Ve hře Imperium: Legendy se stanete vládcem jednoho z osmi národů s cílem vybudovat co nejlepší civilizaci. V době prosycené mýty, kdy slavní vládci tvořili mocné říše, nechávali stavět monumentální divy a položili základní kameny dnešní civilizace.
Hru si můžete zahrát až ve čtyřech lidech, ale užít si ji zvládnete i sami, jelikož obsahuje plnohodnotný sólo mód. Jedna partie zabere 2-3 hodiny, respektive 40-60 minut na hráče. Jedná se tak o nadprůměrně dlouhou hru, avšak Řím také nepostavili za čtvrt hodiny…
Nástroje starověku
Pod víkem krabice Imperium: Legendy na vás nečekají žádné figurky či plastové mince, žádná blyštivá udělátka, ale jen dekádami osvědčené herní komponenty: kartonové žetony, hrací kostka a velká hromada karet.
Přece jen se jedná o karetní hru, takže tyto obdélníkové kusy papíru jsou v centru pozornosti. A první, co upoutá vaši pozornost, jsou ilustrace ve svébytném stylu Mihajla Dimitrievskiho. Tento makedonský kreslíř je ve světě deskových her znám pod přezdívkou “The Mico” a těší se velké oblibě, jelikož je podepsán pod více než 30 hrami, z nichž nejznámější jsou hry ze série západního království či loňský hit Věčná Zima.
Oproti těmto titulům je jeho kresba v Imperiu více syrovější a vážnější a připomíná spíše drsné evropské komiksy, než líbivou atmosféru dětských pohádek. Tenhle styl nemusí sednout každému, ale to můžete posoudit už jen pohledem na krabici. Mě osobně oslovil a při hře jsem si ho užíval.
Obrázky na kartách nejsou omezeny a ohraničeny nějakým rámem a ani texty do nich nezasahují víc jak ze třetiny. I tak ale karty bez problémů zvládnou pojmout veškeré pro hru potřebné informace a to zejména díky značnému používání ikon. Těch je ve hře nemálo a zastupují různé informace, avšak nikdy karty nezahlcují, a ač jsou výrazné, tak nerozbíjí umělecký dojem z karty a graficky sedí ke zbytku ilustrace.
Zadní strana karet není nijak graficky úchvatná, ale neurazí. A hlavně je skvěle funkční. Kdyby zde byl výrazný obrázek nebo naopak byly jednobarevné, bylo by na kartách snáze vidět i miniaturní poškození a ošoupání po pár hrách.
Skvělé je, že hra má i funkční insert, do kterého můžete karty umístit po jednotlivých balíčcích národů či typů karet. Je to hezké a praktické, ale nesmíte obracet krabici do vertikální polohy.
S tím, jak pečlivě byly graficky navrženy karty, mi přijde o to smutnější pohled na žetony. Nejenže žetony akcí a aktivací vůbec graficky nesedí s žetony surovin, ale právě grafika žetonů mi přijde až urážlivě ošklivá. Ano, křiklavě růžové cihly si se svítivě modrými žetony populace nespletete, ale vypadají, jako kdyby patřily do nějaké podprůměrné sci-fi hry, nebo jako by se snažily navodit atmosféru neonových osmdesátých let…
Trojdílný kartonový ukazatel nabídky, okolo kterého se vyskládají karty pro hru, sice plní svůj účel, ale krásou ani náhodou neoplývá. O kostce se dá říct jen to, že má šest stran a vypadá tak obyčejně, jak jen to kostka umí.
Z produkční stránky nejde o žádné terno. Karty nemají žádnou speciální povrchovou úpravu ani větší gramáž a žetony jsou tenké. Není to nic, co by mi nějak vadilo, ale v dnešní době, kdy se vydavatelství předhánějí o co nejluxusnější verze her, působí Imperium: Legendy lehce podprůměrně.
Vzhled však rozhodně není vše a stejně jak je třeba nesoudit knihu dle obalu, tak nelze soudit hru podle jejích komponent. Hlavní je totiž vyzkoušet, jak se hra hraje, tak se pojďme podívat, jestli Imperium: Legendy tuto zkoušku ustojí, nebo se zhroutí jako domeček z karet.
