Lucie Ortega Reyes Navrátilová je česká spisovatelka, která se do myslí čtenářů zapsala romány z prostředí slovanské fantasy Světla nad močálem a Tma pod srdcem.
Aktuálně v prostředí své jahodové zahrady a ideálního života spisovatelky pracuje na románu Soumrak Edenu, dystopické fantasy ze současného Pozemského ráje.
24 hodin s… je obsahový formát, ve kterém se z perspektivy oslovené osoby text snažíme přiblížit čtenářům zajímavé a důležité osobnosti z oblasti fantastiky, které ne vždy stojí v záři reflektorů, ale zaslouží si být vidět. Jeden den života v práci a soukromí.
Jméno a příjmení: Lucie Ortega
Profese/povolání: Lektorka soft skill dovedností
Pracovní poslání: Skrze příběhy měnit svět k lepšímu
Životní motto: Někdy nejsou cesty vyšlapané ne proto, že se po nich nedá jít, ale proto, že to ještě nikdo nezkusil.
5:00 – Už nějakou dobu mi v hlavě běží dialog dvou postav v aktuálně rozpracovaném rukopisu. Chvíli sama sebe přesvědčuji, že zas nejsem takový cvok, abych teď vstala a šla psát, ale nakonec to vzdávám, vstávám a jdu psát.
Dialog naházím do počítače a rovnou pokračuji v načaté scéně ze včerejška. Musím využít času, kdy všichni ještě spí a nikdo po mně nic nechce. V této fázi už píšu chronologicky, ale stejně mě občas napadne konkrétní znění scény, která má přijít až později. Díky osnově vím už teď, kam ji hodit, následkem čehož rukopis momentálně připomíná kostru nerovnoměrně porostlou masem.
6:30 – Budí se zbytek rodiny, snídáme a já si čtu zprávy. Občas ze zvědavosti nakouknu do diskusí pod články s vědomím, že se do toho pouštím na vlastní nebezpečí, ale zase mě to učí víc oceňovat moji sociální bublinu.
Navíc je to zajímavý studijní materiál. Autor potřebuje vytvářet i postavy, které myslí úplně jinak než on sám a může být oříšek, je napsat dostatečně věrohodně. Internetové diskuse člověku někdy nečekaným způsobem rozšíří obzory – byť pak trvá, než se z toho vzpamatuje.
7:00 – Jdu běhat kolem domu s desetikilovým závažím. V překladu to znamená, že jdu zalít zahradu. Chci to stihnout, než bude horko. Sice bych mohla použít hadici připojenou k vodovodu, ale snažím se vodou šetřit, takže s použitím čerpadla tahám dešťovou vodu z podzemní nádrže do desetilitrové konve. Než zaleju celou zahradu, můžu si odškrtnout denní cardio tréninkový cíl jako splněný.
Pak ještě obejdu záhony a kochám se, jak to hezky roste. Kochání je jedna z mých nejoblíbenějších aktivit, hned po sklízení. Zaštípnu pár zálistků u rajčat, málem šlápnu na ještěrku a oberu z paprik miniaturní šneky.
Četla jsem hezkou myšlenku, že pokud zahradu nic neožírá, není zahrada součástí ekosystému. Ač se můj vnitřní ochránce přírody může při pohledu na dírky v listech paprik a vydlabané jahody tetelit blahem, přece jen bych si radši svoje ovoce a zeleninu ožrala sama.
Vracím se zpátky k psaní. Děti se zavřely v pokoji v evidentní naději, že když je neuvidím, nebudu po nich vyžadovat, aby dělaly něco produktivního. Třeba si uklidily pokoj. Starší syn je na domácím vzdělávání a přezkoušení má pro tenhle rok za sebou, takže už mu začaly prázdniny. Ještě ho chvilku nechám, než začnu prudit s opakováním.
Manžel má dnes home office, oba sedíme v pracovně se sluchátky nacpanými v uších. Ke knížkám si vždycky dělám playlisty, pomáhá mi to rychle se dostat do atmosféry příběhu.
Ve chvíli, kdy manželovi začnou videohovory, přesouvám se s notebookem, ledovou kávou a jahodovým koláčem na terasu do pergoly. Děti za mnou občas přijdou, aby mě informovaly o něčem podstatném, nebo se na něco zeptaly, a tak průběžně poslouchám plány na konstrukci nejdelšího metra na světě a vysvětluju, z čeho jsou planety a jak fungují programovací jazyky. Navzdory těmto neplánovaným přestávkám jde psaní celkem dobře.
