V českých kinech se vítězně drží cyberpunkový a postkatastrofický Blade Runner 2049, sequel kultovního noirového Blade Runnera z roku 1982. Film vycházel z románu Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách? Pro distribuci sci-fi thrilleru to není ideální titul. Režisér Ridley Scott hledal alternativu. Proč vybral zrovna ta dvě slova? Český ekvivalent anglického názvu zněl Ostré komando…
Volný překlad do češtiny se neprosadil, ačkoliv obsahově odpovídá režisérovu záměru. Scénář napřed nesl označení Android, pak Dangerous Days. Ridely Scott si přál jiné označení pro Deckardovu profesi než obyčejné „detektiv“. Šlo přece o „ministerstvem schválenou speciální policejní jednotku nájemných vrahů“. Scenárista Hampton Fancher přemítal a pátral, až v létě r. 1980 narazil na tenkou publikaci Blade Runner (a movie). William S. Burroughs (beatnik a zakladatel kyberpunku) v ní přepracoval do filmové adaptace dystopický román Alana E. Nourse The Bladerunner (1974). „Blade runners“ označovalo pašeráky lékařského vybavení – včetně skalpelů – pro ilegální ordinace.
Scotta to zaujalo: výraz také elegantně vystihoval Deckardovu povahu, „která se pohybuje na ostří nože mezi lidskostí a nelidskostí“ a jako název fungoval znamenitě. Producent Michael Deeley obstaral autorská práva. Policejní jednotka lovců replikantů se stala „oddělením Blade Runner“ a film se objevil pod tímto titulem.
Není to jediná změna Scottova filmu proti románové předloze. Pochopitelně se místo roku 1992 odehrává výrazně pozměněný děj o sedmadvacet let později. Z androidů, „andíků“ jsou replikanti. Oproti svým knižním vzorům netrpí nedostatkem empatie (kterou u Dicka musejí simulovat) nebo chováním sociopatických deprivantů, ale absencí vzpomínek.
Ztratilo se to, co v Dickově románu neslo hlavní význam díla. Dick se nezabýval dilematem, co androidy odlišuje od lidí, kde probíhá hranice, a zda vůbec. Záleželo mu na tématu soucítění a jeho úlohy v nespravedlivém světě, na otázkách smysluplnosti lidské existence, víry a náboženství. Na těchto motivech stála povídka The Little Black Box (vyšla ve Worlds of Tomorrow v r. 1964). V ní se poprvé objevuje postava „Mesiáše“ Mercera, s nímž jeho vyznavače spojuje krabička empatie. Román Sní androidi o elektrických ovečkách? myšlenky z The Little Black Box rozvíjí a přidává kontrapunktickou linii androidů.
I kulisy, v nichž se oba příběhy – literární a filmový – odehrávají, jsou odlišné. Na snové stylizaci města z filmového Blade Runnera, světelných reklamách rozmazaných deštěm, měl podíl nedostatek finančních prostředků. Kromě toho Scotta inspiroval expresionistický vizuál Metropolis. Jednalo se o jeden z prvních sci-fi snímků, který v roce 1926 natočil rakouský režisér Fritz Lang podle stejnojmenného románu své manželky, scénáristky They von Harbou. V něm hraje důležitou úlohu android, který je k nerozeznání od své lidské předlohy, půvabné dívky. Není to nový nápad: mechanický dvojník domovníka vystupuje už v americké němé komedii A Clever Dummy (1917).
V literatuře a filmu se vyskytuje bezpočet androidů, robotů a kyborgů, přičemž ti s dokonalým antropomorfním vzhledem patří k menšině. Replikantů mezi nimi najdeme hrstku (s výjimkou televizní série Westworld). Až do Dickovy knihy Sní androidi o elektrických ovečkách? je pouze jediným – a prvním obrazem replikanta pozoruhodně soudobý text z roku 1920. Poskytl i slovo, které prostoupilo žánr science fiction a nyní se stále častěji objevuje v médiích: robot.
Drama Karla Čapka R.U.R., „Rossum´s Universal Robots“ nepřivádí na scénu mechanické roboty, nýbrž biologické androidy, vzhledem a běžným chováním k nerozeznání od lidí. Jsou produkováni z organické hmoty způsobem, připomínajícím tehdejší Fordovu (ale i moderní) montovnu. Tak jako v Dickově románu trpí totálním nedostatkem empatie. Později roste jejich sebevědomí, jistota vlastní vyšší inteligence a zasloužené nadřazenosti nad člověkem. V obou příbězích hraje roli úsilí výrobního týmu vyvinout co nejdokonalejší umělou bytost. Stejně postupují současná vývojová střediska… Zvrat přiblíží přelomová inovace umělé inteligence – u Čapka i v Dickově knize (mozková jednotka Nexus 6).
Je náhodou, že v R.U.R. je výrobní společností firma Rossum, v Dickově románu Rosen? Nebo že Karel Čapek zasadil svoji divadelní hru přibližně do druhé poloviny konce šedesátých let, kdy vydal Philip K. Dick svou temnou dystopii? Český spisovatel se dal jiným směrem než jeho americký kolega: předjímá události, zachycené v Blade Runnerovi 2049. Individuální robotí záchvaty frustrace, napřed neuvědomělé, jsou později nenávistně zaměřené proti vykořisťujícím lidem.
Dochází ale k dělnickým bouřím, vždyť jim roboti berou práci. (Nejen v českých fabrikách se udály při zavádění automatizovaných, robotických linek na konci sedmdesátých let výtržnosti, ničení strojů a sabotáže.) Protesty jsou násilně potlačeny pomocí robotů vybavených zbraněmi. Rozvine se využívání robotů pro válečné účely… Zabíjejí bez lítosti, krutě, podobně jako Dickovi androidi. Nemají empatii a sledují rozkazy lidských velitelů.
Druhým negativem globálního rozšíření robotů – jevu, který podle tvůrců a výrobců R.U.R. měl osvobodit lidstvo a přinést mu světlé zítřky – je dramatický pokles demografických přírůstků v atmosféře absolutního pohodlí (tam, kde se právě neválčí). Porodnost klesá až k nule.
Posléze dochází k založení masové organizace robotů, kteří se prohlašují novou rasou a zahájí ozbrojené tažení proti lidem. Podobně jako v upírském románu Já, legenda Richarda Mathesona nová populace zcela nahradí lidstvo. A je to soucítění, hluboký vztah a empatie, která robotům -replikantům dává budoucnost.
Čapkova hra byla inscenována ve Spojených státech, v Británii vznikla rozhlasová dramatizace… Mohlo být R.U.R. dalším Dickovým inspiračním zdrojem? Pokud jím není, dokazuje, že tvůrci čerpají ze shodných impulzů, podnětů, z kulturního podvědomí.
