Honza Hlávka je mladý český autor, který za sebou má pár povídek, knihy v známé sérii JFK, ale hlavně v tandemu s Janou Vybíralovou nejdříve stvořili Dračici a následně trilogii (zatím) Algor, která je dle mého mínění doslova úkazem na poli české sci-fi a fantasy literatury. Troufnu si říct, že se Algor kvalitativně rovná jakékoliv zahraniční sci-fi, kterou byste našli. Ba co více, překonává ji. Tak se usaďte a vychutnejte si první část rozhovoru, který jsme kvůli jeho délce (i po úpravách a krácení) museli rozdělit na dva díly. PS: Recenzi Algoru přineseme brzy 🙂
Představení
Honzo, jak by jsi se představil čtenáři scifi a fantastiky, který tě vůbec nezná, má nedůvěru vůči českým autorům, ale chtěl by to změnit?
Myslím, že čeští autoři jsou dost všestranní, aby šlo najít alespoň jednoho vážně dobrého v každém odvětví nebo subžánru fantastiky. A pokud se rozhodnou začít mnou, na svých stránkách mám zveřejněné i některé povídky, takže neriskují nic než trochu svého času.
Všechno hlavní si o mně mohou čtenáři přečíst třeba v profilu na Legii: Spisovatel. Autor beletrie žánrů science fiction a fantasy. Jeho první povídky se začaly objevovat v časopisu Ikarie roku 2002 (Devatenáctka). Dvojnásobný vítěz soutěže Ikaros o nejlepší českou SF povídku. Autor románů ze série Agenta JFK a Agenta X-Hawka, fantasy knihy „Dračice“ (společně s Janou Vybíralovou) a série Algor (opět společně s Janou).
V roce 2002 jsi publikoval svou první povídku Devatenáctka v časopisu Ikarie. Co tě k tomu vedlo jít s kůží na trh? Nebál jsi se neúspěchu?
Vedla mne k tomu hlavně zvědavost a fakt, že Ikaros nebo dnešní Daidalos jsou anonymní soutěže, takže jsem se nemusel bát ostudy. Nečekal jsem naprosto nic a o publikování taky zhola nic nevěděl. Kromě jiného jsem byl například přesvědčen, že autoři za publikování svých povídek časopisu platí. ?
Dneska jsi známý autor, který má na kontě řadu povídek a knih. Co bys poradil potenciálním následovatelům, autorům, kteří si píší do šuplíku nebo pro přátele a chtěli by zkusit psát pro širší čtenářstvo? Čeho se vyvarovat a co naopak neopomenout? Co je čeká?
Nehledejte zkratky. Vedle té hrstky opravdu užitečných literárních kurzů nebo facebookových skupin pro začínající autory se objevuje čím dál víc takových, které nenaučí nic kromě nesoudného nafukování ega a marketingových praktik prodavačů zázračných hrnců. Pokud se ocitnete ve skupině, kde se objevují dotazy typu „Mám naplánovanou trilogii a nevím, jak pojmenovat hlavního hrdinu!“ pak jste na místě, odkud byste měli hned zmizet. Ve vlastním zájmu. Žádný tajný recept, jak se stát úspěšným autorem přes noc, neexistuje, a žádný „guru“ ho z vás neudělá.
Osobně dokonce myslím, že nejdůležitější vlastností spisovatele není ani tak talent, jako trpělivost. Ochota učit se, snést mnoho odmítnutí a přesto pokračovat. Nic si neusnadňujte. Buďte vlastní práci tím nejtvrdším kritikem. Hodně pište, hodně čtěte – to je jediné, co skutečně potřebujete. Pokud vydržíte, výsledek se dostaví.
Je těžké v dnešní době prosadit svůj text do nakladatelství?
Je to těžké a pokud mohou posoudit, podmínky pro začínající autory se v tomto směru zhoršují. Redakce i nakladatelé se topí v moři spamu, kde devadesát devět procent toho, co jim chodí do pošty, jsou věci zcela nepublikovatelné, přičemž jejich tvůrci často postrádají jakoukoliv soudnost i elementární slušnost. A ta zbylé procento, snad nadějná, se v tom moři prostě utopí. Bohužel i toto je výsledek přebujelého ega a netrpělivosti, o které jsem psal dříve. V podstatě více než kdy v minulosti platí, že nejlepší cestou k publikování pro začínající autory jsou soutěže – a cesta může být i tak dlouhá.
