Zapomeňte na rozjuchané multiplayerové střílečky. Zamávejte na rozloučenou veselým a barevným světům Sonica a Maria. A rozhodně udělejte pápá heroickým akcím a šťastným koncům.
Monodrama v proměnlivém světě
Hlavní hrdinkou příběhu je dívka jménem Kay. A už na první pohled není úplně obyčejná.
Kay má popelavě šedou kůži, krvavě rudé oči a její tělo je z většiny pokryté černým havraním peřím. V její kůži se probudíte v malé loďce pohupující se na vlnách oceánu kdesi uprostřed temnoty a nevíte nic.
To jediné co vás zaujme je světelný bod v dálce, ke kterému se i přes obrovské vlny a zuřivý vodní živel vydáváte se svým křehkým a chatrným plavidlem.
Už jen proto, že druhá možnost je lehnout si na dno lodičky a čekat na pomalou a hroznou smrt hladem ve tmě a osamění.
Ona ta samota je, jak už název napovídá, celkem důležitým motivem hry. Takže bych se nedivil, kdyby si hlavní hrdinka tuto možnost sama zvolila. Ale o tom později.
Světelný bod není nic jiného, než usměvavá létající holčička ve žlutém pršiplášti, ze které vyřazuje oslepující bílé světlo. Jako protiklad všemu okolo sebe – je skoro až nesnesitelně pozitivně naladěná.
Krátce po jejím odchodu se ovšem ukáže i druhá, více očekávaná tvář zatopeného světa v němž se nacházíte. Tou je obrovská mořská příšera, která je hlavní hrdince v mnoha ohledech podobná – černé peří pokrývající tělo, červené oči a vůbec celkově strašidelně vzezření.
Naštěstí se vás nepokusí zabít (vzhledem k její velikosti vůči Kay by to nebylo zrovna těžké), ale pouze vás varuje před vaší další cestou, která nemůže vést nikam jinam, než za světlem a za pravdou.
Svět Sea of Solitude je kouzelný tím, jak se neustále mění.
Na začátku to vypadá, že vám hra předeslala zatopenou planetu Zemi, kdy jako jediná pevná zem zůstaly střechy a vícepatrové budovy.
A to vše jen proto, aby vás záhy překvapila tím, že tohle nebude jen tak obyčejné místo, když rozzáříte temnotu a nebezpečí zažehnutím světla.
Ale světlo a tma nejsou jediné věci, které se v průběhu hry mění. Samozřejmostí je nálada a celková atmosféra, kterou noční a denní vizuál hře dodává, ale to je jen špička ledovce.
Hladina oceánu během průchodu hrou klesá a stoupá a tím mění ráz prostředí víc, než by se mohlo na první pohled jevit. Kromě prostředí se samozřejmě mění i nebezpečí, se kterým se Kay musí vypořádat. A to nejen podoba nepřátel, ale také překážky které musíte překonat.
Jedna jediná věc zůstává stejná a tou je samota. Kay je na všechno sama. A i když už si myslíte, že najdete spojence, je to jen pomíjivý pocit, který vás na chvilku ukolébá a následně vám vrazí do útrob ledový nůž emocí s o to ostřejší intenzitou.
Jednoduchá dětská hopsačka…jen ne pro děti
Sea of Solitude s sebou nese jistou nerovnováhu mezi hratelností a příběhovou částí.
Žánrově hru můžeme zařadit mezi prostorové plošinovky.
Veškerý pohyb, který vás ve hře čeká, je buď plutí na staré známé lodičce, nebo skákání přes vodu, přes propasti a další překážky, které si pro vás hra připraví.
A jak již bylo zmíněno, o střechy a vysoké budovy tu rozhodně není nouze, takže se máte na co těšit.
Tedy, na co těšit se máte především co se týká frekvence takového hopsání a přelézání, protože obtížnost je opravdu na dětské úrovni.
