Když se řekne jméno Frankenstein, každému z nás se pravděpodobně vybaví lidské monstrum sešité z kusů mrtvých těl.
Už málokomu ale dojde, že tak se toto monstrum nejmenuje. A jen někteří si vzpomenou na mladičkou Marry Shellyovou, která během jedné letní dovolené ve Švýcarsku napsala koncept tohoto nesmrtelného románu.
Píše se rok 1816 a u břehu Ženevského jezera se ve Ville Diodati potkávají bonvinán a básník George Gordon Byron, lékař John Polidori a další anglický básník Percy Bysshe Shelley, který s sebou vzal svou mladinkou milenku Mary Wollstonecraft Godwinovou. Pro světovou literaturu to byla jedna z nejvýznamnějších letních dovolených v historii. Bohužel, většinu léta pršelo a to bylo jen dobře.
Pro ukrácení dlouhé chvíle si společnost vymyslela soutěž o nejlepší hororovou povídku. John Polidori tu vytvořil námět, který pak rozšířil a vydal jako kratičký příběh Upír (The Vampyre, 1819) o anglickém šlechtici, který svádí mladé ženy a ty se pak vždy najdou s rozervaným krkem a zbavené krve. (Tento příběh se stal jedním z inspiračních zdrojů pro Brama Stokera, který v roce 1897 vydá Draculu.)
Mary Wollstonecraft Godwinová vymyslela příběh o vědci, který stvoří umělý život v tvoru složeného z části mrtvých těl. Námět je tak dobrý, že na něm dívka pracuje dál a v roce 1818 už vychází román Frankenstein aneb Novodobý Prométheus.
Filmy přidaly Igora
Toto dílo je skvělou ukázkou, jak se na něm vyřádila popkultura, která z příběhu vytrhla jen jednu konkrétní část a ta si začala žít svým vlastním životem. Člověk sešitý z kusů mrtvých těl a následně oživený je prostě úplně bombastický námět na horory.
Chytil se ho především film a od roku 1930 vzniká série filmů, která má přímo Frankensteina v názvu, nebo v nich bezejmenné monstrum a jeho tvůrce účinkují. Jmenujme třeba Frankenstein (1931), Frankensteinova manželka (1935) nebo hororový crossover Frankenstein potkává Vlčího muže (1943).
Tyto snímky provedly s románem to, co adaptace dělávají – vzaly si jen to „divácky zábavné“ a zbytek nechaly. Ve filmech se tak objevil Frankensteinův pomocník, později obecně nazývaný Igor (z nichž pak vytvořil naprosto dokonalé postavy Terry Pratchett ve své Zeměploše).
Ani moderní kinematografie na Frankensteinovo monstrum nezapomnělo. V roce 2004 vyšel řádně hutný crossover těch nejznámějších hororových stereotypů, kde uměle oživený tvor hrál významnou roli.
Monstrum se objevilo i animákové sérii Hotel Transylvánie, kde mu tvůrci dali podobu sympatického hromotluka, který se kamarádí s Draculou. Pojmenovali jej také vtipně – Frank. Vrátíme-li se však zpět k původní předloze, tak mnohé jistě překvapí, jak málo se Mary Shellyová věnovala technickým detailům.
Kdo trestá koho?
TL;DR verze románu je podobná hororům. Vědec stvoří umělého tvora a ten začne zabíjet lidi. Důležité tady je ale říci, proč.
Shellyová přidala to názvu knihy podtitul: „Novodobý Prométheus“, čímž vzniká otázka, jak to myslela. Prométheus pochází z řecké mytologie a je to ten titán, který lidem přinesl ve stonku fenyklu oheň (čímž pozvedl jejich technologickou úroveň) a nejvyšší z bohů Zeus se na něj tak naštval, že jej přikoval ke skále a každý den k němu poslal orla, aby mu vyrval a zhltl játra.
Když tento příběh zkrátíme, tak Prométheus se znelíbil bohům a ti jej za jeho čin, byť pro lidstvo veskrze dobrý, potrestali.
Jak do toho zapadá Viktor Frankenstein? Ten provede svůj čin také vědomě a stvoří umělý život, jenže následně za něj nepřichází trest ze strany Boha, ale ze strany výsledku Frankensteinovi práce. To už do konceptu božího trestu za zprotivení se jejich (jeho) vůli vůbec nezapadá.
Vůbec se nabízí otázka, jaký byl vztah Mary Shellyové k Bohu. Sice vyrůstala a žila na samém počátku 19. století, kde si ještě církev udržovala sice chátrající, leč stále silný vliv na společnost a morální hodnoty. Autorka ale pocházela z rodiny liberálních filosofů, její matka byla aktivistka bojující za ženská práva, takže z jejich strany nehrozila upjatá konzervativní výchova.
Navíc v době psaní románu už byla zamilovaná do radikálního romantického básníka a neznaboha Percyho Bysshe Shellyho, za nějž se pak i vdala. Podle mého soudu v románu Frankenstein Bůh nehraje vůbec žádnou roli a neopatrný vynálezce Viktor si svůj trest prostě zaslouží. A autorka vysvětlí, proč.
Nulová zodpovědnost
Viktor Frankenstein během svých experimentů a touze vyniknout na poli vědy vytvoří neskutečné dílo. Přijde na to, jak stvořit umělý život, a tak ve svém univerzitním pokojíku z kousků mrtvých těl sešívá a skládá umělého člověka, jemuž pak ve finále vdechne život. Jenže… už od počátku experimentu staví tvora obrovského – na výšku má téměř tři metry. A když ten procitne, Frankenstein před ním v hrůze uteče a nechá ho být.
