- Reklama -

Další den je tu… kolem dopadají bomby… odstřelovači čekají na neopatrné… všudypřítomný mráz, hlad, strach a nedostatek spánku… Život není lehký a život za války je ještě o mnoho těžší. Jenže život je návykový a tak se nikomu nechce jen tak vyjít za bílého dne ven a nechat smrtící olovo vykonat svou práci, aby vykonalo svou práci. Zatím…


Jak sama hra říká, ne každý je ve válce vojákem. A vy se v This War of Mine stáváte nikoliv vojákem, nýbrž právě tím civilistou, který se zoufale snaží válku přežít. A tak si najdete dům, ve kterém nikdo není a pokusíte se žít, a přežít.

Jsou hry plné složitě kombinovaných mechanik, hry plné akce, strategických rozhodnutí a plánů na několik tahů dopředu. To jsou hry, které se vám odvděčí, když hrajete dobře a přinesou vám radost ze hry, a s trochou štěstí i z výhry. A pak se jednoho dne objeví hra, ve které sice můžete zvítězit, ale nejspíš ne s tím jásavým pocitem vítězství, na který jste možná zvyklí. Hra kterou nemůžete vyhrát, aniž byste si neušpinili duši. Hra která má tak silnou a intenzivní herní atmosféru, že je možné, že na sebe beznadějný depresivní útlum nenechá příliš dlouho čekat.

This War of Mine (TWOM) je pro mě hra, která se dokázala nejblíže dostat k realitě života. Stejně často  jako v reálném životě zde platí, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. A stejně jako v “normálním” životě i v této hře platí, že události jsou zbabělé a přicházejí v houfech. U nás se říkalo – čert chodí vždycky ve třech. Naneštěstí u TWOM platí spíš to, že těch čertích trojic chodí vícero za sebou.

Beznaděj je v mnoha ohledech další věcí, kterou se pro mě TWOM přiblížil realitě. Často se vám při hře stane, že vyřešíte jeden problém, abyste zjistili, že se objevily dva jiné. A nejspíš je to ještě horší, než to bylo… Pocit reakčního chování – tedy takového, kdy se snažíte pouze reagovat a řešit věci, které se vám dějí, místo toho abyste se pokusili proaktivně se připravit na věci, které jistojistě přijdou, je silný. Hra samotná vám dá málokdy šanci se na něco opravdu připravit. Velmi často budete mít pocit, že jste přesně o ten rozhodující krůček pozadu pro to, aby jste si byli jistí přežitím.

Jak na to

Herní mechanismus hry samotné je vlastně velmi jednoduchý.

Dostáváte k dispozici tři náhodně vybrané postavy (každá má jiné schopnosti a za sebou vlastní příběh), které budete po dobu trvání hry  společně ovládat. Záměrně píšu dostáváte, protože počet hráčů je velmi variabilní od 1 po 6. O celkovém dění rozhodujete společně, ideálně po vzájemné dohodě. Konečný verdikt však vynese vždy ten hráč, jenž je pro dané kolo vybrán jako vůdce.

Role hlavního hráče se během hry střídá a každý z vás tak má šanci ochutnat odpovědnost za osud postav. Předání role hlavního hráče se děje tak, že si předáváte Deník, důležitou součást hry, na základě které hlavní hráč vede ostatní dějem hry (nebo vůdce jak je v Deníku označován), a tak kdo ho má v držení, má právo vykonat finální rozhodnutí, co se bude dít.

Takto rozvržená  role má jistě výhody i nevýhody. Dokážu si například představit situaci, kdy si celá skupina vlastně není jistá jak se definitivně rozhodnout a tak po debatě přenechá (tak trochu pokrytecky) rozhodnutí na vůdci. Zároveň je to systém, který může některé hráče odrazovat, protože to znamená, že vlastně nikdy nehrají sami, ale vždy jen debatují o společném kroku. Systém rozhodování a povídání si o tom, co by se mělo udělat v danou chvíli a co by se mělo připravit na chvíle další je vlastně tím co zásadně ovlivňuje samotnou hru.

Deník

Jak je napsáno na Deníku – nemusíte znát všechna pravidla, abyste mohli začít hrát…. vše bude vysvětleno tak, jak budete postupovat hrou. Inu, a je to tak. Na tento způsob provázení hrou jsem byl velmi zvědavý a i když naprosto chápu, že ne každý s ním může být spokojený, mě vyhovoval. Tedy – vyhovoval mi zdaleka nejvíce z her, které s tímto systémem učení pravidel zatím jsou. Člověk se u něho musí smířit s jistou mírou nejistoty z neznalosti všech pravidel, jestli ví opravdu vše a vše dělá správně.

