Kdyby měl mít Hloupý Honza nějaký norský protějšek, jmenoval by se Askeladden. To je někdo s takovou smůlou, že jej raději vždy nechají doma, aby nic nepokazil. Nakukají mu, že má hlídat, aby nevyhasl oheň, přičemž všichni předpokládají, že na tomhle vážně nelze nic pokazit.
V překladu tak Askeladden znamená něco jako „ten, který fouká do popela“. V originále se tahle pohádka jmenuje Askeladden – I Dovregubbens hall. Nabízel by se počeštěný název Popelák – Cesta za králem trollů, hlavní hrdina je ostatně jako „Popelák“ občas oslovován, jenže jméno Popelák u nás stihla zprofanovat pohádka O Popelákovi z roku 1986, která chce být Popelkou naruby, ale je i přes některá zvučná jména spíše přehlídkou ambicí, na které nemá.
Podceňovaný bráška
Je to první kus ze zamýšlené trilogie o Askeladdenovi, druhý se dokončuje, třetí se plánuje. Podobně jako náš Hloupý Honza se i tenhle nešika dostane k nějakému dobrodružství, které nakonec štěstím a srdíčkem zvládne, vyřeší nějakou zapeklitost, návdavkem získá přízeň sličné princezny a bohatství. A žili šťastně až do smrti… Vlastně: Stop! Uvidíme, co přinesou další pokračování, třeba to tak jednoduché nebude.
Zajímavé je, že srovnání s naším Honzou, ať je hloupý nebo jakýkoli, nekulhá. Askeladden je totiž pro Nory podobně archetypální národní postavou. Vnímají to tak, že ve skandinávském prostředí, které je od středověku tvořeno Dánskem, Švédskem a Norskem, se právě Norové cítí být nejmladším podceňovaným bráškou, co nakonec vyřeší nějakým nečekaným způsobem problémy těchto tří zemí. Je to pohádka a je to jejich pocit, nepouštějme se do historických rozborů, kdy a jak a proč.
Jenom tím chci načrtnout, co tahle pohádka pro Nory znamená a proč je tam velmi úspěšná a výdělečná. V našich kinech a distribuci se ocitla proto, že byla natáčena v českých lokacích, podílela se na ní produkční společnost Sirena Film a dvě svůdné nymfy hrají lepé Češky – ano, jsou to ty, které za celou dobu nic nenamluví, jenom se vilně usmívají, chichotají a otlapkávají hrdiny… Vlastně toho není tak málo.
Tři bratři a neposedná princezna
Žili byli tři bratři: Petr – ten zdatnější, Pavel – ten chytřejší a Espen – ten, kterému přezdívají Popelák, který věří na pohádky a ostatním je pro smích. Ten, který když přitlouká hřebík, spadne chalupa. Tedy vyhoří.
Ještě předtím než žili tihle tři bratři, žily legendy. Jedna z nich vypráví o tom, že když se princezna do osmnácti let nevdá, přijde si pro ni král trollů, unese ji a ona mu bude muset sloužit, což žádná princezna nechce, tak se raději vdají.
Až na Kristin. Kristin je takový ten neposedný typ princezny, co si jednak chce vzít někoho, ke komu něco cítí, jednak raději než vdavkám se věnuje vrhání nožů a prohánění se na koni po lesích. Navíc když jí tatínek král vnucuje prince Frederika, jehož nabubřelost a narcismus jsou nepřímo úměrné jeho výšce, což je metahumorné.
Ten humor leží i v tom, že je to princ dánský (hraje ho Dán Allan Hyde – Godric z True Blood) a každý, kdo je schopen na mapě srovnat velikost Dánska a Norska vidí paralely, které vedou k nekorektní úvaze, že na velikosti nakonec záleží.
