Temné chodby psychiatrického ústavu osvětluje pouze svit měsíce a jejich ticho protíná řev běsnících pacientů. Netopýří detektiv opatrně kráčí tímto depresivním labyrintem, sledován slepýma očima kamenných chrličů. Normálně je to on, kdo sem zavírá největší padouchy Gothamu. Ale tuto noc to neplatí. Tuto noc je zde zavřen sám.
Nastalo léto, prázdniny, a proto je čas se podívat na další herní retro, které myslím stojí za to oprášit. Tedy retro. Rok 2009 se mi zase tak vzdálený nezdá, ale přeci jen už je to devět let. Oproti hrám Arcanum a Vampire the Masquerade Bloodlines má ale Batman: Arkham Asylum hned několik specifik, které bych měl na úvod zmínit.
Zaprvé se nejedná o opomíjenou hru, ale naopak o první díl poměrně dost úspěšné série. Z mnoha důvodů jsem se rozhodl psát jen o této epizodě, ale o tom více až dále. Zadruhé to pro mě není taková srdcovka jako výše zmíněné kousky, ale na druhou stranu mám celé batmanovské universum velmi rád a toto konkrétní dílo mě fascinuje zejména svým zasazením.
A proto zatřetí přidám něco málo o fantastickém komiksu, z něhož tato hra dosti čerpá, a který je ještě výrazně silnějším zážitkem než ona sama. Ale to neznamená, že Batman: Arkham Asylum není silný zážitek. Naopak. Pojďme se na to tedy podívat.
Velmi umírněný horor v blázinci
Jelikož je děj této akční adventury s RPG prvky poměrně zajímavý, tak vám nechci příliš prozrazovat. Zmíním proto jen, že se vše točí kolem Jokera, který se nechá Batmanem chytit a převést do Arkhamu, známého psychiatrického zařízení, ve kterém končí všichni superpadouši z Gothamu. Důvod proč se tak stalo, se ale dozvíte záhy.
V Arkhamu je na Temného rytíře nachystána past, a brzy se tak stává lovnou zvěří. A vy pochopitelně s ním. Vašim cílem je proto přežít, ale nebyl by to Batman, kdyby se nepokusil věci urovnat. Budete tak muset dostat všechny uprchlé zločince zpět do cel, vypátrat pravou podstatu Jokerova plánu, a navíc ještě můžete odhalit mrazivý příběh celého ústavu.
Nebudu zastírat, že jako milovníka hororu mě Arkham velmi zajímá. Vždyť psychiatrická léčebna s tímto názvem se vyskytuje i v díle H. P. Lovecrafta, a v batmanovském světě není o nic méně temná. Zasazení příběhu do těchto kulis tak obnáší jistý potenciál hororu.
Nebudeme si ale na nic hrát. Batman: Arkham Asylum není v prvé řadě horor, a i když obsahuje některé znepokojivé momenty a jeho vyznění je celkově velmi temné, tak pořád jde hlavně o akční hru přístupnou i pubertálnímu publiku.
To ovšem na druhou stranu neznamená, že by se jednalo pouze o bezduchou řež v rozlehlých prostorách gotického sídla. Prozkoumávání depresivní rezidence totiž tvoří nemalou část herní náplně, přičemž některé objevy nemají k hororu vůbec daleko.
Postupné luštění kroniky zakladatele sanatoria Amadea Arkhama vám brzy odhalí, že osud celého sídla a rodiny, jíž patřilo, byl velmi tragický a pochmurný. A že kostlivci v něm číhají na každém kroku. Někdy doslova.
Navíc budete nacházet i audio záznamy psychoterapeutických sezení s některými pacienty, která vám odhalí více o jejich osobnosti a historii. Tento prvek mně osobně přijde jako nesmírně originální cesta, jak zpestřit setkání se známými komiksovými charaktery a dodat jejich příběhu nový rozměr.
A třeba pásky s rozhovory s maniakálním zabijákem Zsaszem jsou vskutku mrazivý minipříběh se znepokojivým vyústěním. A aby toho nebylo málo, tak autoři věnovali velkou péči i těm nejmenším detailům, takže občas narazíte na nějakou tu drobnost, při níž vám taktéž přeběhne mráz po zádech.
