Jana Rajnyšová je česká spisovatelka, jazyková redaktorka a překladatelka, která spolupracuje s významnými tuzemskými nakladatelstvími.
Pod bdělé oko Jany Rajnyšové spadá mimo jiné vizuální dohled nad obálkami českého vydání knih mistra hororu Stephena Kinga. A samozřejmě jejich propagace na sociálních sítích.
24 hodin je obsahový formát, ve kterém se z perspektivy oslovené osoby text snažíme přiblížit čtenářům zajímavé a důležité osobnosti z oblasti fantastiky, které ne vždy stojí v záři reflektorů, ale zaslouží si být vidět. Jeden den života v práci a soukromí.
Jméno a příjmení: Jana Rajnyšová
Profese/povolání: autorka více či méně obskurních textů, jazyková redaktorka a překladatelka.
Pracovní poslání: „Buď sám sebou. Všichni ostatní jsou už zabraní.“ Oscar Wilde
Životní motto: „Někdo vidí smysl života v rodině, někdo v práci… Víš, v čem ho vidím já? V tom, abych se bavil.“ Miky Kadlec, seriál Třetí patro
7:30 – Vstávám v 7:30. Přesněji řečeno, na 7:30 mám nastavený budík; reálně vstávám podle toho, kdy na stavbě metra, kterou máme již druhým rokem pod okny ložnice, započne pracovní ruch. Nejspolehlivější budík je kulervoucí pípání náklaďáků, přijíždějících do areálu zhusta již po čtvrté ranní.
Přes pokusy některých „odborníků“ namluvit veřejnosti, že biorytmus je nesmysl a každý z nás může od rozbřesku čile šukat po světnici, jako babička po Starém Bělidle, jsem sova a vůbec se za to nestydím.
Což znamená, že zhruba do devíti dopoledne jedu výhradně na autopilota, kafe a cigáro (kouření škodí zdraví srovnatelně se vstáváním za kuropění). Do deváté ráno se tak nějak dokodrcám do redakce, kam jezdím 2x týdně dělat „něco jako konzultanta“ a vyzvedávat si nové knihy pro jejich prezentaci na sociálních sítích.
9:00 – Plus mínus o deváté otvírám e-mail, abych se podívala, co po mně zase kdo chce. Nepřekvapivě zjišťuji, že většina pisatelů chce, abych utrácela peníze, které nemám, za jejich služby a výrobky. Naštěstí na tuto elektronickou komunikaci netřeba odpovídat.
Z dlouholeté redakční praxe vyplývá ponaučení, že netřeba odpovídat ani na 99 % nabídek rukopisů a v podstatě je není potřeba ani číst. Přesto tak činím, doufaje v zázrak. Dovolím si proto na tomto místě pár dobře míněných rad začínajícím literátům, kteří by do budoucna usilovali o to, aby byla jejich rukopisu v nakladatelství věnována pozornost.
- Ověřte si předem, zda nakladatelství, které oslovujete, vydává tuzemské autory. Nečiní-li tak, nemá zasílání byť i geniálního textu smysl, neboť takové nakladatelství nebude disponovat aparátem, který by vaši knihu mohl uvést ve známost a v nejlepším možném případě po vás bude chtít, abyste si veškerou propagaci zařídili sami. Nejlepší možný případ pro vás znamená spoustu práce a investic s nejistým výsledkem, resp. s ještě nejistějším výsledkem než v případě nakladatelství, které české autory běžně vydává.
- Že se něco líbí vaší mamince nebo nejlepšímu kamarádovi z dětství není dostatečným důvodem pro zveřejňování čehokoli.
- Chcete-li beletristicky zpracovat jakékoli historické období a nemá to být sci-fi, věnujte obzvlášť velkou pozornost faktografii. Mniši v 11. století nespali na matracích a nechodili do lékárny, v 17. století se kumpáni v hostinci neoslovovali „Hele, Láďo“ a Kryštof Kolumbus si před vyplutím tří karavel z přístavu Palos de la Frontera nemohl dát k obědu steak s bramborem.
- Varování ministerstva kultury: Pravopisné chyby způsobují nakladatelským redaktorům fyzické nevolnosti, v extrémních případech rakovinu očí.
11:00 – Než odbije poledne, vyřídím komunikaci s lidmi, za jejichž výslednou práci cítím nést spoluzodpovědnost. Jsou to především grafici připravující obálky, a korektoři, opravující mnou provedené redakce. S oběma skupinami bývá občas potíž. Přesněji řečeno, obě skupiny se mnou občas mívají potíž.