Odmítli ti někdy nakladatelé něco zveřejnit?
Ovšem, mnohokrát. Mezi mou první povídkou v Ikarii a mým prvním vítězstvím v ceně Ikaros uběhly dva roky, kdy mi nebylo přijato vůbec nic. Stejně tak loni byla odmítnuta má povídka do jedné tematické antologie. Odmítnutí je prostě něco, co je součástí života autora. Stejně tak negativní recenze nebo kritika čtenářů. Tahle sousta se musí spolknout a reagovat (nebo nereagovat) s klidem, i když to občas dá práci. Napsat něco, co by se líbilo všem, jednoduše nejde.
Je nějaká šance se s tebou potkat a popovídat o knihách nebo si nechat ty tvé podepsat? Jezdíš na cony, autogramiády nebo jiné akce?
V minulosti jsem se conům a podobným věcem vyhýbal. Nejsem společenský ani zábavný a netoužím po velké pozornosti. Přesto jsem v posledním roce pár akcí navštívil a nelituji toho. Měl jsem možnost mluvit přímo s lidmi, které jsem do té doby znal pouze virtuálně, i potkat několik nových. Rozhodně to stálo za to. V budoucnu nejspíš ještě pár conů navštívím, i když dlouhodobě dopředu nic neplánuji ani neslibuji. Jednoduše se uvidí dle situace.
Kdyby tvé nynější já mohlo poradit tvému dřívějšímu já a kdyby jsi znovu začínal se psaním, co by jsi udělal jinak?
Pochopitelně jsem udělal chyby nebo věci, které bych dnes řešil jinak. V obecné rovině bych řekl, že jsem v jisté době utrpěl menší „závrať z úspěchu“ a pokud bych svému dřívějšímu já něco poradil, potom stát pevněji na zemi, dívat se na věci střízlivě a nevěřit medu mazanému kolem úst. Vyhnul bych se tak pár špatným zkušenostem, ovšem také poučení, které jsem z nich získal. Je ale pravda, že já jsem ke svým dříve vydaným věcem hodně kritický.
Vlastně, kdybych mohl, některé bych rovnou vymazal z existence. 🙂 To je také důvod, proč nejsem příznivcem nekonečných reedicí třeba u starších povídek. Autor by měl jít stále kupředu.
Co je pro tebe měřítko úspěchu knihy?
To je zajímavá otázka. Dřív bych odpověděl, že to poslední, že stačí samotný fakt, že má práce byla shledána natolik kvalitní, aby byla vydána, ale dnes už jsem na taková tvrzení opatrnější. Samotné jméno občas prodává víc, než by bylo fér a prodejnost také neznamená automaticky kvalitu – příkladů je řada. Takže současná odpověď by asi byla, optimální kombinace toho všeho, plus vlastní spokojenosti s výsledkem.
Znáš své fanoušky? Víš, kdo tě čte a pro koho jsou tvé knihy zajímavé?
Pokud je tím myšleno, zda znám některé své fanoušky osobně, pak několik ano. Mám také svůj úzký okruh beta čtenářů. Zpětná odezva je důležitá, i když je dobré nezapomenout, že mnoho kuchařů zkazí kaši a moc beta čtenářů také není ku prospěchu. Pokud se ale ptáte, zda rozumím čtenářskému vkusu a tomu, co se lidem líbí, pak spíše ne. Už vícekrát se mi stalo, že většina čtenářů oceňovala v mé práci něco, co jsem sám považoval za průměrné, anebo naopak. To se týká i knih, které čtu. Zjišťuji, že se velmi často s „většinovým proudem“ úplně míjím a zdá se mi, že čím jsem starší, tím se to stává častěji.
Jak vidíš českou fantastickou spisovatelskou scénu?