Připočtěme, že vše se odehrává v rozkvětu středověku. A kdo by tehdá v té moderní a civilizované době věřil na nějaké mýty a pohádkové bytosti. A tak se stane, že se princezna nevdá, unese ji král trollů a musí být vysvobozena. Když zpráva o jejím zmizení dosáhne až do poslední vyhořelé chalupy v lesích, rozhodne tatík našich tří bratří o jasném plánu: ti rozumnější dva nechť vysvobodí princeznu a vrátí se s balíkem peněz a ten třetí – Espen/Popelák ať mu prostě zmizí z očí.
Nakonec se všichni tři bratři vydají na cestu za králem trollů. Což si my, žijící v krajích, kde se trollové údajně nevyskytují, nedokážeme představit a je tak možné, že nám ta hrůza a obtížnost tak úplně nedoteče. Vysvobozovat princeznu se vydá také princ Frederik se svými společníky, kterým můžeme pracovně říkat Silný, Ambiciózní a Neschopný. Protože obě skupinky neví kam jít ani co vlastně dělat, je to ideální prostor, aby se jejich cesty vzájemně křížily, proplétaly a bylo místo pro nějaké ty legrace.
Řídkým lesem, sem tam zkratkou
Samozřejmě, že Espenovi k dosáhnutí happyendu pomůže jeho schopnost zaobírat se tím, co ostatní ignorují, používat to, co ostatní považují za racionálně zbytečné, a nemá to jednoduché, dlouho je podceňovaným benjamínkem. Některé kousky se mu vydaří víc, některé méně, ale cesta odsýpá svižně bez nějakých zbytečných dialogů při čůrání a tvůrci si nelámali hlavu s tím jak zaonačit všechny kličky a peripetie, když je něco potřeba, tak o to někdo jednoduše zakopne nebo mu to cvrnkne do nosu.
Prostě když už to vypadá, jako by nebylo co dál řešit, zničehonic se objeví nějaké to zlaté jablko, které skrývá zápletku, či hospoda pro inscenaci nějaké té pranice. Docela se zde ignorují nějaká časová měřítka i fyzická měřítka, jednou je troll velký tak, jindy takhle.
Vlastně nevíme, jak dlouho cesta trvá, a celé se to zdá jako párhodinový dýchánek, kdy všechno vypadá, že je vlastně za rohem. Na druhou stranu se velkohubě hovoří o mocném zlu a podobných věcech, které by málokdo chtěl mít v sousedství, natož o nich nevěděl, ale těžko říct.
Divné, posléze praktické věci se válejí u cesty, po které by v hvozdech, kterým vládne troll, klidně projel traktor. Berme ale ohled na cílovku, je to skutečně pohádka pro děti, které vnímají svět jinak a nepotřebuji racionální zdůvodnění pro všechno. Některé věci budou pro děti mírně nechutné, jiné mírně strašidelné. Ale za zkušenosti vím, že je to pohádka, na které nechají oči a která je vtáhne, snad právě pro ty zjednodušující zkratky.
Česká stopa v norských hvozdech
Doposud jsem nechtěl unavovat jmény protagonistů, s veškerou úctou k laskavému čtenáři těžko je přečíst, natož si je pamatovat. Krom pár českých jmen v titulcích a některých nám dobře známých míst je zbytek norský. Norské stromy, kopce, vodopády, herci… Režisér Mikkel Brænne Sandemose se doposud věnoval temnějším věcem než pohádky (Ledová smrt III a Ragnarok – neplést s popcornem Thor: Ragnarok, tady jde o trošku jiné potykání si se severskou mytologií).
Z předchozích napínavých snímků do pohádky s králem trollů vnáší jakousi dětskou verzi „plíživého zla“, kdy z trolla prvně něco slyšíme, potom vidíme prst, ocas, oko, a až v grand finále jej vidíme v celé jeho velikosti včetně rašícího smrkového hájku na zátylku. Autorem hudby je Ginge Anvik, který se sice narodil v Japonsku, jinak je to Nor jako poleno.
Hudbu ale po většinu času ignorujete, možná pro přepáleně barevný vizuál, možná pro zmíněnou zkratkovitost není čas na náladové křepčení. V hlavě utkví zejména závěrečný řízný song a to, co je mezitím, je jednoduché. Rychlá hudba k běhu, náladová k rozmýšlení, rozverná k veselým scénkám, a když není proč hrát, zůstávají cvrlikat ptáčci v lesích či rachotit skály.