Důvod je ovšem u obou stejný; lze jej eufemicky označit za „výron nevyžádané kreativity“. Pokud poskytnu grafikovi přesné zadání, očekávám, že se jej bude držet. U korektora naopak očekávám, že se nebude snažit zasahovat do práce redaktora, aby tím projevil svou jazykovou zdatnost – leda by byl redaktor úplné jelito, což v případě mnou provedených redakcí nepřipadá v úvahu!!!
Dorazily-li z tiskárny nějaké žhavé novinky, odebéřu si je pro fotografování na sociální sítě a odešlu grafikovi podklady pro výrobu bannerů a reklam na tituly, které mají dorazit v následujícím období.
12:00 – Cestou domů se bedlivě rozhlížím, zda se mi nenaskytne nějaké malebné zátiší, kam by bylo možno knihu „prdnout“ a vyrobit snímek. Obvykle se nenaskytne, neboť většina cesty probíhá prostřednictvím MHD, takže knihy vláčím na rozličné pochůzky po Starém Městě, vozím je s sebou po návštěvách a výletech a bedlivě se rozhlížím tam.
Horory a thrillery chodím často fotit na hřbitov, kde se musím rozhlížet ještě bedlivěji, neboť důchodkyně, opečovávající zde hroby, mívají tendenci klást nepříjemné otázky.
12:30 – Kolem půl jedné procházím přes OC Arkády Pankrác nebo DBK Budějovická, abych před návratem domů obstarala drobné nákupy. Tyto sestávají zejména z „nějaký hotovky“ pro adolescentního syna, který nacpanou lednici pokládá toliko za výstavku ingrediencí a vyžaduje „pořádný jídlo“, jež nejsem ochotna vařit, žitného chleba s mrkví a dýňovými semínky, lahve kombuchy a krabičky cigaret, neboť svět zdravý a nezdravý musí být v rovnováze.
Po vstupu do domu otvírám poštovní schránku. Buď v ní není nic (lepší varianta), nebo jsou v ní složenky (horší varianta, ale člověk si zvykne i na šibenici, jak říkávala nebožka babička). Oznámení nominace na Nobelovu cenu za literaturu nebo alespoň na státní vyznamenání za přínos tuzemské kultuře stále nikde. I na to lze přivyknout.
13:30 – Doma předám adolescentovi „hotovku“, vyslechnu dlouhou stížnost na téma „proč nemáme v lednici nic k jídlu“ a krátkou přednášku o tom, jací jsou všichni ostatní lidé kromě adolescenta idioti, vybalím batůžek a zapínám notebook.
Otvírám e-mail a řeším nemístné připomínky grafiků a korektorů, které jsem laskavým způsobem poslala do háje během dopoledne. Pak dle aktuální situace pokračuji v rozpracovaném překladu, redakci nebo autorském textu. K posledně jmenovanému dochází zřídka, neboť složenky – viz výše – přichází v nepříjemně krátkých intervalech a žádný z členů naší domácnosti není ochoten přistoupit na pránickou výživu.
18:00 – Zhruba o šesté se vrací ze zaměstnání manžel, nemá-li home office. Má-li home office, smím konečně vstoupit do obývacího pokoje, neboť mu skončil poslední pracovní call. Vyslechnu si dlouhou stížnost na téma, jak jsou všichni ostatní lidé kromě manžela idioti, ukrojím si krajíc žitného chleba a vracím se k notebooku.
20:00 – Práci přerušuji před osmou. V tuto dobu je čas na pravidelný telefonát matce. Vyslechnu si, jací idioti jsou všichni ve vládě a v Parlamentu, proud stížností na ceny produktů, které nikdy nekupovala a návrhy na to, kam by příště chtěla na výlet, protože „jediné, co jí neschází, jsou peníze“. Logiku v tom nehledejte, žádná v tom není.
Ukončím hovor. Dle intenzity obsahu si jdu dát na balkon buď cigáro a skleničku kombuchy, nebo cigáro a skleničku něčeho ostřejšího. Kombucha bývá ostatními rodinnými příslušníky vždy netknuta, na rozdíl od mého oblíbeného rumu Austrian Empire Navy. Nenajdu-li rum, vznesu zbytečný dotaz na to, kdo mi ho sakra vypil.
22:00 – 23:00 – Podle toho, jak moc se blíží deadline na aktuálně rozpracovanou zakázku, zavírám notebook o desáté/jedenácté/nezavírám notebook a přenáším jej do kuchyně, abych nerušila spravedlivý spánek manžela a pracuji tak dlouho, dokud text na monitoru nezačne vypadat, jako by se po klávesnici proběhla kočka.
Poté zaklapnu notebook a potichu se vracím do ložnice, přičemž uzavírám sama se sebou sázky, v kolik hodin mě tentokrát probudí kulervoucí pípání náklaďáků, vjíždějících na stavbu metra.