Pečlivá příprava na výpravu
Než se pustíte do hry, je třeba nejprve uprostřed stolu vytvořit nabídku karet. Nad dříve zmiňovaný ukazatel umístíte několik balíčků karet. Tři menší balíčky civilizovaných karet, necivilizovaných karet a karet území a jeden velký balík karet, ve kterém jsou všechny tyhle typy karet smíchány ještě s kartami poddaných. Vedle toho pak přichystáte balíček karet věhlasu, které ve hře budete hodně chtít a pod něj pak balíček nepokojů, které chtít vůbec nebudete.
Každý hráč ještě dostane sadu 21 až 29 karet podle toho, za jaký národ se rozhodl hrát a vytvoří si z něj několik balíčků podle symbolů ve spodním rohu. Před sebou tak kromě dobíracího balíčku budete mít balíček budování a balíček národa.
Vaši civilizaci pak reprezentuje karta mocnosti, na které je uvedena speciální schopnost a vedle této karty budete mít ještě stavovou kartu. Ta slouží k určení toho, jestli jste barbarským státem či říší a také jako skladiště žetonů a surovin.
Do startu dostanete 5 žetonů vyčerpání, 3 žetony akcí, 3 žetony materiálu, 2 žetony populace a 1 žeton rozvoje. (Taky vás lehce štve, jak tam chybí čtyřka?) A můžete se pustit do budování.
Vzhůru do víru dějin
Ve svém kole máte k dispozici 3 akce a 5 aktivací, které jsou symbolizovány právě těmi žetony. Akce znamená ve většině případů zahrání karty a vyhodnocení jejích efektů.
Aktivací pak spouštíte schopnosti karet, které jste předtím vyložili. Jakmile spotřebujete všechny akce a aktivace, nebo se zbylými nemáte co rozumného udělat, umístíte ze společné zásoby jeden žeton rozvoje na nějakou z karet v nabídce. Zahodíte z karet v ruce, kolik chcete a doberete zase zpátky do pěti. Obnovíte si žetony akcí a aktivací a může hrát další hráč.
Že to zní podezřele jednoduše? To proto, že to jednoduché je. Veškerá komplexita hry se skrývá v efektech karet a jejich interakcích. A také ve slovníku, který se budete muset naučit, abyste vůbec rozuměli tomu, co je na kartách. Nárokovat si můžete jakoukoliv kartu v nabídce, ale v tom případě si k ní musíte vzít i kartu nepokoje, pokud se nejedná o území.
Když učiníte průlom, tak si také berete kartu z nabídky, ale bez nepokojů, anebo si můžete vzít vrchní kartu z daného balíčku. Když kartu zahrajete, tak jde do odhazovacího balíčku, pokud tedy není připnutá, což se pozná podle ikony špendlíku se symbolem nekonečna.
Speciálním případem připnutých karet jsou karty území, pod které můžete umístit jinou kartu, aby vám v balíčku nezavazela – tomu se říká vytvořit posádku. Nějakou chvíli zabere, než se vám tyto výrazy dostanou do krve a nebudete je muset neustále dohledávat. Naštěstí v pravidlech jsou abecedně seřazeny a dopodrobna vysvětleny.
Co také chvíli trvá, je uchopení práce s dobíracím balíčkem, které se liší od zaběhlého konceptu deck buildingových her. Když vám totiž dojdou karty v dobíracím balíčku, tak předtím, než si ze zamíchaných odhozených karet vytvoříte nový dobírací balíček, přidáte mezi ně vrchní kartu balíčku národa.
To představuje postupný rozvoj vaší civilizace a jakmile přidáte poslední kartu z balíčku národa, přejde vaše civilizace z barbarského uspořádání do stavu říše. Díky tomu budete moci hrát karty se symbolem říše, což jste dosud nemohli, a naopak barbarské karty jsou pro vás už nepoužitelné. Ale to nevadí – můžete se jich zbavit tím, že je zařadíte do historie, tedy že je schováte pod svou kartu mocnosti a do konce hry vám v balíčku nebudou zavazet.
Balíček tak jde upravovat spousty způsoby, a to jsem ani nezmínil budování. Jakmile vám dojde dobírací balíček a vy už jste ve stádiu říše, můžete si přidat jakoukoliv kartu z balíčku budování – jen za toto vybudování karty musíte zaplatit surovinami.
