Amélie cover
- Reklama -

Amélie žije v útulné vile v Praze na břehu Vltavy. Obléká se staromódně a ven chodí převážně v noci. Chová několik koček, neumí spát ani plakat. Hraje na klavír a se svou matkou, slavnou operní zpěvačkou, také krásně zpívá. Čas se v jejich případě zastavil v roce 1890, když zahynuly při velké povodni. Jejich klidnou existenci ale naruší nové okolnosti…

Fialová, červená a zlatá

Trilogie tenkých vázaných knih pochází z pera české autorky, u které byste to možná nečekali. Petra Neomillnerová je známá především pro své dirty fantasy knihy plné násilí, sexu a postav s prořízlou pusou. Ovšem její úkrok do prostředí dětské fantastiky se povedl možná právě i díky tomu.

Autorka má talent poutavě vykreslovat silné ženské hrdinky, které se o své štěstí umějí zasadit a to různorodým způsobem, a tuto její silnou stránku si zde užijeme mírou vrchovatou: i když se v knize vyskytují samozřejmě i příslušníci druhého pohlaví, hrají jen druhé housle osobnostem dvou živých a dvou nadpřirozených žen.

Bylo nebylo

Amélia a tma Amélie je duch. Je jím už přes sto let, kdy se utopila spolu se svou maminkou Lydií při záplavách Prahy. Bydlí ve svém starém domě u Tróje a jako by se u nich zastavil čas. Amélie občas chodí na procházky do Stromovky, kde se jednou náhodou seznámí s Markétou, obyčejnou dívkou z rozvedené rodiny s finančními problémy a pubertou v rozpuku. Slovo dá slovo a Markéta zjišťuje, že objevila něco, co do jejího života vnáší smysl a zázračno.

Jejich přátelství ale musí projít zkouškou porozumění dospělých, protože jak Améliina, tak Markétina matka do toho nakonec mají co mluvit. Pouto výjimečného přátelství je zpečetěno poté, co Amélie zachrání Markétě život – a právě tato scéna patří k těm nejsugestivnějším v celé knize.

Příběh končí dobře a Elen s Markétou se nastěhují do domu Lydie a Amélie, který oficiálně patří jejich vzdálenému příbuznému, rozumnému a ezoterně založenému panu Pelcovi. Ve druhém díle už je nacházíme pod jednou střechou a v přípravách na společné Vánoce, pro všechny rozhodně výjimečné. Amélie bojuje s obavami své mámy a chce se více zapojit do světa živých, podívat se na trhy a sledovat internet.

Markéta má zase trápení se svým rozvedeným otcem, který se vrátil ze zahraničí a podezřele se vyptává na její současný život. Když Amélie ve městě potká jiného ducha a otec začne vyhrožovat policií a sociálkou, vánoční pohoda je rázem pryč. Obě kamarádky si musejí vzájemně vypomoct, aby byla odvrácena katastrofa, která by mohla jejich malý ostrov pohody úplně zničit.

Znovu jsou hybatelem situací mladší děvčata, která zjišťují, jak je někdy složité vyjít s dospělými, kteří ne vždycky naslouchají a mají pochopení pro to, co je pro mládež přece tou nejdůležitější věcí na světě. Objevují se také první rozmíšky mezi Amélií a Markétou – Amélie silně pociťuje, o co všechno byla smrtí ochuzená, a Markéta na Amélii zase trochu žárlí a do toho musí nějak vyjít se školou.

Amélie je hezká, kousne mě závist. Krásná, a když si rozpustí vlasy. Jenže, zastydím se, na rozdíl ode mne ona do školy nechodí. Vylákám ji tedy aspoň ven na zahradu, ale ztratí barvu, sotva na ni zasvítí slunce. I tak se ale raduje, a když se zevnitř ozve zvuk klavíru, uličnicky se ušklíbne a kývá na mě, abych s ní šla za dům. Normální holka, pomyslím si, normální holka z roku 1890. Popadnu ji za ruku, je jako z ledu, ale už jsem si zvykla.

Druhý díl je s tím třetím svázaný mnohem těsněji. Duch Jakub, kterému se Amélie snaží pomoct, totiž děvčatům prozradí, že existují i další duchové, nepřejícní Prokletí, kteří o nich vědí a nejspíš jim brzy zkomplikují život. To se stane právě ve třetím, svým způsobem nejstrašidelnějším díle. Přehoupneme se do jara, kdy Markéta řeší uzavírání známek a také nabídku v pěvecké soutěži, kdežto Amélie nepřestala myslet na Jakuba, kterého svazují pravidla duchařského světa. Ti horší, staří a studení duchové ze hřbitova v čele s Haštalem nejednou přijdou až k domu a situace je pořád temnější, dokud nedojde k překvapivému zvratu a nečekanému rozuzlení.

Mnohem větší roli zde hraje původní legální majitel domu pan Pelc, který se orientuje ve výkladu karet a okultních praktikách. Jeho vstupy do příběhu perfektně zapadají a dokreslují bizarnost a obtížnost řešení pro celý příběh.

Na své si přijdou také majitelé koček – během knih se jejich počet zvyšuje a kočky hrají po celou dobu svou nezastupitelnou a hmatatelnou úlohu specifického prostředí a svého druhu pomáhají ukotvit příběhovou osu. 

