Sbírka povídek od ženských autorek. Je zvláštní, kolik bouře dokáže pět tak obyčejných slov přinést. Když začaly vycházet povídkové sbírky z cyklu Lehké fantazijno od nakladatelství Fortna, zvedla se na internetu diskuze o tom, zda je správné, aby taková díla vycházela.

Je to nutné? Opravdu potřebujeme knihy, které se pyšní tím, že jsou v nich pouze ženy a staví na tom svůj marketing? Neshazují tak ženy samy sebe, nejdou proti tvrzení, že jsou stejně dobré jako muži?

Obě strany hádky byly tak vyostřené a polarizované, že jsem cítila, že jakákoli argumentace stejně pozbývá smyslu, a tak jsem se se svým ambivalentním názorem jen dívala z povzdáli.

Když jsem ale po nějaké době narazila na podobný dotaz v souvislosti s jinou sbírkou ženských autorek, začala jsem přemýšlet nad argumenty obou stran a pokusila jsem se odpovědět si uspokojivě na tu základní otázku: proč takové sbírky vznikají?

Pro pochopení problému je potřeba se podívat v první řadě do historie

Společenské konvence ženám dlouho neumožňovaly být součástí literatury jinak než jako múzy a čtenářky, tiché stíny ve světě mužů, kteří udávali směr. První pokusy autorek proniknout do tohoto světa se setkávaly s posměchem a společenskou ostrakizací. Po dlouhá léta byly spisovatelky považovány za něco méněcenného, protože se jejich svět točil kolem lásky, rodiny a emocí, a tento pocit dodnes u některých lidí přetrval.

Pořád dnes existuje předsudek, jakési „ženské psaní“, které je bráno jako něco podřadného – ženy píší sentimentální romantiku a zabývají se tím, že hrdinka skončí šťastně s hrdinou, brak, červená knihovna.

Odkud se tento dojem dnes, v jednadvacátém století, bere?

Stačí se podívat třeba do obyčejného knihkupectví.

Pod velkými cedulemi „literatura pro ženy“ jsou regály plné knih s obálkami, jimž vévodí polonazí muži s břišáky jako z kamene a výrazy tak zavilými, že by i Heathcliff na blatech záviděl. Najdete tu eroticky laděné knihy, romantické jednohubky nebo zamilované příběhy ze života.

Ceduli „literatura pro muže“ byste ale hledali marně. Oddechovky, které muži čtou, nejsou sdruženy pod jedním žánrem. Najdete je rozeseté v sekci válečné literatury, detektivek a thrillerů, další jsou prostě v beletrii a někdy na ně narazíte třeba právě ve fantastice. Je to určitý druh zprávy, která nepřímo říká, že ženy mají ty své harlekýnky, zatímco mužům patří zbytek světa.

Muži a ženy objektivně píší rozdílně. Vychází to z toho, jak jsme jako pohlaví jiní a jak jsme jinak vychováváni. Ženy skutečně píší obecně více o vztazích a rodině, protože mají v této oblasti nejen lepší schopnost empatie, ale také širší slovní zásobu. Je to dáno hlavně výchovou, kdy je u dívek společensky přijatelnější, aby své city vyjadřovaly, zatímco chlapci jsou vedeni k jejich potlačování – jinak jsou považováni za slabochy.

A právě tato optika, že city znamenají slabost a cosi podružného, je někdy přenášena i na literaturu a spisovatelky obecně.

Je nicméně důležité si uvědomit, že i když spisovatelky dokáží lépe artikulovat oblast lidských vztahů, neznamená to, že ji píší výlučně. Zatímco na jedné straně spektra stojí romány Danielle Steel, na druhé najdeme hluboce propracovaná a uznávaná díla autorek jako Mary Shelley, Virginie Woolf nebo aktuálněji J. K. Rowling, Urshula K. Le Guin a Connie Willis.

Poslední zmiňované jsou nositelkami prestižní ceny Hugo a o jejich místě v literatuře si nikdo nedovolí pochybovat. Stejné příklady pak najdeme i ve fantastice české – Vilmu Kadlečkovou, Lucii Lukačovičovou, Petru Neomillnerovou, Janu Rečkovou.

Františka Vrbenská je jednou z nejuznávanějších osobností naší fantastické literární scény a přední příčky žánrových soutěží obsazují ženy stále častěji, mnohdy dokonce výlučně (jako v případě nejprestižnější kategorie dlouhé povídky Ceny Karla Čapka za poslední tři roky).

Svým způsobem je pak logické, že se muži z fantastické komunity ptají – proč? Proč máte vy ženy potřebu tvořit si vlastní sborníky a mluvit o ženské síle? Vždyť my přece víme, že jste dobré.

A tady já vidím kámen úrazu

To, že muži v okruhu české fantastiky vědí, že jsou autorky v tomto žánru dobré, neznamená, že to automaticky vědí i běžní čtenáři – nad spisovatelkou pořád visí strašák v podobě „ženské píšící citečky“, té dehonestující urážky jakéhokoli jejího snažení.