Během celé hry jsem měl problém potkat byť jedinou výzvu a nebýt strašidelných, všudypřítomných ryb, které si vás s chutí a ne příliš útěšnou animací dají jako svačinku, tak bych celou hrou přešel bez jediné smrti.
Pokud už je lokace trochu obtížnější, tak není nic jednoduššího než zmáčknout tlačítko, kterým Kay vystřelí světlici a ta vám okamžitě ukáže kudy dál. Takže ani tady se nedá o nějaké obtížnosti mluvit.
Ovšem pokud dáte hru do ruky dítěti, nedej bože anglicky mluvícímu, tak vám můžu garantovat, že mu zaděláte na celoživotní noční můry.
To, co začíná jako čistě atmosférická záležitost, začne celkem rychle nabývat tvaru.
První indicie získáte ze vzkazu v láhvi, které jsou vlastně zápisy z Kayina deníku, kde přichází k prvnímu konfliktu mezi naší všední realitou, jež se v jednotlivých zápisech odráží a neuvěřitelným kouzelným světem, ve kterém se nacházíme.
A když už se nám tato dvojakost odhalí, nemůže být pochyb o tom, jakým směrem se bude hra ubírat.
Kay se v temném světě vypořádává se svými démony z minulosti. Potkáme zde šikanu, neshody rodičů i rozchod s přítelem.
A to vše v naprosto fenomenálním hororovém podání, kdy se ústřední aktéři těchto Kayiných traumat vracejí v podobě skvěle nadesignovaných příšer, které děsivě parodují zvířata.
Skvělý design Kayiných útrap se ovšem netýká pouze těchto hlavních bolístek, ale různá prostředí přinášejí různá nebezpečí.
Jako například už zmíněné ryby, které si na Kay rády pochutnají. Jindy je zase voda plná nebezpečí, které na vás číhá v podobě hemžících se paží, jenž netouží po ničem jiném, než vás stáhnout pod temnou hladinu a utopit vás.
Vrcholem jsou pak létající groteskní verze Kay samotné, které poletují vzduchem se strašidelnou ladností. Upřímně i mě nejednou zamrazilo, takže věkové doporučení hry, které hlásá dvanáct let, můžu s klidem odkývat.
Benefity a daně Nintenda
Výhodou Nintenda je, že se jedná jak o handheld, tak o konzoli propojitelnou s vaší televizí, ale ne každá hra podle mě umí úplně využít oba formáty.
To naštěstí není problém Sea of Solitude, který si užijete v obou případech skvěle.
Grafika samozřejmě není na úrovni AAA titulů, ale tvůrci se snaží pomocí jednoduché, malované grafiky navodit maximum emocí a to se daří na výbornou.
Zatímco v handheldu na malé obrazovce vypadá hra velmi hezky a menší rozlišení vyhladí všechny nedokonalosti, tak na televizi na vás v té velké pustině opravdu dýchne ona samota, která hlavní hrdinku, celou hru provází, ale za cenu nepoměrně horšího vizuálu.
Samozřejmostí je omezení snímkové frekvence na 30 fps. Jistě jsou na Switch hry, které vytáhnete na 60 fps, ale Nintendo je především handheld a výkonem se tak nemůže rovnat Playstationu a Xboxu, natož stolnímu počítači.
Už méně potěší absence české podpory, která chybí i v případě titulků. U hry, která je především story driven to zabolí víc, než by se mohlo na první pohled zdát, protože i když atmosféru pochytíte i díky vizuálu a hudbě, tak příběhové nuance vám prostě chtě nechtě uniknou.
Sea of Solitude má minimum animovaných sekvencí, které jsou využity jen na naprosto esenciální dialogy, ale také spousty příběhových detailů, jež objevíte přímo ve hře.
Je celkem jedno, jestli jde o monology Kay, která se snaží pochopit dění kolem sebe.
Případně o šuškání nepřátel, šepot odkudsi z dálky, nebo dokonce deníkové záznamy v lahvích, bez angličtiny si tady neškrtnete.
Sea of Solitude pro Switch přichází jako Director’s cut, což s sebou přináší nejednu úpravu, ale především v dialogové části.
