Pavel Indrst je jedním z nejznámějších majitelů a provozovatelů antikvariátu v ČR. Jeho antikvariát Pod svícnem se hodně, nikoliv výhradně, zaměřuje na oblast sci-fi a fantasy. A díky mnohaletým zkušenostem v jeho nabídce fanoušci fantastiky často naleznou nesehnatelné nebo zapomenuté knihy.
24 hodin s… je obsahový formát, ve kterém se z perspektivy oslovené osoby text snažíme přiblížit čtenářům zajímavé a důležité osobnosti z oblasti fantastiky, které ne vždy stojí v záři reflektorů, ale zaslouží si být vidět. Jeden den života v práci a soukromí.
Jméno a příjmení: Pavel Indrst
Profese/povolání: Provozovatel antikvariátu
Pracovní poslání: dělat to, co mě baví, uživit tím rodinu a být svým vlastním pánem
Životní motto: I černou barvou nakreslím slunce.
Kolem 6:30 – Vstávám bez budíku většinou kolem půl sedmé, postavím vodu na kafe a čaj, klepnu po klávesnici počítače, udělám si kafe a odcházím do kotelny na ranní kafe a cigaretu. Těch deset minut na zápraží mám moc rád, mozek se pomalu probouzí a já si „na volnoběh“ probírám, co mě dneska čeká.
V rychlosti zkontroluji příchozí platby a objednávky, pouštím ČT24 a zvažuji, co k snídani a ke svačině.
7:00 – Nahoře v patře se ozývá první šramot, pak na schodech dusot a už jsou tu. Má žena a naše tři děti. Nalévám do hrnků čaj a chystám Františkovi (10) svačinu do školy. Žena obléká Marušku (6) do školky, Liduška (1,5) se motá kolem.
Ranní náročná fáze („kde mám žákovskou?“, „tyhle šaty do školky nechciiiiii!“, „mama, míkoooo!“,“nezapomeň si tu svačinu!“) končí úspěšným odchodem z domu, odvážím dva potomky před školu a vracím se domů s pocitem vítěze.
8:00 – Dopíjím kafe, nachystám ženě snídani, sobě svačinu a odjíždím do obchodu.
9:00 – Zhruba před devátou vcházím do antikvariátu. Tu chvíli mám taky moc rád. Rozsvítím světla, zapnu počítač, zaliji si druhé kafe a v klidu usedám k monitoru.
Spáruji příchozí platby s objednávkami z e-shopu, vytisknu si faktury a jdu nahoru do skladu dohledat jednotlivé tituly. Nachystám si hromádky knih k zabalení, v online aplikaci České pošty zadám jednotlivé zásilky, vytisknu samolepící adresní štítky. Zabalím knihy, polepím zásilky, hotovo.
10:00 – Věším do výlohy cedulku „Máme otevřeno“.
Od této chvíle nemá můj den žádnou pevnou časovou strukturu, vše se odvíjí v závislosti na tom, kdo a kdy se v obchodě objeví.
Další hodiny jsou tak jakousi mozaikou poskládanou z několika činností, které se mohou libovolně řetězit, opakovat nebo vůbec nenastat.
A) přichází někdo, kdo chce koupit knihy
B) přichází někdo, kdo dovezl knihy k výkupu
C) zvoní telefon s dotazem na konkrétní knihu nebo na způsob výkupu
D) přichází email s objednávkou, dotazem, problémem s doručením…
Pokud v obchodě nikdo není, mám možnost zaobírat se nekonečným přebíráním hromad knih, které je třeba nacenit a roztřídit na ty, které zůstanou na prodejně a na ty, které půjdou do nabídky e-shopu.
E-shopové knihy je třeba prohlédnout, naskenovat, vložit do databáze e-shopu a odnést do skladu o patro výše.
Ve skutečnosti to vypadá nějak takto:
Naskládám na stůl u počítače hromadu knih, které chci probrat, beru do ruky první z nich.
Přichází zákazník s více či méně srozumitelným požadavkem („Máte nějaký pěkný román?“). Dobereme se řešení, zákazník odchází s knihou nebo bez.
Vracím se ke stolu, beru do ruky další knihu, nacením, beru další.
Zvoní telefon.
„Dobrý den, antikvariát Pod Svícnem..“. „Prosím vás, vykupujete knihy?“. Odříkávám mantru ohledně způsobu výkupu knih, domlouvám termín, kdy je možné knihy dovézt. Zavěsím a beru do ruky další knihu z hromady.
Přichází další zákazník. Aha, to je pan K., pravidelný návštěvník, který mě napoprvé dokonale ošálil svým vzhledem. Panu K. je totiž odhadem kolem 70 let a vypadá jako někdo, kdo…no prostě někdo, komu je kolem 70 let a od koho při prvním setkání rozhodně nečekáte, že shání první knihu Krispose z Videssosu, protože samozřejmě Turtledova má kompletního, ale Krispův vzestup někomu půjčil a on mu ho nevrátil.