Kromě toho ženy dodnes žijí ve společnosti, kde o své místo na slunci musejí stále bojovat, ať už kvůli nerovnostem v platech nebo příležitostech. Ve světě, kde je poznámka od kolegy: „to je ale pěkná sukně, nechceš si ji vyhrnout?“ brána jako klukovský vtip a jiná reakce než úsměv vyvolá poznámky o krávě, co neumí ocenit kompliment. V prostředí, kde ženy kvůli vyvažování rolí matek, manželek, dcer a zaměstnankyň často ztrácejí vlastní identitu a cíle.

Ve světě literatury se ženy setkávají s dotazy, zda by se neměly věnovat místo psaní svým dětem, manželovi, domácnosti – přestože spisovatele by se na stejnou věc nikdo nezeptal. Někdy bývá ženské dílo zpochybňováno („To nemohla napsat žena, je to moc dobré“), bagatelizováno („Na holku dobrý“) nebo je jeho kvalita připisována mužům – nakladatelům, redaktorům či oněm zmiňovaným manželům.

U spisovatelů se nesetkáte s tím, že by jejich úspěch někdo smetl slovy: no jo, je to hezkej blonďák, tak to má protekčně, spisovatelky ale bývají mnohem častěji posuzovány na základě svého vzhledu.

A třebaže v české fantastice je situace výrazně méně vyostřená a přátelštější než v té angloamerické, pořád je možné tu zaslechnout, že ženské neumějí psát fantastiku, protože jsou moc měkké, nebo že ženy v tom či onom sborníku najdete jen proto, aby se dorovnaly genderové kvóty a tvůrcům nešly po krku šílené feministky, haha.

Haha.

Ano.

Skvělý vtip

Tohle jsou totiž pak ty instance, kdy argument „my přece víme, že jste dobré“ pozbývá smysl. Jsou to chvíle, kdy se ženy oprávněně ptají: „Skutečně jsme dobré, nebo nám to říkáte jen proto, abyste nás umlčeli, zatímco budete za našimi zády žertovat o kvótách a praštěných feministkách?“

I když se to možná nezdá, já sama nejsem velký fanoušek celoženských sbírek. A to ne proto, čím jsou – všechna Lehká fantazijna jsou krásně udělané knihy a povídky v nich se mi převážně líbily, Plameňák na konci léta obsahoval skvělé kousky a rozebíral témata, která neměla s feminismem mnoho společného, Svědkyně temnot i Svědkyně zítřka přinášely zajímavý obraz určité epochy a k Mladým čarodějkám    se taktně nevyjádřím (protože tam mám povídku).

Obecně mě na celoženských nebo převážně ženských sbírkách mrzí ne obsah, ale spíše ne úplně šťastně zvolená komunikace.

Stačí málo a kniha může vyznít jako povyšování se nad muže, nebo jako křeč, která všechny zainteresované akorát shazuje, a v takových případech pak jde kniha proti účelu, který zamýšlela. A namísto stavění mostů tak jen vznikají další zbytečné zákopy.

I přes místy problematickou komunikaci mi nicméně existence ženských sbírek přijde ospravedlnitelná. Pokud se nepozastavujeme nad antologiemi asijských nebo angloamerických autorů, mladých začátečníků nebo starých mazáků, proč by nás mělo pohlaví tak zarážet? Pro někoho, kdo nechce řešit problémy genderu, to bude čtení jako každé jiné, a pro ty, kdo chtějí diskutovat, mohou podobné projekty posloužit jako podnět k zamyšlení.

Protože ano, samozřejmě, že nejlepší řešení by bylo ponechat čtenáře, aby autory posoudili sami na základě kvality, nikoli pohlaví. Jenže nalijme si čistého vína – dokud nebudou ženy vnímány rovnocenně ve společnosti, jen těžko tak budou brány i v literatuře.

V prostředí, v němž žijeme, jsou ženské povídkové sbírky prostě jen další snahou, jak bojovat s předsudky, ukázat svůj úhel pohledu a upozornit na to, že je někde vnímán problém nebo disparita.

Že to není způsob nejlepší? Dost možná není.

Že se tak rozdmýchávají vyostřené diskuze? Ano a v těch často najdete racionální argumenty na obou stranách, proto je dobré je vést v civilní rovině a vzájemně si naslouchat, ne nadávat do šílených feministek a šovinistů.

Že by bylo možná efektivnější vytvářet společné projekty mužů a žen? Asi bylo – a spousta takových simultánně s celoženskými sbírkami vzniká, jen s menší publicitou a diskuzemi na sociálních sítích.

Když ale tedy dokážeme najít odpověď na otázku „proč takové sbírky vznikají“, můžeme se ptát na to důležitější a sice „co mohu udělat, aby přestalo být divné, když vzniknou.“ A díky tomu se nám pak třeba v tom literárním rybníčku bude zase o něco lépe žít.

Reklama

Reklama

Knihomolka, fantazák, autorka, královna sarkasmu, fotografka, markeťák, věčný snílek. Dlouhodobě pomáhá s během webu triumvirat.cz, který se zaměřuje na rady pro začínající autory. Miluje čokoládu a Firefly.