U každého filmu nebo nového seriálu máme na výběr tolik alternativ, tolik jiných vesmírů a světů, kde si čekání ukrátit, že těch pár měsíců do premiéry vlastně uteče jako voda. Kde jsou ty časy, kdy si člověk mohl v televizi vybrat nanejvýš mezi Xenou a Doktorkou Quinnovou a na reprízu Barbara Conana s Arnoldem čekal jako na smilování Boží!
Jela jsem onehdy do práce a můj iPhone se rozhodl trucovat. Namísto hudby jsem tak mohla poslouchat nanejvýš dialogy kolem sebe.
Některé zněly nudně (hádka o nákupu), jiné by byly dojemné, nabýt já takový cynik (křeček se zlomenou packou), a pomyslný titul největšího blbce tramvaje si vysloužil mladík vysvětlující své přítelkyni, že Peru byla francouzská kolonie v Africe (hahaha) – gratulujeme a posíláme písničku.
Nejvíc mě každopádně zaujala dvojička klučinů, kteří rozebírali zaníceně film, v němž jsem po několika větách poznala Infinity War (jakmile padla slova „vyhladit svět“ a „maniak“ bylo jasné, že řeší buď Thanose nebo Trumpa).
Jeden mládežník měl na sobě triko se štítem Kapitána Ameriky, druhý se sice žádnou relikvií Avengers na svém oděvu pochlubit nemohl, zato se ale vytasil s větou, která ve mně zůstala rezonovat: „Je děs, jak děsně dlouho na tu dvojku musíme čekat, úplná věčnost!“
Připomnělo mi to doby, kdy jsem se asi v jejich věku cítila stejně.
Nejsem žádný kmet, ale pamatuji, když šel do kin první Pán prstenů, a já jsem očima jak talíře zírala na plátno ještě dlouho poté, co film doběhl.
Vzpomínám si, jak jsme se ségrou nadšeně zhltaly Tolkienovy knížky.
Jak jsme utrácely kapesné za nalepovací kartičky, protože nebyla žádná jiná šance, kterak se v domácnosti bez internetu domáknout jakýchkoli informací nebo vizuálů k filmu.
Jak jsme si u táty v práci ukládaly na disketu wallpaper s Aragornem asi půl hodiny a ten jsme si pak doma zbožně vyvěsily na monitor té naší šunky, která taktak udýchala Prince of Persia (toho úplně prvního, kostičkovaného, ještě z doby krále Klacka).
Jak jsme si koupily první Pevnosti a listovaly jimi do omrzení a hrdě si vylepily velký plakát Legolase na stěnu vedle akvárka.
A především si pamatuju ten agonizující pocit, že dvojka bude v kinech až za rok.
Přišlo nám to jako věčnost!
Každý obrázek byl tehdy vzácný, každá zmínka sytila náš hlad, střípky informací se k člověku dostávaly oklikou v řádech týdnů.
To dnes je svět rychlejší a jednodušší.
Návštěva kina už člověka nevyjde na rozbití prasátka a za DVD neplatíte ledvinou.
Zatímco já se ségrou jsme si musely vystačit s jedním trailerem, teď se chystají teasery půl roku dopředu a nad to porce trailerů pro různé trhy a typy médií.
Na vydání filmu pro domácí nosiče nebo Netflix se čeká pár měsíců, ne rok, a internet je plný fotek a kinoripů, sotva proběhne premiéra.
Rozhovory, videa, tweety a instastories od herců i štábu, možnost zkontaktovat se s tvůrci prostřednictvím sociálních médií, chatů a eventů, nepřeberné množství rozborů a spekulací fanoušků na YouTube kanálech a fórech a nad to fanfikce a fanart, finančně i místně dostupný merchandise, kdy si můžete za pár babek koupit tričko s Khaleesi, miniaturu Serenity nebo plyšového Batmana… To vše na jedno kliknutí.
Jakmile tedy člověk začne trpět nedočkavostí, stačí zapátrat po internetu a objeví se řada způsobů, jak si čekání ukrátit.