Scénář pro herce byl učesaný a poupravený. Asi největší změnou je čerstvý voice acting, který se neskutečně povedl především u hlavní protagonistky.
Zatímco původní dabing byl takový nezúčastněný a typově ke Kay ani nesedl, tak nový lépe vystihuje situace i emoce a jednodušeji je tak přenáší na hráče.
Herní features nedošly skoro žádné změny, ale určité procento hráčů určitě ocení plnohodnotný foto mód, se kterým Director´s cut přišel a jenž je jedním z hlavních bonusů této edice..
Intenzivní, ale krátké dobrodružství
Největším nešvarem Sea of Solitude je rozhodně jeho délka. Celá hra má nějakých 12 epizod, kdy při té poslední jde vyloženě spíš o hratelné outro než cokoliv jiného, takže aktivní hráč je schopen ji dohrát na jedno posezení u televize, nebo na gauči s handheldem.
Naštěstí nám hra sází tolik emocí a v takové intenzitě, že i v tak krátkém čase je zážitek plnohodnotný.
Na druhou stranu ta intenzita s jakou hru prožíváte zmizí tak náhle, že si kratší stopáže nejde nevšimnout.
Naštěstí cena nové hry nejde ani k tisícovce korun, takže to nebolí tak, jako kdybyste v obchodě vyplázli patnáct stovek a po pár hodinách vám zůstalo jen prázdné srdce i peněženka a u citlivějších povah nejspíš i ta slza na tváři.
Jak bylo řečeno, trochu taky zamrzí právě rozpolcenost hratelnosti a příběhu, jenž zvládne šestileté dítě a nenabízí takřka žádnou výzvu, zároveň vám rozerve srdce a nenechá oko suché.
Především pak pokud máte zkušenosti s trápením, které si prožívá hlavní hrdinka, tedy s šikanou, rodinnými problémy a rozchody. Nebojím se říct, že dospělý hráč si hru “užije” mnohem víc, než teenager.
Vše je samozřejmě doprovázeno soundtrackem, který kdyby se nepovedl, tak by celý zážitek mohl zruinovat.
Autor hudby Guy Jackson naštěstí při skládání hudby sáhl především po smyčcích a klavíru, které dokáží pokrýt velmi širokou škálu emocí i situací.
Dočkáme se tak velmi světlých a vznášejících tónů, ale i intenzivních a napínavých melodií, které vyhrocené momenty ženou na maximum. )
Samozřejmostí jsou skladby podtrhující samotu a smutek, které fungují perfektně. Ze všech skladeb bych vypíchl I Picture You Before me, která zazní jak v instrumentální verzi tak při závěrečné kapitoly se zpěvem Stelly Angeliky a chytla mě pořádně za srdíčko.
OST je dostupný například na Spotify a doporučuji i pro normální poslech (jak to například dělám já při psaní této recenze).
Jako poslední věc bych rád zmínil, že hra ve své symbolice a jejím výkladu vůbec nevodí za ručičku a vy tak máte možnost se na ni dívat z několika možných úhlů.
Je Kay už mrtvá a zpětně se v očistci snaží vyrovnat se svými vlastními démony? Sedí někde ve vypolstrované místnosti a vnímá svět jako obrovské moře osamění, nebo jde jen o specifickou vizualizaci toho, jak se mladá žena vyrovnává s nelehkými životními osudy?
To si každý musí přebrat sám. Pro mě osobně je taková pluralita obrovské plus, které kromě herního zážitku, přivede i k zamyšlení a takových her je poslední dobou jako šafránu.
Suma sumárum je Sea of Solitude především o prožitku emočním a příběhovém než herním. A přesto, že uteče velmi rychle, těžko na vás nezanechá stopy.
Sea of Solitude: The Director’s Cut
Žánr: Adventura
Textová lokalizace: EN , DE
Zvuková lokalizace: EN
Věkové omezení: 12 let
Platforma: Nintendo Switch