Bezejmenné monstrum přijde na to, jak funguje jeho tělo a hnáno nenávistí lidí, kteří se děsí jeho ohyzdnosti a jen vzdálenou lidskostí, prchá do lesů, kde se živí tím, co najde.
Je to sice nepopsaný list papíru, který o lidech ani o sobě neví vůbec nic, ale jelikož má tvor život, má tedy i vůli žít a vůli se učit a vyvíjet, aby přežil. Netvor tak proniká skrz lesy až najde malou chudou usedlost, kde se odehrává zdánlivě nepodstatná mezihra. Čtenář prostřednictvím netvora ukrytého v přístěnku sleduje život mladého páru a jejich otce. Sice jejich chování ani činy nechápe, ale učí se a postupně je poznává, stejně tak jako řeč i písmo.
Mezi tím se Viktor Frankenstein vzpamatovává ze záchvatu, který jej postihl po stvoření netvora. Jenže místo toho, aby se pokusil své dílo vyhledat a napravit to, co sám spáchal, nezodpovědně se snaží na vše zapomenout a uklidňuje se tím, že je monstrum pryč a už se znovu neobjeví. Bohužel pro něj, objeví.
Čím více se umělý tvor učí o lidech, tím více se v něm probouzí emoce, a to včetně nenávisti a pomstychtivosti. Provede poslední zoufalý pokus o to, aby byl přijat lidmi a odhalí se rodině, kterou přes rok stalkoval dírou ve zdi.
Nepochodí a po posledním pokusu stát se člověkem odvrhne své znetvořené lidství a stane se sám sebou, jediným tvorem svého druhu, vyvrhelem, který nikam nepatří a který by nikdy nevznikl nebýt bezohledné a nezodpovědné práci Viktora Frankensteina. A tak se mu rozhodne pomstít.
Definitivní tečku za jakoukoliv snahou konflikt neeskalovat udělá sám Frankenstein, když odmítne zopakovat své dílo znovu a vytvořit umělou ženu. V obavách z díla samotného i představy vzniku nového druhu nelidí přestane pracovat a již vznikající torzo zničí. Tím na sebe přivolá pomstu umělého tvora, který touží po jediném – po tom někam patřit.
Jeho pomsta je strašlivá a Frankenstein trpí neskutečně moc. Román končí po divoké honičce napříč kontinenty, kde monstrum utíká a nechává svého tvůrce o pár kroků za sebou, aby živil jeho nenávist a prodlužoval jeho utrpení.
V tomto morálním dilematu pak Shelley čtenáře zanechává a ten se s tím musí už nějak poprat sám. Jelikož román vypráví ze svého pohledu Viktor, čtenářovy sympatie se snadněji přimknou k němu, jakožto vědci, který stvořil monstrum a to se obrátí proti němu.
Jenže proč se obrátilo proti němu?
To je ten háček, který z románu Frankenstein dělá i po více než 100 letech stále aktuální čtivo a které se právem řadí mezi klasiku světové literatury. Celé dílo se vlastně vůbec nezabývá technickými detaily výroby samotného monstra.
Autorka sice pár stránek popisuje, jak Viktor hledal, skládal, sbíral a sešíval, ale samotné oživení zdaleka není tak dramatické, jako se béčkové horory či dnešní popkulturní představy snaží zpodobnit.
Naprosto chybí asistent Igor, oživení se neodehrává z žádném hradě (i když hlavní hrdina dostal jméno podle jednoho německého hradu), v cívkách nebzučí akumulovaná elektřina z lapených blesků. Nic z toho. To si do příběhu o vynálezci Frankensteinovi a jeho monstru přimysleli až další tvůrci, kteří viděli potenciál ve stvoření umělého života, ale už kompletně vynechali zbytek románu.
Čili, pro mnohé by mohla být (a asi i pravděpodobně bude) četba románu Frankenstein nuda. Místo divokých experimentů během bouřlivých nocí se onen „šílený vědec“ utápí v sebelítosti a upřímně trpí většinu příběhu. Monstrum také neběhá všude po světě, nemorduje lidi na počkání a skoro vůbec nikdo o něm neví.
Jenže i tak tak je tento příběh skvělý a hodný přečtení. Jistě, je to sto let stará kniha, takže autorka vypráví pomalu, rozvláčně, opatrně buduje atmosféru a postupně směřuje k velmi sugestivnímu finále. Román má silný filosofický přesah, který čtenáře donutí přemýšlet, což se nepodaří mnohým dnešním bestsellerům. Právem je to nesmrtelný román.
Román Frankenstein v češtině vyšel mnohokrát, naposledy loni u vydavatelství Take Take Take. Městská knihovna Praha jej dokonce vydala jako e-book ke stažení zdarma. Milovníci audioknih také nepřijdou zkrátka.
Český rozhlas vydal rozhlasovou adaptaci románu a vydavatelství Needles Audiobooks nechalo načíst román celý. Zde naprosto exceluje Jan Zadražil v roli strhaného a zoufalého Frankensteina, jemuž z temnoty šeptá Robert Mikluš jako umělý tvor probuzený k životu a ponechaný napospas osudu.
Poslech těchto dvou hlasů výrazně pomáhá překonat stoletý autorčin jazyk a přiblížit jej modernímu čtenáři.