Ještě nedávno, když běžela zatím poslední sezóna Hry o trůny, jsem strávila hodiny poslechem různých esejí a teorií o tom, kam se bude příběh ubírat, kterou postavu čeká pravděpodobně nějaký neslavný konec a kdo je vlastně zatraceně Jaqen H’ghar.
Jenže když se nad tím zamýšlím, není už to ono.
Jistěže mám sobě pořád tu fanynku, která nadšeně hltá trailery z ComicConu, poctivě čte, co se šustne kolem žánrových novinek, a která se nemůže dočkat, až Jason Momoa na podzim zavládne mořím.
Nic z toho už ale není exklusivní.
Těším-li se na nové Star Wars, pořád najdu desítky jiných výletů do vesmíru, které mi čekání zpříjemní. Je mi libo vizuální obžerství? Odložím mozek a nažhavím Valeriana a město tisíce planet (uh), Johna Cartera (uhuh) nebo Jupiter vychází (šmarja). Chci zábavnou jízdu? Star Trek nebo Firefly se Serenity dodají vesmíru šťávu a vtip. Intelektuální rovinu, kde nastavil vysokou laťku Kontakt v devadesátých letech, dovedl k dokonalosti Interstellar, Gravitace nebo Příchozí, seriálově pak The Expanse.
A pokud se mi po Star Wars přece jen bude stýskat moc, můžu si objednat deskovky, počítačové hry, zhlédnout seriál, fanouškovské rozbory a amatérské filmy, nakoupit si knížky a zavrtat se do Lucasova vesmíru tak hluboko, že z něj na rok nevystrčím nos. A do toho studia a tvůrci chrlí další a další materiály, doplňkové seriály, minisérie a bonusy, aby se jejich publikum nenudilo.
U každého filmu nebo nového seriálu máme na výběr tolik alternativ, tolik jiných vesmírů a světů, kde si čekání ukrátit, že těch pár měsíců do premiéry vlastně uteče jako voda. Kde jsou ty časy, kdy si člověk mohl v televizi vybrat nanejvýš mezi Xenou a Doktorkou Quinnovou a na reprízu Barbara Conana s Arnoldem čekal jako na smilování Boží!
Ten dostatek podnětů a příběhů má však i své stinné stránky.
Někde v záplavě všech žánrových věcí jsem přestala těmi příběhy žít. Už je jen konzumuji a míjejí mě jako rychlík v zatáčce.
A tak jsem se za těch mých dětských časů Pána prstenů necítila.
Možná jsem prostě jenom vyrostla. Možná je dospělost prostě taková, možná člověk přestane věci prožívat. I tak si ale myslím, že ten pocit nedostatku a nenasycenosti po tři roky mého dětství měl něco do sebe.
Člověk si sice připadal jako v očistci, ale začal z něj hledat únik v kreativitě. Moje sestra začala psát, aby si ukrátila dobu, než vyjde nový Harry Potter. A nedostatek seriálů nebo filmů s podobnou tematikou jako Pán prstenů přivedl mě k tomu, že jsem kromě článků o Jacksonových filmech zhltala ty první Pevnosti celé a objevila jsem tak v povídkách svou další velkou lásku – českou fantastiku.
Samozřejmě, že velké množství stimulů rozvíjí lidskou fantasii a ukazuje možnosti, o nichž se člověku ani nesnil.
Jistěže dnes mladí lidé cítí frustraci, protože ten Thanos přijde až v květnu a to je přece věčnost.
Přesto si nemohu pomoct a nezávidět – ty možnosti a alternativy, které dnes jsou, za mého dětství prostě nebyly. Kdybych si ale měla vybrat, jestli vyrůstat dnes nebo na přelomu milénia, asi bych neměnila. Nakonec, tuhle nostalgii a hořkost cítí asi každý při pohledu zpátky – nepochybuji o tom, že v dobách mého dětství se stejně cítili lidé o generaci starší než já.
Jsem ale popravdě zvědavá, jak to bude vypadat za těch dalších deset dvacet let – a jestli pořád budu ještě teenagerům závidět jejich možnosti.