11:30 – Neochotně se vracím z alternativní reality s tím, že bych asi měla připravit něco k jídlu. Ideálně v takovém množství, aby to zbylo i na večeři.
Vaření a pečení mě v zásadě baví – zejména proto, že se ráda dobře najím. Ovšem musím mít čas a náladu. Tu zrovna teď nemám, takže to vidím na fádní pečené kuře s bylinkami a rýží. Během vaření pravidelně odbíhám k notebooku, protože mě samozřejmě jako na potvoru začne napadat spousta zajímavých věcí k příběhu.
Často se říká, že nejlepší nápady přicházejí ve sprše. V mém případě přicházejí právě během vaření, při práci na zahradě a uprostřed noci. Děkuji pěkně, milý mozku.
Po obědě přemýšlím, co dál. V pergole je vedro, v bazénu se nedá pracovat. Nakonec s notebookem prchám do ložnice, kde je příjemný chládek. Chvíli se věnuji webu, protože jsem slíbila, že příspěvky o slovanských potvorách, které jsem doteď zveřejňovala jen na sítích, naházím i tam.
A jelikož se blíží Fantastická Ostrava, kontroluji předpověď počasí. V jednu chvíli tam bylo nějakých šestadvacet stupňů a já začala přemýšlet, za jak dlouho se asi uvaří 56 kilová žena. Došla jsem k závěru, že mé šance jsou nevalné, ale aktuálně předpověď tvrdí, že nejvyšší denní teploty se budou pohybovat kolem osmnácti stupňů.
Přemýšlím, co si v takovém případě vezmu na sebe a říkám si, jestli byl fakt dobrý nápad se tehdy rozhodnout, že na všechny literární akce budu jezdit v oblečení barevně sladěném s obálkou poslední vydané knihy.
To mi připomíná, že ještě nemám koupenou zpáteční jízdenku. Otevírám internet a vyhledávám spoj, kterým se plánuji vrátit. Ups, místa jsou vyprodaná. Pár vteřin čelím možnosti, že tam budu muset zůstat přes noc, ale hned v dalším vlaku naštěstí volná místa jsou. Kupuji jízdenku. V monitoringu počasí budu průběžně pokračovat.
14:00 – Vracím se k psaní. Dokončím rozdělané scény a dávám si pauzu. Vážně už je skoro pět?
17:00 – Chvíli pro lepší pocit předstírám, že se věnuji domácnosti, a pak jdu plavat. Mladší syn jde se mnou. Ve svých pěti letech plave líp než spousta dospělých, ačkoliv ho to nikdo neučil. Kdyby nebyl můj, podezírala bych ho, že je křížený s vydrou.
Manžel vyrazil na kolo. Už se tomu nedivím, ačkoliv na ulici je asi tak padesát stupňů. Nabízí se, že jakožto Mexičan je prostě vůči vysokým teplotám odolnější, ale to zase nevysvětluje, jak může uprostřed zimy nosit tričko a tenkou bundu. Možná má zabudovaný nějaký akumulátor, něco jako solární elektrárnu s baterií, ze které pak čerpá v chladných měsících. Taky by se mi nějaký hodil.
Po plavání jsem chvíli ve stádiu lenochoda. Ležím na lehátku a projíždím sítě. Osobní věci sdílím velmi zřídka, ale snažím se udržovat živé své autorské profily a pohybuju se v několika zajímavých skupinách, kde se občas zapojím do diskuse.
Potom obejdu jahodové záhony a sklidím další mísu jahod. Musím při tom dávat pozor na mravence. Tuším, že mi ještě nezapomněli zničení jejich rozsáhlého obytného komplexu, když jsem plnila poslední vyvýšený záhon a našla je na kompostu. Tehdy zahájili masivní pozemní útok navzdory evidentní fyzické převaze protivníka, a protože neuspěli, tuším, že plánují odvetné akce.
19:00 – Jdeme večeřet a děti se krátce dívají na Netflix, než je naženu do postele. Před usnutím je omazlím a ještě si chvíli povídáme. Brzy na to odpadám i já.
Ležím v posteli a usínám, když mě najedou napadne úryvek dialogu…Díky, mozku.
