Možná jste si jich už všimli. Postávají stranou, na rtech nepřítomný úsměv, bez mrknutí oka pozorují okolí a neustále hodnotí všechny podněty, které bezprostředně ovlivňují svět za jejich zády, kde postávají jejich menší kopie. Svědomití rodiče. Máme na mysli ty, kteří svým odrůstajícím dětem ještě nikdy nepustili Hobita, protože je v něm příliš mnoho násilí a kteří odmítají všechny ty „starworsy“, „spidermany“ a „batmeny“, protože takové příběhy nemohou dítě správně rozvíjet.
Máme na mysli ty, kteří svým dětem nepouštějí Disneyovky o princeznách, protože princezny v nich jsou příliš pasivní a pokud nejsou, jsou zase příliš aktivní. Harry Potter? V žádném případě! To jste si vážně nikdy nevšimli, že v Harry Potterovi se učí děti jen podvádět a porušovat pravidla? Už od prvního dílu přeci Harry Potter nedělá nic jiného! Lže a podvádí své učitele.
Jaká ohavnost! Vždyť pohádky předávají našim dětem hodnoty, které formují jejich charakter. Naši dávní předkové si tuto úlohu pohádek dobře uvědomovali. Ale… kteří předkové?
Karkulka, BDSM a kanibalismus
Než na třikrát zapřete svou víru, seberete dítěti laserový meč, vymažete z disku všechny Marvelovky, Harryho Pottera vykážete ze své knihovny a vydáte se na cestu nenásilí, pečlivě zvažte, kterou pohádkou budete své dítě formovat. Pohádky našich dávných předků by totiž překonaly leckterý eRkový film. A stydět by se za ně nemusel ani George R. R. Martin.
Středověká Karkulka nejen že své rodiče neposlechla. Středověká Karkulka málem vlezla vlkovi do postele. Kdepak malá, nevinná, bezbranná holčička. Dospívající potvora to byla, která měla dostatek důvtipu, aby si s vlkem poradila sama. Červený čepec nenosila proto, že jí ho ušila babička, ale na znamení toho, že za sebou už měla svou první menstruaci.
Do chaloupky své babičky dorazila až ve chvíli, kdy se v kuchyni povalovaly ohlodané babiččiny kosti. Vlk Karkulku hned poté, co jí nabídl, aby pojedla trochu ze zbytků své babičky, všemožně lákal, aby si ten zatracený pláštík svlékla a hupla k němu pod peřinu.
A když Karkulka tradičním výslechem zjistila, že v posteli neleží babička, ale vlk, slíbila své „babičce“, že se svlékne a že si k ní do postele hned lehne, jen se ale ještě potřebuje vyčůrat. (Mimochodem, kdy hlavní hrdinky v pohádkách přestaly čůrat?)
Vlk, učiněný lidumil, Karkulce dovolil potřebu vykonat pod podmínkou, že ji k noze přiváže provaz, aby mu náhodou neutekla. Karkulka souhlasila, nechala se svázat (sic!) a vyběhla před chaloupku. Nastal správný čas na zdržovací taktiku. Vlk se ptal, jestli už je Karkulka hotová, tahal za provázek, Karkulka odpovídala, že ještě čůrá… a mezitím vázala provázek ke kmeni nedalekého stromku.
Ano, tušíte správně. Jednou vlk zatahal a Karkulka neodpověděla. Zdrhla a už se do babiččiny chaloupky nevrátila. Chlípný vlk ostrouhal. Kde se vzal později myslivec? A kteří předkové se v pohádce dopustili toho bezpochyby „správného pedagogického zásahu“?
Zdvořilí jsou nejhorší!
Na světě je údajně na padesát osm variant této pohádky. Její kořeny sahají tisíc let do minulosti do prastaré Evropy, odkud putoval po hedvábné stezce až do Číny (výzkumem původu pohádky o Červené Karkulce se zabýval britský antropolog Jamie Tehrani).
Příběh jako jeden z prvních sepsal v 17. století francouzský spisovatel Charles Perrault (pravděpodobně první pohádkovou sbírku sepsal ve 30. letech 17. století voják a básník Giambattista Basile, ale protože ji sepsal v neapolském dialektu, dlouho jí nikdo nevěnoval pozornost).
Ve verzi pohádky od Charlese Perraulta Karkulka ale dopadne prabídně. Do postele k vlkovi vleze a nechá se sežrat. Konec, šmitec. Kdo by řešil divoké sny malých dětí? Krutosti, se kterou se tehdejší člověk potýkal, se čtenáři dostane vrchovatě. A poučení z příběhu o Karkulce na závěr?
„Zde vidíte, co zlého potkává děti,
a zvláště krásky,
ty milé dívky hodné lásky,
když smí je oslovit kdejaký ohava,
a že nic zvláštního to není,
že slouží vlku k najedení.
Vlk, povídal jsem,
vlci však mohou být přece rozmanití:
někteří, než svou kořist chytí,
jsou roztomilí bůhvíjak,
úslužní, milí, krotcí tak,
jdou za mladými slečinkami,
pozor! Až do domu, až do ložnic jdou s vámi.
Ach, běda děvčátka či slečně, neví-li,
že nejhorší jsou tihle zdvořilí.“
Perrault, Charles, Francouzské pohádky a bajky, Praha, Brio, 2001, str. 104
Mrtvá nemrtvá porodila dvojčata
Než namítnete, že pohádka z pera Perraulta skutečně není tak docela v pořádku, tak vězte, že pohádky od Perraulta a Basila byly skutečně určené především dětem. A my se ptáme: je toto ponaučení generově korektní? Koho poženeme k zodpovědnosti za všechna ta dětská psychická traumata? Ale kdeže, to zatím nic nebylo.