Ano, tuto nejistotu jsem také měl a proto jsem si jen tak cvičně před začátkem své první hry prošel několikrát Deníkem tam a zpátky. A myslím, že se mi to vyplatilo. Ostatním spoluhráčům jsem tak mohl pomáhat v orientaci a v cestě Deníkem. Doporučuji to i vám. Budete si moci pročíst některé pasáže, které by vás při samotném hraní celkem zdržely, jež sice tvoří atmosféru hry ale velmi ji prodlužují. Časově nejúčelnější je, přečíst si je dopředu a pak formulovat pro ostatní vlastními slovy. A ještě jedna zkušenost – pokud budete dělat skutečně jen to co vám bude Deník říkat, nemůžete udělat chybu.

Čeká vás 6 fází které tvoří v podstatě jednotlivé dny životů vašich postav

  • Ráno
  • Denní akce
  • Soumrak
  • Večer
  • Prohledávání
  • Noční nájezdy
  • Úsvit

V každé z fází děláte rozhodnutí, která mohou ovlivnit, zda přežijete tento a možná i další den.. Ráno se dozvídáte jaká událost bude pro tento konkrétní den určující, přičemž se může stát že se události budou řetězit s dalšími, které teprve přijdou.
Denní akce vám pak dávají prostor vykonat tolik činností s každou z vašich postav, kolik vám jich umožní udělat jejich aktuální zdravotní/psychický stav. Jak je zřejmé z názvu fáze, jde o denní – tedy takové fáze, které se dají odehrát pouze v relativním bezpečí vašeho domu – úkrytu, protože ve dne je venku za zuřícího obléhání příliš nebezpečno. Je jistě možné i během dne vyjít ven, ale existuje tu reálná šance, že bude vaše postava zabita.

Systém stavů a jejich negativní vliv na chování postav znovu ukazuje jak moc se snažili tvůrci hry dostat k “realitě všedního dne”, a jak moc se jim to povedlo. Únava, stres, nemoce, hlad, a zoufalství jsou věci které mohou ukončit život postavy ve hře. To, že může postava umřít na neléčená zranění se u hry s názvem This war of mine tak nějak očekává.

Z hlediska přežití bude asi nejdůležitější fází ta večerní, kdy se rozhodujete co budete dělat přes noc. Jít spát a snížit tak stav únavy některé z postav na nulu, nebo jít ven a zkusit sehnat něco užitečného, co pomůže při zvládání hladu, nemocí, depresí a budování lepšího úkrytu? Rozhodnout musíte i to, kdo zůstane na hlídce, noc totiž není časem hledání zásob jen pro naše postavy, ale i pro různé nebezpečné existence, které také chtějí přežít a často i na váš úkor.

Pokud postavy vyrazí prohledávat okolí svého úkrytu mají na výběr vždy ze  tří lokací, na kterých se dá najít různý druh zdrojů. Volba jak vzdálenou lokaci postavy prohledají rozhoduje o tom,  jak moc se tam budou moci zdržet a jak pečlivě budou moci dané místo prohledat – tedy počet karet ve kterých budou moci hledat své “štěstí”.

Tiše jako myšky… aneb kdo hlučí ten končí

Protože je válka, potloukají se všude kolem vás vojáci i další civilisté, kterým se raději chcete vyhnout. Ne vždy se to podaří, hlavně když pátráte po pokladech mimo váš úkryt a děláte hluk. Ten hra sleduje na stupnici na herním plánu a přidávají vám ho různé akce. Při některých vás pak hra vyzve, abyste zkontrolovali, zda vás někdo neslyšel. Při každém takovém povinném ověření hluku mi jako hráči běželo hlavou očekávání, jak špatné věci se nám zase stanou. Ovšem pokud  jste měli to veliké štěstí a žádná nepěkná věc se vám nestala, pravděpodobně se vám podařilo nashromáždit relativně hezké množství zdrojů.

Říkám relativně, protože teď nastává chvíle, kdy si musíte vybrat co si chcete odnést “domů”. To záleží jen na tom kolik toho vaše postavy jsou schopné pobrat a unést. Některé věci neváží vůbec nic, některé zase celkem dost. Uvážený výběr se tady stává životně důležitým.

Podařilo se vám přežít prohledávání okolí, podařilo se vám přinést i nějaké ty zásoby a zdroje a radostně se vracíte “domů”.Jenže ono “doma” může vypadat úplně jinak, než jak si pamatujete. Ve stejné době jako vy prohledáváte své okolí, tak i další lidé prohledávají své a vy jste pro ně takovým okolím. Může se tedy stát, že vám ve fázi Nočních nájezdů někdo vybere váš úkryt takříkajíc do mrtě. Nezbyde vám vůbec nic. A to budete mít ještě štěstí, když vaše hlídka tento noční útok přežije.