Musím přiznat, že zejména povídkovou scénu už nesleduji zdaleka tolik, jako jsem to dělal dřív. A z českých autorů čtu převážně zavedenější, tudíž se necítím kvalifikován na nějaký názor stran nových jmen, ani nemám mezi nováčky vyložené oblíbence. Srovnání se zahraničními autory je pak zavádějící, protože z těch se k nám samozřejmě dostává jen to lepší či nejlepší.
Knižní scénou u nás dost často zarezonuje souboj elektronická kniha versus papírová? Jaký na to máš názor ty, jednak jako čtenář a druhak jako publikující autor?
Jako čtenář nečiním zásadní rozdíl mezi e-knihou a papírovou. Mám dům plný knih, které už skoro není kam dávat – e-knihy jsou s trochou nadsázky má spása. Také jako autor prostě chci, aby lidé mé věci četli, a je mi jedno, v čem nebo na čem. Domnívám se, že souboj elektronická kniha versus papírová se dnes už vede hlavně kvůli tématu e-book pirátství a autorských práv. Což je složitý problém, kde chápu do jisté míry obě strany.
Současný autorský zákon je zastaralý a v mnoha ohledech nevyhovující moderní době. Jeho rozumná revize je potřebná a odkládá se už příliš dlouho. Ovšem pokud členové Pirátské strany v diskuzích tvrdí, že mám mít ke knize, co píšu rok vlastně menší práva než člověk, který si za minutu vyrobí párátko na zuby, anebo že autorské honoráře mohou za hladovějící děti v Africe (nedělám si legraci), a hodlají takto „zreformovat“ autorský zákon, pak se nelze divit, že u mnohých autorů i nakladatelů roste nechuť k e-knihám vůbec. Ani to nepovažuji za dobré – luddismus není řešení.
Bohužel mám dojem, že obě strany už si vykopaly své názorové zákopy, ve kterých teď sedí a střílí po sobě stále stejnými argumenty, aniž by se skutečně navzájem poslouchaly. V každém případě, jakmile utichne tento spor, věřím, že z velké části utichnou i debaty elektronická vs. papírová kniha.
Jak mohou autorské honoráře za hladovějící děti v Africe?
Tak, že podle dotyčných podporují systém „predátorského kapitalismu“, kterého jsou hladomory důsledkem. Opakuji, že na současném autorském zákonu je hodně co zlepšovat. Třeba fakt, že e-kniha je podle něj software, který ani nemohu vlastnit, je prostě absurdní.
Jenže „zlepšení“, jaké si někteří představují v podobě jeho drastického ořezání nebo dokonce zrušení, nebude ku prospěchu spisovatelů ani čtenářů. Vyjednávací pozice hlavně malých autorů je oproti velkým nakladatelům nebo mediálním korporacím už dnes hodně slabá. Odstrašujícím příkladem jsou třeba zprávy, jak bylo zacházeno s překladateli literárního i filmového Harry Pottera. Autorský zákon, i ty mnohdy proklínané autorské svazy, jsou často jedinou zbraní, co autoři mají na ochranu před lidmi, pro které jsou jenom nádeníci.
Praktiky nakladatelství Omega, mezi kterými nechybí dokázané plagiátorství, jsou u nás už dobře známé, a přesně takovým lidem by ořezání autorského zákona vyhovovalo nejvíc. Těch pár ušetřených korun z poplatku za prázdná média se nám pak brzy vrátí – v mizerných knihách, podřadných překladech, i spisovatelích, co za těchto podmínek radši psát přestanou. Což by se mimochodem týkalo i mě. Pokud by mělo dojít k tomu, že po pěti letech od vydání bude moci kdokoliv udělat z mé knihy třeba scénář levného porna, aniž bych proti tomu mohl hnout prstem, pak radši budu psát jenom pro sebe do šuplíku nebo pro pár přátel, u kterých mám jistotu, že nic podobného neudělají.
Může se spisovatel scifi v české kotlině psaním uživit? A teď nemyslím vyděláním na chleba a vodu, ale prostě na standardní živobytí srovnatelné s plným pracovním úvazkem?
Na základě toho, co vím bych řekl, že to možné není. Lze se jistě uživit psaním v širším smyslu, ale nevěřím, že je to možné pouze psaním SF.