Celá pohádka stála okolo 7 milionů dolarů, vskutku královský budget. U nás by se za to možná natočil Poslední z Aporveru. Norům stačí, že vůbec poprvé bylo zfilmováno něco o Askeladdenovi, na film chodili a zjevně jej mají rádi.
Když to porovnám s tím, co se u nás točilo o různých „Honzech“ v sedmdesátých a osmdesátých letech, bylo toho mnoho a bylo to papundeklové až hanba, tohle je pro Nory jediné a je to mírně celkem zdařilé CGI. Možná pro tu jedinečnost prvního filmového zpracování jsou za to tak rádi a věřím, že očekávají pokračování. I já jsem na ně mírně zvědav.
Namísto předhazování toho, jak jsem schopný zkopírovat a vložit norská jména do textu u rolí a obsazení, zastavím se u dabingu. Bez dětí to vlastně nemá cenu. A sledovat titulkovanou verzi z norštiny? Ne ne, jednoznačně volím dabing.
Chci vypíchnout jedno: jestli krále dabuje Miroslav Táborský, slušelo by mu jej i hrát. Gard Eidsvold, který hraje krále Erika s hlasem Táborského, je v této roli přesně tak zmateně roztlemený jako Táborský sám (bez urážky k panu Táborskému, nemyslím to posměšně), a jestli něco sedne jako zadek na hrnec, je to hlas krále.
V roli Espena Zdeněk Piškula je fajn, osobně bych i podle fyziognomie bral Tomáše Měcháčka. Zmíním ještě třebas Jana Cinu jako spratkoidního prince Frederika. Dabing se prostě podařil.
Zbývá se srovnat s tím, co že ta severská mytologie je. Víme houby, co je to troll, potřebné trivium je zmíněno ve filmu, takže se úplně neztratí ani dítě, ale neumíme třebas docenit, jestli v tom vypořádání se se strážcem močálu není něco víc, když u nás známe leda tak vodníky. Netušíme, jak naložit s lákavě iluzorními stromovými nymfami s ocásky pod poloprůsvitnými šatičkami, stařenou s dlouhým nosem, která není apriori ježibaba. Asi bychom měli trávit po večerech s dětmi více času u skandinávských pohádek, abychom tohle všechno lépe pochopili. Jen aby nám potom dětičky spinkaly…
Poučení navzdory hranicím národů a kultur
„Zrzek, vesta, otravně veselý, víc kuráže než rozumu.“ To je ultimativní charakteristika Espena. A je to fajn hrdina, jedno, jestli je to severská pohádka.
Poselství, že vyčůraný Frederik se svým stylem pohrdání ostatními nedojde daleko, že milující rodiče, ať už jsou královští anebo jenom větrem ošlehaní seveřané, jsou nade všechny poklady, jsou poučná šmahem navzdory hranicím národů a kultur. Jenom pozor, abychom to s tím hledáním metavýznamů nepřehnali.
Prosím vás, lidi! To, že několik lůzrů jde počítačem dokolorovanými horami vstříc neznámému dobrodružství, navíc jeden (Pavel) je trošku podobný Samvědovi Křepelkovi, z toho nedělá tolkienovský epos. Kolik já jsem toho přečetl: „Horší než Hobbit…, LOTR pro děti…, inspirováno Frodovým putováním…“ A to všechno jen pro to, že téhle pohádce někdo dal nálepku fantasy. Klidně ji tomu dám také, ale nepřipravujme se tím tolkienovským zpovykáním o žánr prosté pohádky pro celou rodinu.
Cesta za králem trollů
Norsko (2017), 104 min
Režie: Mikkel Brænne Sandemose
Hudba: Ginge Anvik
Hrají: Vebjørn Enger, Synnøve Macody Lund, Mads Sjøgård Pettersen, Eili Harboe, Allan Hyde