Každý jsme tu z nějakého důvodu

Amélie a barevný svět „V tomhle zapomenutém domě nakonec vždycky všechno dopadne líp, než se zdá.“

Příběhy jsou ve všech třech případech stavěné chytlavě pochopitelně: prvotní zápletka se komplikuje a zamotává, až to vypadá málem neřešitelně. Rozuzlení stále se kupící hory trampot bývá nesamozřejmé a s kapkou překvapení, ale trochu hladší a méně komplikované, než by se čekalo u knih pro dospělé. I tak ovšem vyvolá pocit satisfakce a dobře odvedeného příběhu minimálně v prvních dvou knihách.

Třetí díl se v příběhovém oblouku zase tolik neprokreslil a chyběla mu sevřenost a tah na branku. Autorka i zde rozehrála dva problémy, které řeší Markéta a Amélie, ale dvě linie jsou prakticky oddělené a jedna z nich vyšumí do ztracena a samotný závěr je překotný, spíš pohádkový a bez pořádného vysvětlení. Sice to končí dobře, ale stejně jsem měla pocit, že bylo nutné se vejít do určitého počtu stránek a na pořádně promyšlené vyvrcholení už nezbylo místo.

Co je ovšem rozhodně pozitivum, je skutečnost, že tváří v tvář dospěláckým potížím děj vezmou do rukou právě mladé hlavní hrdinky, často za zády jedna před druhou, ale s těmi nejlepšími úmysly a odvaha a odhodlání se počítají; ukazují na sílu pochopení napříč věkovým rozdílům, společenským postavením a předsudkům. To je také jeden z nejsilnějších motivů: nejen pevná rodinná pouta, ale schopnost vystoupit ze své komfortní zóny, udělat něco neočekávaného, ale dobrého, rozhodnout se naslouchat a přijmout druhého takového, jaký je. Amélie je pevně rozhodnutá pomáhat lidem, i když to znamená měnit dlouho zaběhnutá pravidla.

Zpochybňuje je a ptá se po vyšším dobru, které by mělo mít před zákony přednost. A jsou to právě zákonitosti, které nakonec prohrávají před silou lásky a touhy po životě. A Markéta, zahlcená obyčejnými žákovskými problémy a bez pořádného sebevědomí, si potřebuje uvědomit, nakolik bohatý a pestrý život ve skutečnosti má a že výjimečnost se ukrývá i jen v samotném uvědomění si vlastní hodnoty, které nám ostatní pomáhají uvidět. Zachrání Amélii z černé strnulosti a ukáže jí barevný svět. A nejen Amélii…

Víte, život bolí, přináší zklamání, ale také naději, věci, na které se těšíme, překvapení… a vy Haštalovi a jemu podobným připomínáte, že to ztratili a že se jim to nedaří znova najít. Vám se to povedlo. Vám i Jakubovi, který získal přátele i vzpomínky a dokonce možná i lásku.

Elegantní vizuální žranice

Amélie a duchové Každá z knih je co do příběhu uzavřená, ale počítá s tím, že si je pořádně užijete, jen pokud je budete číst všechny. Ve vyprávění se střídají dvě mladší protagonistky: každá má svůj part odlišený typem písma a navíc také nadepsaný svým jménem. Obě perspektivy jsou v ich-formě a umožňují nerušivě vnímat vnitřní prožitky postav, což znamenalo důkladně zvážit psychologické profily obou vypravěček, aby se rozdíly mezi nimi nesetřely.

Každá pasáž je dlouhá maximálně na stránku, což vede k častému střídání a rychlému spádu bez oddechu, ale také odpadla nutnost přemýšlet o kapitolách jako takových: text plyne v jiném rytmu a neexistuje v něm silnější předěl. Příběh se posouvá přirozeně a plynule od podzimu v prvním díle přes Vánoce v druhém až po jaro ve třetím pokračování.

Knihy zaujmou už na první pohled: nejsou překrmené a vypadají zvenku i zevnitř prostě krásně. Délka, zpracování, výtvarné pojetí i sazba jsou voleny šťastně a trilogie je ozdobou každé domácí knihovničky. Ilustrace má na svědomí Lubomír Kupčík a pravidelně mi z nich padala čelist. Objevují se skoro na každé stránce a každý obrázek je malým uměleckým dílem, že byste si ho nejradši vystřihli a nechali zarámovat na zeď.

Knihy jsou určené spíše děvčatům, dospívajícím i těm mladším – jazyk je často přizpůsobený hovorové řeči školáků a myšlenkové pochody dívek jsou naprosto uvěřitelné; dospělý čtenář by nejspíš nebyl nadšený poměrně přímou a jednoduchou psychologií a úrovní problémů, které děvčata rozebírají, ale knihy taky nejsou pro dospělé, takže ti si nemají co stěžovat.

Taky nic moc neřeknou klučičímu publiku, ale s tím se musí počítat. Nečekejte horor, jen takové napínavé mrazení, a budete spokojení. Zkrátka příjemná duchařina, která se povedla.

Petra Neomillnerová: Amélie a tma, Amélie a barevný svět, Amélie a duchové

Vydal: Nakladatelství Albatros, 2012 – 2015

Ilustrátor: Lubomír Kupčík

Počet stran: každá cca 90 / vázaná

Cena: 169 Kč / každá kniha

Vhodné pro: spíše děvčata 9–14 let

Reklama

- Reklama -
Čtenářka, fotografka, gamedesignérka, hráčka, vypravěčka a máma. Závislá na příbězích, hudbě a kráse života. Dávám si pauzu od knihovničení, ale pořád něco zkouším, hledám, někam směřuji. Pravda je někde tam venku.