Algor
Sám se cítíš pohodlněji na židli povídkáře než spisovatele románů. A teď Algor a rovnou pět dílů. Jak k tomu došlo?
Především, ano, cítím se pohodlněji jako povídkář, ale také je třeba říct, že málokterá má povídka je kratší než 50 stran a v angloamerickém členění by to byly prakticky bez výjimky novely nebo dokonce krátké romány. Algor byl původně plánovaný jako jediný román. Pak jako trilogie. A nyní pentalogie. Dalo by se říct, že jeho svět se zcela vymkl původním plánům i kontrole tvůrců. ?
Povídky ti více sedí z důvodu formátu a délky?
Já při psaní délku nijak zvlášť nesleduji. Nebo když, tak leda s hrůzou, jak to bobtná, ale nucené seškrtávání nebo prodlužování většinou výsledek úplně zkazí. Řídím se jen pravidlem „Kingových deseti procent“, tedy, že během korektur po dokončení se má každý text zkrátit aspoň o 10%, aniž by se přitom změnil obsah děje.
Hodně mě zaujalo, že Algor píšeš v tandemu s Janou Vybíralovou. Jaké výhody a nevýhody má psaní ve dvou? A jak jsi se vlastně k tandemu dostal?
Poznali jsme se skrze ST fanfikci. Jana je autorkou postavy romulanské zvláštní vyšetřovatelky Sagot, která mne zaujala, takže jsem požádal o její „zapůjčení.“ Výsledkem byla povídka Průšvih v Ikarii, a tím naše spolupráce začala. Spolu jsme už napsali další Star Trek povídku, Stav nouze, která však vyšla až mnohem později v Pevnosti, a Dračici. To byla velká legrace – a pak už přišel Algor.
A ano, psaní je individuální záležitost, nicméně pokud máte někoho, s kým si doslova navzájem doplňujete věty, až sami později nedokážete poznat, kdo napsal kterou, potom nic jako nevýhody spolupráce neexistuje. Ani jeden z nás by sám nedokázal napsat něco tak rozsáhlého jako Algor – anebo u toho vůbec tak dlouho vydržet. Společně udržujeme oheň pod kotlem, aby lokomotiva jela dál, i když se občas ve stoupání trochu zadrhne – a i když jsme se naživo poprvé viděli teprve v minulém roce.
Takhle, dle popisu to zní jako ideální partnerství. Má tandemové psaní i nějaké nevýhody?
Jistě, že občas dojde k neshodě. Že se zacyklíme v kruhu, kdy každý z nás trvá na svém řešení, až nezbývá než odmítnout obě a začít znovu. Nebo přijde únava, kdy všechno, co napíšeme, zní jako kachní kvákání a samotná chuť psát klesne k nule. S Janou jsme navíc občas velmi synchronizovaní i co se takových špatných dnů týče, což negativní efekt ještě zesiluje. Autorské krize se nám rozhodně nevyhýbají, ale vždycky se dokážeme oklepat a pokračovat dál.
Kdy vlastně padlo číslo pět? Proč pět? Proč tak málo? 🙂
Spíše proč tak moc. Kdy padlo číslo pět? Nejsem si už jistý, ale někdy v momentě, kdy jsme si s Janou uvědomili, že tři prostě nebudou stačit. A než ten počet zvyšovat po každém dílu stylem „nekonečno mínus jedna“, rozhodli jsme se, zaokrouhlit to rovnou na pět s tím, že toto číslo prostě bude definitivní.
Vznikají vám při psaní Algoru nápady/texty, která nedáte do knih, ale je škoda je vyhodit a našly by tak uplatnění třeba v rozvinutí do povídek?
Vyhozených textů z Algoru je samozřejmě spousta, ale většinou jsou to spíš „alternativy“, zamítnuté možnosti, které není možné jako povídku použít, protože by odporovala ději knih. Pokud vůbec nějaké povídky z Algoru budou – což nevylučuji – tak až po jeho skončení, právě z toho důvodu, aby nedocházelo ke kolizím nebo spoilerům s romány. Ale stejně tak je možné, že až Algor skončí, budeme ho mít s Janou už tak plné zuby, že na nějaké povídky z něj nebude pomyšlení.
