Před pár lety se roztrhl pytel s pixelartovými hrami, které zamořily herní svět. Komunita už po chvíli byla přesycena nezvladatelným množstvím rozostřených titulů, které se dušovaly, že kvalita vyváží zastaralou, byť vynalézavou grafiku. Jen pár kousků dostálo svým slibům a Hyper light drifter je jedním z nich.
„Zlomené srdce“
V roce 2016 studio Heart Machine vedené Alexem Prestonem vydalo svůj kickstarterový hit Hyper light drifter, jenž v současné chvíli můžete hrát na PC, PS4, Xbox one a ve své definitivní edici na Nintendo Switch.
Okolnosti jeho vzniku jsou už příslovečné. Alex Preston celý život žije s vážnou srdeční vadou, kterou zapracoval do příběhu své hry. Hlavní hrdina příběhu nejen že trpí obdobnými symptomy, hra samotná svírá tísnivou atmosférou a vyzývavá náročnost vás donutí přemýšlet o tom, jestli přežijete zítřek. Všechny aspekty hry se tak nenápadně, v pozadí, točí okolo základní premisy: tvrdě bojujte na každém kroku, abyste měli šanci přežít a najít lék, který možná ani neexistuje.
Herní design
Žánrově se jedná o akční explorační mlátičku s lehkými RPG prvky. Soubojový systém se točí okolo sekání světelným mečem, který je založený na správném načasování. Právě načasování vám umožní cyklit útoky v o něco rychlejším sledu a dosáhnout tak smrtící efektivity. Druhou základní složkou je „dash“, skluz, úskok, krátký pohyb, kdy se váš bezejmenný tulák pohne „nadsvětelnou rychlostí“ (a tím se dostáváme k názvu samotnému).
Náročnost je nastavena pěkně vysoko a ačkoliv principem není umírat pořád dokola a dokola, jen abyste si našli návod na internetu, čištění jednotlivých lokací od nepřátelských hord po porážení jednotlivých bossů ve vás může snadno zanechat pocit zasloužené hrdosti a dobře odvedené práce.
Při procházení zlomeným světem můžete nalézat nové vybavení a energetické baterie, za něž se můžete nechat vycvičit, takže pak třeba zvládnete odrážet projektily nebo cyklit své nadsvětelné úskoky do nekonečna. Hra ovšem nabízí možnost dokončit ji jen se základním vybavením a schopnostmi, pouze obtížnost se tím signifikantně zvýší.
Ovládání jako takové je diskutabilní. Hra samotná doporučuje hraní s konzolovým ovladačem, ale například mechanika řetězového „dashingu“ má problémy s určováním směru, kam se sklouznete. V tomto případě pak s láskou využijete myš a klávesnici.
Ovšem nejlepší složkou celé hry je objevování bizarního světa zvířecích nárůdků, které přežily ničivou válku s obrovskými robotickými titány a krčí se v poslední citadele míru před zbylými roboty, gangy nebo temnými kulty. Prozkoumávání válečných oblastí, stále posetých ruinami a zmasakrovanými mrtvolami, je skutečnou vizuální orgií a svou stylizací dosahuje estetických kvalit, které unikají i mnohým AAA titulům.
Tiché vyprávění a výzva k objevování
Vyprávění je jednou z těch lepších i horších částí hry zároveň. Prastará rasa „knihovníků“ vytvořila dokonalou buňku, s níž by dokázali vyléčit všechny nemoci, prodloužit život, zlepšit jeho kvalitu a možná přinést i nesmrtelnost. Bohužel spolu s ní omylem vytvořili i Judgment (Rozsudek, volněji Zúčtování), slizovitou bytost, která ovládla obří robotické titány, tedy zbraně hromadného ničení, a s nimi napadla vše živé. Knihovníci zapečetili buňku a Zúčtování v hi-tech kryptě a odešli ze světa.
Vaše postava je člen organizace Tuláků, jež se zabývá objevováním a sběrem starých technologií a kteří pravděpodobně slouží mystické bytosti zjevující se v podobě severoafrického šakala (což je ve skutečnosti druh vlka), tradičně symbolizujícího egyptského boha mrtvých, Anúbise.
Anúbis po Tulácích chce, aby obnovili přístup do krypty a zabili Zúčtování. A aby je řádně motivoval, proklel je vážnou srdeční chorobou, na níž postupně umírají. Jen dokonalá buňka jim může pomoci.
Váš Tulák se na začátku dostane do města, kde přežívají oběti války s titány a v jehož středu leží krypta. Musí se vydat do všech světových stran, aby obnovil staré reaktory, bez nichž nemůže otevřít komnatu ukrývající buňku a hlavního nepřítele.