Příkladem za všechny je moment, kdy Joker, jehož hlas vás díky amplionům v sanatoriu provází na každém kroku, telefonuje s matkou jednoho ze strážných. Ta zavolala jen proto, aby se ujistila, že její syn je v pořádku, neboť se ve zprávách dozvěděla, že na ostrově vypuklo povstání. No, když to vzal Joker, tak asi tušíte, jak moc v pořádku ten strážný mohl být.
Takže stručně shrnuto, celý příběh má určitý hororový nádech, který ovšem není primárním cílem. Kdo ale chce, ten si v prostředí blázince jistě najde pár povedených detailů.
Hra a ty věci okolo
Nemá cenu příliš zdržovat, takže se rovnou vrhněme na to, jak se to hraje. Již jsem zmínil, že se jedná o první díl série, takže je celkem pochopitelné, že autoři zde experimentovali s různými prvky, přičemž v dalších dílech vše prošlo většími či menšími změnami a jistou kalibrací.
Vzhledem k zasazení asi nepřekvapí, že průchod prostředím je poměrně koridorový, a nemůžete si moc vybírat, kde a kdy budete pátrat. Herní události vás prostě provedou léčebnou od sklepa po půdu a vše uvidíte v tom pořadí, jak chtějí autoři.
Určitou volnost představuje alespoň to, že do již otevřených míst se můžete vracet. Buď vás tam přímo pošlou nové události nebo tam můžete jít i sami. V rámci RPG systému si totiž můžete odemknout možnosti, jak v těchto lokacích odhalit dříve nedostupná místa. Můžete to brát jako jednoduché natahování herní doby, ale na druhou stranu je prostředí poměrně zajímavě zpracované, takže vás ani moc nebude trápit, že pořád jen ťapete sem a tam.
Hra je jinak poměrně zajímavý mix tří složek. První velkou složku tvoří detektivní pátrání a pohyb po psychiatrickém ústavu. Tato část je navíc okořeněná tím, že kromě tajemství spojených s hlavním příběhem můžete ještě volitelně luštit hádanky, které po ústavu rozesel další známý padouch, Riddler.
Tyto hádanky přitom mají hned několik forem, a kromě bonusových zkušeností přináší i příjemné oživení průchodu hrou. Otázka, zda plus či mínus, to nechám na vás, je pak to, že se nejedná o nějak zvlášť složité záležitosti, takže jejich vyluštění vám nedá příliš zabrat. Za některé pak ještě můžete jako bonus dostat informace o různých postavách z batmanovského universa, přičemž tyto hádanky jsou celkem chytře udělány jako odkaz na pobyt různých superpadouchů v Arkhamu.
Druhou významnou složkou pak je akce, která má dvě podoby. Většinou se jedná o mlácení skupinek nepřátel pomocí poměrně intuitivního soubojového systému, ale občas je stereotyp narušen malou stealth misí, kde stojíte v rozlehlejší místnosti proti skupině těžce ozbrojených maníků.
Vaší jedinou možností je tak plížení a tiché odstraňování jednoho po druhém. Musím říci, že tyto stealth pasáže mě obzvláště bavily, a ačkoliv by jich mohlo být i více, tak myslím, že jejich chytré umístění efektivně zabránilo tomu, aby se ze zbytku akce stala opakující se nuda.
Vrcholem akčních pasáží jsou pak souboje s bossy, které ale bohužel přináší spíše zklamání. Setkáte se v nich hned s několika známými záporáky, ale v podstatě je vše redukováno na velmi jednoduchou činnost, přičemž v některých případech se dokonce principy souboje opakují, což je dost velká škoda.
Pokud máte rádi sérii Dark Souls a obdivujete tamní systém, kdy na každého bosse musíte s jinou taktikou, tak zde občas kromě přítomnosti padoucha ani nepoznáte, že se jedná o boss fight.
Když už jsme u těch výtek, tak těch je ještě pár. První z nich míří na grafickou stránku, ačkoliv to není plnohodnotná výčitka. Ačkoliv rok 2009 není tak daleko, přeci jen již hra zestárla. Ve své době se jednalo o vizuálně skutečně pěkný titul, ale dnes je i na nejvyšší detaily poznat, že se tohoto díla dotknul zub času.
