypít sen někoho jiného. Sophie tak přijde na to, že dokáže tvory, kteří o to stojí, přemístit do skutečného světa. A tak přijde k Příšeře.

Příšera je zubatý sedmiocasý tvor s roztomilýma očima a zvykem hodně a sofistikovaně mluvit. Je Sophiiným nejlepším přítelem, ale je potřeba ho držet v tajnosti – kvůli jeho divnosti a kvůli Nočním hlídačům, což je jakási organizace stojící proti těm, kdo prodávají sny.

Sophie se jednou vrátí domů a zjistí, že její rodiče i destilační přístroj na sny zmizeli. Včetně všech nočních můr obsahujících příšery. A pak se ukáže, že ve městě chybějí děti, které Sophie znala jako ty, kdo trpí těžkým spaním. Společně s Příšerou a kamarádem Ethanem se vydávají po jediné stopě, kterou mají, za posledním zákazníkem jejich obchůdku, panem Zlosnem (v originále Mr. Nightmare). Pokračování podléhá utajení pro případ, že si knihu opravdu zatoužíte přečíst.

Jeden by řekl, že takový rozjezd přece není špatný. Jenže jakkoli jsou nápady pěkné, jejich spojení dohromady pořádně kulhá. Shrnutí děje zní líp než jeho vyprávění.

Zhroucení do prdícího jednorožce

Jestli kniha držela pohromadě, skončilo to prvním příjezdem k Zlosnově domu. Tam se děj začal hroutit do spirály marnosti a nesmyslu – a bohužel to nebyl ten roztomilý dětský nonsens, ale naprostá kauzální katastrofa. Nepomohl ani okřídlený jednorožec prdící duhu, ani armáda chlupatých králíčků.

Kniha trpí hroznou samomluvou, neuspořádaným příběhovým obloukem, opakovanými klišé a nudou bez špetky napětí. I většina postav ve skutečnosti spíš lezla na nervy, než pomáhala. Jsou jednoduché (to u dětské literatury většinou nevadí, ale někdo, s kým by se dalo ztotožnit, by nebyl k zahození) a jediným opravdu zábavným charakterem byl Příšera.

Při čtení hodně rozčilovala jakákoli absence skutečné vize. Ano, věci se dějí, ale jsou poskládané za sebou jen chronologicky, je to táááhlé vypravování bez směru, pořádné hlavy a paty. Jistě, hrdinové mají motivaci zachránit unesené rodiče, ale tož, určitě by se to dalo napsat aspoň trochu čtivě! A bez vracení se! A bez nicnedělajících a sebelítostivých pasáží! Mám pocit, že kniha vznikla jako proud myšlenek, který redaktor viděl leda z rychlíku.

Není uspokojivě vysvětleno, proč by rodiče měli ukrývat Sophii. Taky není jasný smysl intermezza s ukradenými lapači snů ze Sofiiny školní skříňky – a k tomu to chromé vysvětlení. Uniká tu důvod náhlého objevu totožnosti sousedky pekařky. Pan Zlosen jako hlavní záporák zůstává nepochopitelný: několik povahových tváří, které během knížky předvede, strašlivě nedrží pohromadě a vlastně nebaví. A je toho víc, co výsledný dojem znevěrohodňuje a rozbředává.

Nic není ztraceno

K večeři je ryba. Co jíš, Příšero?“

Děti,” odpověděl s nadějí v hlase.

Máma sebou trhla.

Dělám si legraci,“ uvedl Příšera vše na pravou míru. „Byl to jen vtip. Jsem vtipná příšera, ne?“

Moc vtipná,“ poznamenal táta suše.

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, kniha má i několik pozitiv. Kupříkladu to, že dítě, které se do čtení pustí, bude nejspíš na konci opravdu umět číst. Protože je to dlouhé.

Dobře, vážně. Je tam humor. Je ho tam dostatek a ten není špatný. Hlavním ventilem je Příšera, který je sečtělý a příležitostně sžíravý a občas nesmírně nápomocný. On je jediný opravdový důvod, proč jsem knihu neodložila dřív.

Jakýmsi hypotetickým leitmotivem by mohlo být vyzdvihování přátelství (i divňák jako hlavní hrdinka si dokáže nějaké přátele najít) a schopnost vrhnout se do neřešitelného problému i přes velké překážky. Děj posouvají samy děti a tady možná vzniká jakási potřeba věrohodněji to popsat z dětského pohledu, takže celkový dojem příběhu je skutečně dětinský (a podle mě to není pochvala). Kniha přece nemá za úkol být simulací pochodů dětského myšlení.

Reklama

Je tam několik temnějších momentů, které jsou tak správně hrozivé při večerním čtení s baterkou pod peřinou: první setkání se Zlosnem, osamělost hrdinky po ztrátě rodičů, žirafovitá nestvůra bez tváře, pavoučí žena. To bylo dobré.

Kniha se také pohádkově a přece jen jemně staví k násilí, i když to tam hrozí vypuknout skoro hororově. Konflikty jsou vyřešeny plyšově, občas s poctivým mrazením a nakonec i s legrací, kterou produkují ninja králíci.

Výsledné doporučení?

Kolem nich proklusal sir Třpytka. Roh mu v měsíčním světle jiskřil. „No není to ten nejbáječnější způsob, jak cestovat?“

Příšera se načepýřil. „To bych tedy neřekl.“

„Že by měla naše lítá příšera strach z výšek?“

„Nebojím se výšek,“ odporoval Příšera. „Jen v tu tvou sbírku barevných dešťových kapek nemám zrovna důvěru. Duha je optický úkaz, a ne dopravní prostředek.“

„Jak to, že z vás všech mluví rozumně jen ta šestiruká věc?“ vypískla Madison.

„Jsou to chapadla,“ opravil ji Příšera.

„To je ještě horší.“

„Zvykneš si,“ řekl jí Ethan.

Knížka dovede vydatně podpořit imaginaci a na malém prostoru nabízí skutečně hodně zajímavých prostředí, nápadů a momentů. Škoda, že tak špatně dohromady zabalených. Pokud jsem vás neodradila, zkuste si ji nejdřív půjčit v knihovně a uvidíte, jestli budete patřit do toho druhého tábora (nadšených) čtenářů, kterým mnou zmíněné nešvary nevadí. Třeba si na to zvyknete.

Sarah Beth Durstová: Holčička, která nemohla snít

Vydal: Nakladatelství Fragment, 2016

Překlad: Alžběta Franková

Počet stran: 368

Cena: 269,-

Doporučeno pro: hlavně děvčata 8–11 let

Reklama

Čtenářka, fotografka, gamedesignérka, hráčka, vypravěčka a máma. Závislá na příbězích, hudbě a kráse života. Dávám si pauzu od knihovničení, ale pořád něco zkouším, hledám, někam směřuji. Pravda je někde tam venku.