Jistou roli v tomto mohou hrát zbraně, které můžete postupem času nacházet, vyrábět, nebo opravovat díky vybavení, které jste si dokázali obstarat a postavit. Pokud ovšem nic takového nemáte, může se stát cokoliv. I to že Vaše hlídka utrpí nějaké vážné zranění, nebo třeba zemře.

A tak se celý denní cyklus pomalu chýlí ke konci. Schází ještě několik drobností, ze kterých je nejdůležitější vytáhnutí karty osudu, která vás provede tím, co máte na poslední chvíli vyhodnotit a provést. Za zmínku stojí vyhodnocení povahy postav. Většina postava má tři úrovně A, B a C a některé jsou negativní jako potřeba si zakouřit, nebo si dát kafe (závisláci na těchto drogách tomu zcela jistě porozumí) a některé jsou i pozitivní – vyplatí se mít například někoho kdo umí hrát na kytaru, protože sníží hladinu zoufalství, a tak pod.

Tady také nastává nejspíš jediný okamžik, kdy se hra smiluje nad svými hráči a nabídne jim výběr ze dvou karet poslední záchrany (KPZ). Tak trochu si myslím, že je to jen pokus o zmírnění už tak dost velkých nároků, které hra na hráče klade. Na druhou stranu jsou takové KPZ opravdu darem zhůry.

A to je tak zhruba jeden denní cyklus, ve kterém se vaše postavy budou snažit přežít. Ve hře je toho přeci jen o něco více, než mi dovolí délka recenze.

Jak se to hraje

Grafické zpracování herního plánu hodně připomíná oblíbenou počítačovou předlohu Má temný, bezútěšný a “rozbitý” tón, ze kterého pouze světlejším odstínem zobrazeného vystupuje prostor “domovského úkrytu” vašich postav. Vše jakoby říkalo, že to sice není hezké místo k životu, ale má to jistou naději. Jak hrací deska samotná tak i komponenty jsou z pevného materiálu, který odolá i méně šetrnému hraní. Co se týče figurek, jejich zpracování asi není na té nejlepší možné úrovní, na jakou jsme dnes zvyklí, ale dojem ze hry rozhodně nekazí. Co by ovšem náladu trochu pokazit mohlo je pořadač. Komponentů je poměrně hodně a stejně tak karet a když si je člověk roztřídí a rozstrká do jednotlivých šuplíků, byl by rád aby tam i zůstali.

A to i po skončení hry, když ji zabalí, uklidí do police a za pár dní znovu vytáhne. Uzavíratelné krabičky, nebo jiný způsob uchování různých druhů komponentů a druhů karet pohromadě by mě nadchl mnohem více, než úzké šuplíky na karty, které ani nejde dát do pytlíků aby  je člověk ochránil před ohýbáním. Je to ale jen detail.

Hrací doba uvedená na krabici říká, že je mezi 45-120 minutami. Čím více lidí hru bude hrát a čím více se jich zapojí do debat a plánování, tím více času nad hrou strávíte. Osobně si myslím, že to tak i tvůrci hry zamýšleli a že není špatně, že u hry strávíte klidně i 2x více času nad horní udávanou hranicí, v debatách nad etickými a morálními tématy, které jen málokoho nechají chladným. A tím spíš, že brzy pocítíte důsledky svých rozhodnutí. Velmi rád bych tuto hru a program kolem ní postavený nabízel u nás v Městské knihovně v Praze školám, žákům a studentům, aby si vyzkoušeli, jaké to je se rozhodovat o životě a smrti.

Nejde tu ani tak o pocit, že jste ve válce, jako spíš o uvědomění si beznaděje, která se ve hře objevuje místy silně a místy ještě silněji. S tím souvisí i věk hráčů – 18 let je pro mě střed, okolo kterého se může věk hráčů pohybovat. S tím, že závisí na vyspělosti nikoliv hráče, ale člověka samotného, co si z TWOM odnese. A ještě na chvíli zpět k času – hra jde hrát i v sólo variantě. A ta bude vždy s přehledem nejrychlejší. Takový hráč bude sice ochuzen o myšlenky druhých, ale jistě hru dokáže zahrát i dvakrát za večer. Hráčsky totiž hra až tak náročná není, jde především o řízení zdrojů a plánování jak s nimi co nejlépe naložit. Zkoušení štěstí ve fázích prohledávání, kdy se snažíte vybalancovat, zda stojí za to táhnout ještě jednu kartu a riskovat, že přijdu o vše, nebo ne. V denních akcích je hra zase worker placement kde se snažíte maximalizovat zisk z těch několika akcí, které můžete se svými postavami provést.