Větší problém ale představuje ovládání, které navíc v kombinaci s občas chaotickou kamerou dokáže způsobit nemalé nepříjemnosti. Vámi ovládaný netopýři hrdina občas nedělá to, co chcete, nebo to dělá pomaleji, než by měl, což zvláště při soubojích může být docela problém. Kamera se rovněž občas točí jak se jí zachce, a to i ve chvílích kdy prostě jen někam jdete, což je o to podivnější.
Z dnešního pohledu, a nejspíš i tehdejšího, si pak všimnete i zvláštností v umělé inteligenci. Ty jsou nejpatrnější při stealth misích, ale je možné, že se jedná prostě jen o daň za to, že jsou tyto mise vůbec zvládnutelné. Nepřátelé totiž občas reagují poměrně realisticky (náhodně se otáčí nebo se vzájemně kryjí, pokud jste jich už pár sejmuli), ale na druhou stranu je nenapadne něco tak banálního, jako se podívat ke stropu, kde se většinou ukrýváte.
Obrovské plus má ale celé toto dílo za již několikrát zmiňovanou atmosféru, díky které budete schopni prominout i ty technické nedostatky. Pokud se něco povedlo, tak je to právě depresivní pocit z toho, že jste uzavřeni ve velmi nehostinném prostředí s partou nebezpečných maniaků.
Jistě, pořád jste Batman, ale i navzdory této skutečnosti dokáže mrazivý pocit nejistoty zalézt hluboko pod záhyby vašeho černého pláště. Jednoduše řečeno, je to právě atmosféra a celý ten duch Arkhamu, kvůli čemu se k této epizodě rád vracím.
Hrátky se záporáky
Několikrát zde padlo, že na své nesnadné pouti skrze dům šílenství potkáte hned několik superpadouchů Batmanova světa. Myslím, že stojí za pár řádků se o nich alespoň lehce zmínit, neboť i oni mohou být lákadlem, proč se do hry pustit.
Kromě zlovolného klaunského dua Joker a Harley Quinn vás čeká ještě pár dalších přímých setkání, a pak celá řada odkazů, které připomenou známější i méně známé záporáky tohoto komiksového světa. Na některé přitom můžete narazit v dalších epizodách této herní série, takže není třeba je sáhodlouze vyjmenovávat. Pokud vám říkají něco jména jako Black Mask, Firefly nebo Mad Hatter, tak se jedná jen o opravdu skromný výběr z mnoha dalších zmíněných postav.
Raději se ale chci bavit o těch skutečně přítomných, přičemž ani zde nejsou jen samé padoušské superhvězdy první kategorie. Třeba již zmíněný Zsazs opravdu není, alespoň dle mého skromného názoru, tak známý jako Scarecrow nebo Killer Crock, což jsou další přítomní superpadouši.
Dohromady je nicméně spojuje to, že nehledě na jejich popularitu je setkání s nimi sice relativně originálně udělané, ale zároveň hrají v celém ději vyloženě druhé housle. Zvláště patrné je to zejména u krokodýlího monstra, kterému se v podstatě jen snažíte vyhnout a na přímou konfrontaci vlastně ani nedojde.
Za zmínku pak ale stojí Scarecrow, tedy psychiatr Crane, který si libuje v používání halucinogenních plynů. Právě díky němu vás čeká několik nepříjemných výjevů z minulosti hlavního hrdiny, a rovněž pár psychedelických soubojů, jež se svým provedením výrazně vymykají zbytku hry. Právě ony patří asi k největším překvapením a zpestřením vašeho zážitku.
Z těch klasičtějších soubojů vás pak čeká ještě steroidy nadopovaný silák Bane a krásná Poison Ivy schopná ovládat flóru. Oba jsou pro příběh relativně důležití, ale k oběma mám výhrady. Boje s nimi jsou klasické boss fighty v aréně, přičemž, jak jsem již naznačil, moc originality nepobraly.
V případě Banea se jedná o prostoduché vyhýbání se úderům a kličkování mezi řadou slabších nepřátel, přičemž toto schéma se pak ve hře několikrát zopakuje proti něčemu, co by se dalo označit za mini-bosse. Souboj s Poison Ivy je pak v podstatě překopírovaný souboj s Harley Quinn, jen v jiném prostředí. Princip je ovšem zcela totožný, což opravdu zamrzí.