Kdyby měla kampaň MeToo ve svém iniciačním týmu Šípkovou Růženku, nejspíš bychom už měli uzákoněnou kastraci. Začátek vás nepřekvapí. Šípková Růženka, v původní italské verzi princezna Talia, se píchne do prstu, resp. zarazí si dřevitý konec konopného vlákna pod nehet. A teď to začíná. Talia neusne. Talia rovnou umře.
Tatínek mrtvou dceru nechá krásně obléknout a „pohřbí“ ji ve věži. Pak ji opustí a s ní i celý zámek. Jistý mladý král (v jiných verzích rytíř) ji po letech nalezne a, jak už to u krásných dívek bývá, zamiluje se do ní. Ale nedaří se mu jí probudit. Místo toho, aby věž v posvátném tichu opustil, hupne k Talii do postele a bez zjevného souhlasu u ní „chvíli pobude“.
Mrtvá nemrtvá, Talia porodí dvojčata a „její“ král vezme roha, aniž by o té šťastné události tušil. Děti rostou a dílem šťastné náhody se Taliině dcerce podaří matku kousnout do prstu tak šikovně, že se konopné vlákno uvolní a matka Talia vstane živá.
Když se o této blahé příhodě dozví „její“ mladý král, podle různých verzí jí usiluje o život (není tak docela svobodný) nebo Talii usiluje o život králova žena (tak docela svobodný asi nebude v žádné verzi). Talia nakonec přežije, ale jestli se to dá nazvat šťastným koncem, to si nejsme jistí.
Čína má jasno v názoru na krásu
Pohádky mívají za sebou dlouhou pouť. Kupříkladu Popelka k nám na svých malých nožkách docupitala až z daleké Číny. Není divu, že z Číny. Právě v této svobodě a prosperitě zaslíbené zemi se narozeným děvčátkům pevně svazovaly nožky, aby chodidla v dospělosti zůstala co nejmenší. Číňani zkrátka ujíždí na malých nohách a podle velikosti bot neváhali posuzovat krásu ženy.
Podle PhDr. Petra Janečka, Ph. D., z Etnografického oddělení Národního muzea pochází první záznamy o této pohádce až z desátého století.
Zatímco ale Perrault ve své sbírce pohádku převyprávěl víceméně v nám všem dobře známé verzi, překvapí nás Božena Němcová. V její verzi začíná pohádka o Popelce jako Jeníček a Mařenka. Popelčiny sestry Kasala a Adlina byly líné, a protože je otec nemohl uživit, rozhodl se, že všechny své tři dcery odvede do lesa a nechá je tam.
Z této perníkové šlamastiky pomohla po třikráte Popelce tetka, která jí poradila, aby si do lesa vzala klubko nití, podruhé popel a nakonec hrách. Potřetí se ale už sestry domů nevrátily. Vydaly se hledat štěstí jinde. Došly k zámku lidojeda (ano, pořád vyprávíme o Popelce), sestry lidojeda zabily a zámek si přivlastnily i se všemi jeho poklady. Na ples a prince nakonec také ve verzi Boženy Němcové přeci jen dojde.
Vážně je ale výchovné dětem předkládat, že je v naprostém pořádku napochodovat do cizího domu, dopustit se loupežné vraždy a beztrestně se dobře vdát?
Ani bratři Grimmové se s tím nemažou.
Kořeny mnohých pohádek sahají až do doby bronzové. Jejich prvotní verze jsou plné krve a sexu. Není divu, původně nebyly určené dětem. Vyprávěli je vojáci a poutníci výměnou za trochu jídla a nocleh. Ale nemusíme se nořit tak hluboko do minulosti, abychom se pobavili hrůzostrašnými příběhy, které Disney asi jen tak nenatočí.
Mezi jednoznačné „nedávné“ favority patří pohádky bratří Grimmů. V Popelce uřežou sestrám nohy, ve Sněhurce se na konci utančí zlá královna v železných botách, ale bratři Grimmové sepsali i řadu méně známých pohádek. Znáte Modrovouse, kterému umírají manželky jak na běžícím pásu a Colombo nikde? A co třeba Bezruká dívka?
Právě v této pohádce prodá otec ďáblu nejen svou duši, ale rovnou celou dceru. Dívka hořekuje a její slzy smyjí z jejích rukou všechnu nečistotu a pro ďábla se tak stane zapovězená. No a aby se přeci jen náhodou někde neušpinila, usekne jí táta ruce a pošle jí do světa. Výchovné, že?
Zkrátka a dobře – až nad tím, co vaše děti konzumují, někdo příště bude s nesouhlasným mlaskáním zdvihat obočí, popřejte mu, nechť ho síla provází a běžte si společně se svými dětmi pustit Hobita, Pána prstenů, Harryho Pottera, všechny Marvelovky a Starwars od začátku do konce a zpět. Protože přes všechny výchovné poklesky tu pořád vítězí dobro nad zlem, odvaha se tu cení a čest se nedá jen tak koupit.
A kromě toho, je vědecky dokázáno, že naši předkové vyprávěli svým dětem příběhy plné hrůzy, násilí a děsu, a přesto se lidstvo dosud nevyvraždilo. A něco nám říká, že naše děti budou muset v životě překonat mnohem víc, než trochu toho Holywoodu…