Kniha příběhů a další “maličkosti”

Co mě na celé hře fascinuje hodně, a jistě to není ani první ani poslední věc, zkrátka věc nejvíc úžasná je Kniha příběhů. Ve své podstatě se jedná o gamebook, kterým listujete tak, jak vás to nutí dělat samotná hra skrze karty, které si vytáhnete. 1947 odkazů, které jsou v knize na cca 100 stranách přeloženy je počin neuvěřitelný. Vůbec toho textu je v celé hře obrovské množství a Albi má u mě za odvahu s jakou se do této hry položili velké díky a uznání. Ostatně je to kooperativní hra založená právě na vyprávění příběhu. Sama hra o sobě říká, že se podobá hrám na hrdiny a já si dovolím tvrdit, že je to hra na obyčejné všední hrdiny, kteří neměli jinou volbu, než umřít nebo přežít.

Další takovou maličkostí je samotné téma hry, kdy autoři udělali hru (v první verzi ještě aplikaci, posléze už i deskovku) podle skutečné události, kterou je obléhání Sarajeva a podle skutečných zážitků lidí, kteří tuto strašnou událost dokázali přežít. Budete-li chtít najděte si reakce přeživších na hru a věřím, že mi dáte za pravdu. I podle nich se tvůrci hry dostali k realitě toho, co oni skutečně zažili až nepříjemně blízko. Nejlépe to ilustruje reakce jednoho přímého účastníka (volně přeloženo): … často se mě lidé ptají, jaké to bylo žít v obleženém městě. Pouhým vysvětlováním jsem to nedokázal přesně vyjádřit . Od teď, až dostanu podobnou otázku, sednu si a zahraju si jedno nebo dvě kola TWOM s tím, kdo se ptá…

Suma sumárum

Když byla v prosinci 2017 TWOM firmou Albi v Městské knihovně v Praze představována veřejnosti, měl jsem vysoká očekávání. A ta se beze zbytku naplnila. Jak by řekli naši socialističtí předkové – splnila a ještě překročila. Říká se, že by hra měla být hlavně o zážitku, o zábavě, o radosti ze hry… Co vám TWOM dá zcela jistě, je zážitek. Unikátní herní zážitek. Nepodobá se ničemu co jsem zatím na poli deskových her zažil.

Jistě je to hra, která není pro každého, i když je to ve své podstatě, díky použitým herním mechanismům, hra velmi jednoduchá. Vzhledem k tématu smrti, fyzického i psychického trápení jednotlivých postav bych ji rozhodně nedoporučil hráčům mladším 15 let a naopak silně doporučil komukoliv, kdo je v rozhodovacích pozicích politické reprezentace.

I přes svůj název není TWOM hra na válku, ale hra o přežití v době války. Je to plně kooperační a komunikační hra (pominu-li single mód). Nedá se ani porovnat s nějakou další hrou na našem či světovém trhu. Prostě jen proto, že je to ojedinělý tvůrčí a v našem případě i překladatelský počin.

Rámeček?

Zkuste si představit situaci – Postavy se během nočního prohledávání dostanou k místu, kde očividně někdo žije.

Při bližším zkoumání zjišťují, že si v prohledávaném bytě poblíž ležícího a (snad jen!!!) spícího lidského těla hrají dvě malé děti. Kousek ode dveří se nachází pytel, očividně naplněný něčím, snad, užitečným. V tu dobu už jsou postavy zraněné, hladové, nemocné.

A tak před nimi stojí volba. Ukrást pytel a utéct odtamtud? Co se stane s těmi lidmi? S těmi dětmi? Jenže bez zásob by se jejich šance k přežití může limitně blížit k nule. Co teď, co teď…?

This War of Mine

Vydavatelství: Albi

Autoři: Michal Oracz a Jakub Wisniewski

Český překlad: Jan Dvořák, Vít Hejný, Michal Kohoutek, Václav Pražák, David Rozsíval, Filip Řehák, Pavel Tatíček

Počet hráčů:  1-6

Minimální věk: 18+

Délka hry: 45 – 120min (dle tvůrců), 180+ (dle autora recenze)

Jazyk: Čeština

Cena: 1799,- 

- Reklama -
Nejvyšší deskovkář v Městské knihovně v Praze, vášnivý hráč čehokoliv od kolektivních sportů po single módy u deskových her. Skautský instruktor, čtenář fantastiky i sci-fi- obzvláště české, pozorovatel všeho a všech...