Uspěl by Algor v zahraničí? Přemýšleli jste s Janou někdy o vydání knih za hranicemi Česka?
Přemýšlet se dá o všem, praktická realizace je něco úplně jiného. Ani jeden z nás neumí anglicky dostatečně dobře, abychom si Algor přeložili sami, a překlady tak dlouhých knih by byly velmi nákladné. Tím to končí. Zda by Algor uspěl v zahraničí si netroufám hádat. Pokud mohu posoudit, moderní angloamerické space opery působí většinou dost exoticky, až cize.
Pokud se podíváte na komplexní světy řekněme Alastaira Reynoldse, Neala Ashera nebo Ann Leckie, potom je Algor ve srovnání s nimi vlastně velmi „konzervativní“. Netroufám si ale odhadnout, zda by to byla u případných zahraničních čtenářů nevýhoda či přednost. Jak jsem napsal, s většinovým čtenářským vkusem se až příliš často míjím.
Přečetl jsem zatím všechny tři vydané díly a vesměs mi přijdou v obecné rovině hodně originální, nebo alespoň neobsahují prvky, témata, postavy, které by se daly nalézt v dalších knihách. Kde čerpáš inspiraci?
Tuším, že spisovatel Andrzej Pilipiuk na podobnou otázku odpovídal, že inspiraci prodávají v masně na konci ulice, kde bydlí a každý pátek si tam zajde koupit deset deka k bůčku. Nebo nějak podobně. Je to otázka, na kterou není odpověď – nápady a inspirace prostě přijdou, vynoří se, anebo taky ne. Obecně v Algoru ty nejlepší nápady většinou padnou v debatě mezi mnou a Janou. Rozvíjíme navzájem své myšlenky, nahazujeme možnosti, kombinujeme je a přebíráme. Porovnáváme si pohledy. Sám bych nikdy nedokázal napsat něco takto dlouhého a složitého v podobné kvalitě.
Jak se Algor prodává? Je to hit mezi čtenáři na české scifi knižní scéně?
Říct, že prodeje nejsou podstatné, by bylo jednoduše pitomé. Nakladatelé neprovozují charitu, pokud se kniha neprodává, další prostě nevyjde. Konkrétní čísla beru jako důvěrnou obchodní informaci nakladatelství Brokilon, v obecné rovině bych řekl, že jsme někde v nadprůměrných hodnotách. Lepší to samozřejmě může být vždycky – ale také mnohem horší. Doby, kdy se počty prodaných výtisků u nejlepších českých SF autorů počítaly na desetitisíce, jsou každopádně dávno pryč a nikdy se už nevrátí.
Pokud Algor uspěje, bude něco kolem něj? U Drsného spasitele proběhl fan film, mluví se o zfilmování Fabianových Mariňáků, co u vás?
Tyto úvahy jsou už naprostá sci-fi, ale obecně: Podvod jménem „Poslední z Aporveru“ zajistil, že nikdo u nás dnes už prostředky na důstojné natočení velkého českého SF filmu nezíská. Zbývají jen ty fan produkce více či méně na úrovni ochotnického divadla, které třeba udělají radost autorům nebo skalním fanouškům, ale z hlediska většinového diváka jsou zoufalé. Než Algor v podobném provedení, to raději nic. O komiksové zpracování Algoru už před časem jeden člověk stál, ale po prvotním nadšení rychle ztratil zájem, a od té doby jsme s Janou na podobné nabídky opatrní. Desková či počítačová hra, o tom jsme ani neuvažovali. Herní Zaklínač sice ukázal, že takovou věc lze zvládnout, aniž by došlo k devastaci literární předlohy, ovšem pokud vím, Andrzej Sapkowski ty hry v žádné zvláštní lásce nechová, a třeba Steven Erikson nedávno nabídku na herní adaptaci své Malazské knihy padlých přímo odmítl, protože nebyl spokojen se stylem, jakým měla být zpracována. Dobře mu rozumím. Takže pokud by k něčemu takovému někdy mělo dojít, dotyčný by nejprve musel prokázat, že to myslí vážně a výsledkem nebude fraška.
A pokračování za týden 🙂