K Poison Ivy mám pak ještě jednu osobní výtku, ačkoliv uznávám, že ta je ryze subjektivní. Jsem velkým fanouškem Nolanovy filmové trilogie o Batmanovi, a velice se mi líbí jeho snaha ukázat tohoto superhrdinu realisticky. Proto mám rád i padouchy, kteří působí, že by mohli reálně existovat.
Joker, fenomenálně zahraný Heathem Ledgerem, byl jasným důkazem, že je to možné. Z tohoto důvodu ale nejsem příliš velký fanda těch postav, které působí nadpřirozeně nebo přehnaně fantaskně. Kromě Poison Ivy je to třeba Victor Fries, na něhož lze narazit ve druhém díle série Arkham.
Budiž řečeno k jeho cti a slávě, že boss fight s ním je naopak jeden z nejzábavnějších v celé sérii. Každopádně jsem chtěl říct, že Poison Ivy mi trochu kazí požitek z celého Arkham Asylum. Naštěstí v ději není příliš dlouho, ačkoliv je celkem významná. Jo a dobře se na ni kouká, takže si úplně stěžovat nemůžu.
Pochmurná historie
Pokud bych měl stručně shrnout předcházející řádky tak napíšu, že Batman: Arkham Asylum, je vynikající atmosférická záležitost, která je určitě povinností pro všechny fandy batmanovského universa. Škoda občasných technických problémů, ale ty naštěstí nejsou ničím, co by vás nutně mělo odradit od rozehrání a dohrání této perly.
Než ale článek ukončím, tak musím zmínit to, co jsem slíbil již v úvodu. Komiks, kterým je celá hra výrazně inspirována, a který považuji za jeden z nejlepších v mé sbírce. Tím komiksem není nic jiného než fenomenální knížka Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě, která poprvé vyšla v roce 1989.
Nejedná se sice o dlouhé dílo, naopak je rozsah o něco menší, než by si člověk možná přál, ale každá jednotlivá stránka stojí za to. Ano, skutečně se jedná o mistrovské dílo, jež kombinuje chytrý a velice silný příběh s fenomenálním grafickým provedením. Každá jednotlivá stránka tak je uměleckým dílem, a to jak formou, tak obsahem.
Děj se přitom skládá ze dvou rovin. V té první je vyprávěn hrozivý a tragický příběh Amadea Arkhama a je odhalen celý zrod psychiatrického ústavu. V té druhé je pak do sanatoria povolán Batman, aby potlačil Jokerem řízené povstání chovanců. Joker přitom chce jediné. Donutit Batmana, aby čelil svým nejniternějším strachům.
Nutno podotknout, že dílo je po vizuální i obsahové stránce výrazně temnější než hra, a že bych se nebál hovořit o psychologickém thrilleru. I zde se ale dočkáte řady známých i méně známých antagonistů, a je pravda, že některé detaily byly přebrány i do počítačové hry.
Nemá cenu to příliš omílat dokola. Tam, kde se u hry dalo mluvit o nedostatcích, zde nelze nic. Vskutku považuji tento příběh za skvostně vybroušený diamant, který má dokonce co nabídnout i těm, kteří jinak superhrdinské komiksy vůbec nečtou. Tento komiks se od nich totiž velmi liší.
Podobně jako rovněž skvělé série Sandman a Lucifer pracuje se symboly, s vážnými tématy a odkazy, na které musíte mít něco načteno, abyste je správně dešifrovali. Navíc ale přináší i onu zmíněnou vizuální stránku, která sama stojí za to, aby člověk tento komiks vlastnil.
Pokud tedy v létě přemýšlíte, co dělat, chcete se zabavit na pár večerů a dohnat resty v popkulturním vzdělání, tak si komiks a hru pořiďte a vrhněte se do temného světa netopýřího detektiva.
Batman: Arkham Asylum
Původní datum vydání: 25. srpna 2009
Engine: Unreal Engine
Žánr: Akční adventura
Platformy: PlayStation 4, PlayStation 3, Xbox 360, Xbox One, Microsoft Windows, Mac OS, Ouya
Vývojáři: Rocksteady Studios, Virtuos, Feral Interactive