Pan K. má zkrátka v oblasti sci-fi a fantasy přehled, který mu může leckterý fanda v nejnovější mikině Star Wars jen závidět.
Krátce pohovoříme, příště prý mi asi donese nějaké Webery, které má dvakrát.
Osvěžen příjemným rozhovorem opět usedám k hromádce knih.
Přichází další zákazník. Jestli prý vykupuji knihy a jaké. Odříkávám mantru ohledně způsobu výkupu knih, a ptám se, kdy může knihy dovézt. Aha, má je v autě před obchodem.
Vyložíme knihy z auta do chodby, beru si kontakt s tím, že knihy proberu, nepotřebné nechám na chodbě k rozebrání a za zbytek nabídnu rozumnou částku. Domluveno, na shledanou.
Beru z obchodu kulatou židličku, usedám na chodbě a probírám přivezené knihy. Většinou to jde rychle, často jde o knihy z pozůstalosti a v tom případě jde o stále stejné tituly ze sedmdesátých a osmdesátých let. Klasické romány, edice Máj, Klíč, Feuchtwanger, Tolstoj, Toman, Stendhal, Dickens, Jirásek nesmí chybět.
Spousta velkých jmen, ovšem díky gigantickým nákladům nevykupitelné. Pokaždé se ale najde něco zajímavého a nečekaného, třeba tenká knížečka o chovu ovcí z 20. let minulého století zahrabaná mezi spisy V. I. Lenina.
A takto nějak ubíhá můj den, nezávisle na tom kolik je právě hodin. A, A, B, C, A, D, B…Určité zákonitosti ovšem přesto platí, což je potvrzeno roky a roky sledování.
Otevřu-li v libovolném okamžiku dne krabičku s obědem, nejpozději mezi první a druhým soustem někdo vejde do obchodu.
I když v posledních 2 hodinách nikdo nepřišel, vyjdu-li ven na cigaretu, do 36 vteřin se odněkud vynoří člověk, který jde ke mně do obchodu. Pokud se tak výjimečně nestane, začne uvnitř zvonit telefon a já stejně musím zpátky.
Předem nedomluvené nečekané návozy knih jsou vždy ty nejobjemnější a vždy se sejdou alespoň dva během jedné hodiny, což způsobí naprosté přehlcení již tak přeplněného prostoru a na další hodiny znemožní mi jakoukoliv jinou činnost.
Knihu, která roky ležela bez povšimnutí v obchodě a kterou jsem včera konečně vyřadil, dnes někdo nutně shání.
Takto tedy ubíhá můj den „v práci“. Uvozovky proto, že už dlouhé roky neznám pocit, že jdu do práce. Jdu do svého obchodu dělat to, co mě baví a co snad budu dělat ještě dlouhé roky. I když to není zas taková legrace. I když často nestíhám a mám pocit, že mi to všechno padá na hlavu. I když mě lidi často unavují. Každý den se tam ráno těším.
18:00 – Zavírám obchod a jedu domů. Cestou se stavím do obchodu nakoupit „jenom pečivo“. Platím 864,- Kč a ukládám dvě plné tašky do auta.
18:30 – Přijíždím domů, vítám se s dětmi a ženou, beru z lednice pivo a odcházím do „dekompresní komory“, rozuměj do kotelny. Všichni doma už vědí, že potřebuji deset minut, abych přepnul z režimu Obchod do režimu Doma.
18:30 – 19:00 – Večerní fáze lehkého chaosu. Děti se koupou, večeří, převlékají do pyžama, přičemž neustále mluví.
Naštěstí máme doma zavedený přesný, přísný a účinný systém výchovy, kdy přesně v 19:00 večer mají být děti nachystány ke spaní ve svém pokoji nahoře, kde si můžou ještě chvíli číst nebo poslouchat pohádku, dívat se na „animák“ jenom v pátek nebo v sobotu. Žádné jídlo v dětském pokoji, pochopitelně.
19:00 – 20:00 Děti jsou vykoupané, ale mají ještě hlad a některé nemůžou najít pyžamo. Neustále mluví. František si vzpomněl, že nemá udělaný úkol. Maruška chce pohádku „na dívání“, i když je čtvrtek. Neexistuje, pravidla jsou pravidla! :)))
20:30 – Děti se nahoře v dětském pokoji dívají na pohádku a pojídají nakrájené jablko.
21:00 – Se ženou probíráme, co a jak zítra. Napadá nás, že bychom si ještě mohli pustit nějaký film. Dvacet minut vybíráme film, nakonec něco pouštíme.
21:30 – Film je nuda a nám se chce spát. Na schodech se ozývá dusot dětských nohou. František jde na záchod a má žízeň.
21:40 – Konečně klid. Naposledy mrknu do e-mailu, jestli něco nehoří, proklikám pár životně důležitých článků o veverce na skateboardu a podobných zásadních tématech, vypínám počítač a jdu spát.
Dobrou noc.