Na severu se mu do cesty postaví temný kult papoušků, jenž vytlačil národ prastarých mírumilovných mnišských ptáků, na východě se stává svědkem povraždění vyder ninja žábami. Západ je poničené bojiště, kde zajíci vynalezli rychle rostoucí krystal, který v mžiku pohltí a uvězní člověka. S jeho pomocí porazili jednoho z titánů, ale krystal se vymkl kontrole a pohltil takřka celou oblast. Nešťastný generál, jehož tělem prorůstá krystal jako rakovina, zešílel a postaví se mezi vás a reaktor. Z jihu zůstala jen pouhá poušť.
Tohle všechno se ovšem dozvíte jen z oficiálních materiálů hry. In-game vyprávění probíhá pouze pomocí několika málo cut-scén a dialogy, které jsou komiksově vyprávěny pouze obrázky beze slov. Němý narativ se významně podílí na vytváření excelentní atmosféry podkreslované hudbou, podbízí k přemýšlení o tom, co se stalo, a samotný level design zanechává spoustu náznaků o událostech, jež v daných lokacích proběhly.
Nakonec to je ovšem vše, co dostanete, náznaky a spekulace. Soubor nejasných vizí, zetlelé mršiny titánů, jež se postupně spojují s krajinou, kde padli – to vše dokáže vzbudit velké nadšení, ale nikdy vám nepředá ucelenou představu a přes všechen entuziasmus vás akorát zmate. Obsah vyprávění se tak zcela podřídil formě a příliš mnoho věcí zůstalo „ztraceno v překladu“.
Kakofonická hudba sfér
Hudba je druhou hlavní složkou vyprávění (tou první je teda němý vizuál, ať už v „dialozích“ nebo rozvržení jednotlivých prvků prostředí). Na starosti si ji vzal mladý nadějný skladatel Disaster Peace, jenž svůj osobitý styl představil už ve hře FEZ a který jako by dokázal vystihnout emocionální náboj jakékoliv scény a zabrnkat ve vás na tu správnou strunu.
Jeho kompozice mají jasně odlišitelnou osobnost, silný emoční dopad a minimálně v Hyper light drifter se opírá především o modal jazz. Ten vznikl v 50. letech jako kulturní opozice vůči bepopu, jenž si zakládal na prudké změně akordů. Modální jazz se na naopak zaměřil na improvizované náhlé změny módů, tedy principů, podle nichž se tóny harmonicky seřazují. Přimíchejte do všeho ještě elektronickou hudbu a získáte skutečný hlas téhle hry. V několika málo okamžicích nechá Disaster peace zaznít ještě pár melancholických tónů klavíru, které jemně odkáží na jeden z velkých zdrojů inspirace celého projektu…
Mamá Zelda a tatíček Ghibli
Spousta lidí se dušuje, že očividnou inspirací hlavně v přítomnosti robotických titánů je Laputa – Zámek v oblacích od režíséra Hayaya Miyazakiho, vůdčí osobnosti filmového studia Ghibli. Jsou však o kousek vedle, protože Alex Preston jako nejvýznamnější tvůrčí podnět cituje Miyazakiho film Naušika z Větrného údolí. A když se na film podíváte, podobnosti vás praští do tváře.
Tenhle typicky ghibliovský eko-pacifistický epos zobrazuje malebný postapokalyptický svět, za války hlavní ničivou sílu měli technotitáni a v mistrovském finále se objevuje jeden z těchto obrů, který vypustí svou ničivou sílu, ale jelikož je nedokončený, tleje a jeho tělo se roztéká. Tahle silná evokativní scéna se pak ozývá hned v úvodní scéně Hyper light drifter a propoje obě umělecká díla v koherentní symbiózu.
Pro další důkazy vlivu Ghibli na výtvarný styl hry netřeba chodit daleko. Tulákova přílba se objevuje v Naušice nebo v Příbězích ze Zeměmoří, jeho plášt a povlávání ve větru připomene animace snad každého z titulů studia a slizovitý nepřítel je příbuzný s filmy Princezna Mononoke či Howlův putující zámek.
Z hlediska herního designu, gameplay a vlastně i designu prostředí nás nic nenechá na pochybách, že tahle hra je pravým a hrdým potomkem série Legend of Zelda. Soubojový systém připomene namátkou Occarina of time, věrní fandové našli totožné rozložení prvků prostředí, jaké se objevuje v Link between worlds a silný, leč na první pohled nenápadný důraz na exploraci koreluje s duchem celé slavné série. Série, která díky bohu našla důstojného nástupce!
Závěrem
Na samotném konci si Tulák uprostřed bouře najde skrýš u zborcené zdi na ostrůvku bičovaném mořem. Ztěžka, unaveně usedne a ať už si jej vezme spánek nebo smrt, vy víte jediné: právě skončilo asi dvacetihodinové dobrodružství, které musíte nutně prožít ještě alespoň jednou nebo dvakrát.