Takto si stavíte ten nejefektivnější balíček, který bude využívat ty nejpříhodnější synergie mezi kartami, aby ve výsledku získal co nejvíce bodů. Většina karet přináší nějaké body – některé jeden či dva, jiné až deset v závislosti na tom, jaké ostatní karty budete mít na konci hry. Jiné zase dokáží generovat žetony rozvoje, které jsou nejen žolíkovou surovinou, ale také se počítají jako body na konci hry.
Hra končí ve chvíli, kdy dojdou karty v hlavním balíčku nabídky, nebo pokud nějaký hráč vybuduje poslední kartu. Pokud ale dojdou v nabídce karty nepokojů, dochází k takzvanému kolapsu a vítězem se nestane člověk s nejvíce body, ale ten, který má u sebe nejvíce nepokojů.
Historické zápisky
Je mi jasné, že z takto rychlého přehledu máte jen matnou představu, jak se Imperium: Legendy hraje, přece jen jsem se snažil být stručný. Nikomu z vás se asi nechce číst deset stran podrobných pravidel – a pokud přece jen ano, může si je přečíst na webu Fox in the box. Spíše jsem se snažil přiblížit, jaké zajímavé koncepty hra přináší, jak originálně staví na zavedených základech deck buildingu, a co na ní vlastně dokáže být zábavného.
První zábavnou věcí je ustavičné rozhodování se. Počet akcí a aktivací je tak akorát limitující, abyste každé kolo mohli udělat velké věci, ale rozhodně ne zahrát celou ruku a aktivovat všechny vyložené karty. Vždy si budete muset vybírat.
Při hraní Imperia je také důležité správně si věci načasovat. Rozvinout svou civilizaci příliš rychle vám může přinést plnou ruku nepokojů, kterých se budete pak pomalu zbavovat. Nebo se může stát, že najednou budete bez potřebných surovin. A pokud zase budete moc pomalí, nebudete moci hrát silnější karty říše a nedostanete šanci naplno využít všechny karty vašeho národa.
Velké uspokojení při hraní přináší vytváření efektivních komb a synergií karet. Když máte vyloženou kartu náboženství, tak budete mít každé kolo akci navíc, ale budete získávat karty nepokojů. Těch se ale můžete jednoduše zbavit pomoci Amfiteátru a ještě za to získáte body.
Když se vám podaří postavit takto hezky fungující engine, tak je to opravdu radost. Avšak vymýšlení těchto kombinací si užijete naplno až po pár partiích, kdy budete vědět jaké karty a efekty jsou k dispozici a co přesně potřebuje který národ, aby zazářil.
Abych své nadšení proložil negativy, tak musím zmínit přípravu a úklid hry, které zaberou drahnou chvíli, jelikož je zde třeba třídit a následně promíchávat karty, rozložit správně karty národů a tak dále.
I samotné bodování na konci dokáže být zdlouhavé, když dohledáváte, kolik máte jakých symbolů pro speciálně bodované karty. Za mě jsou to ale spíše drobnosti, kterým jsem schopen odpustit, kolik času zaberou vzhledem k délce hry. Kdyby ale bylo Imperium hrou na 20 minut, asi bych prskal.
Téma hry není nijak podpořeno příběhovými texty, veškeré téma je zde přítomno v efektech karet. Nejvíce je to cítit právě ve specifických kartách národa. Například karty vládců Čchinů jsou velice mocné, ale musí být podpořeny mandátem nebes a musí být hrány postupně tak, jak se zapsaly do historie říše středu.
Egyptské hieroglyfy vám umožňují pravidelně zařazovat karty do historie. Indičtí sloni jsou obávanou zbraní, se kterou snadno dobudete nová území a podrobíte si neutrální národy. Nejvíce mě potěšil sir Lancelot, který přinese Artušovcům věhlas, ale odloudí krásnou Guennuvar a za to je vyhoštěn.
Tím jsme se lehce otřeli o velké téma asymetričnosti jednotlivých národů, což je další příjemná stránka této hry, ale těm se chci věnovat ještě podrobněji o něco níže. Pojďme se zatím podívat ještě na jedno téma…
Ve hře Imperium: Legendy se většinu času soustředíte na sebe, svůj národ a to, jak vymyslet co nejefektivnější engine. S ostatními hráči interagujete primárně tím, že si berete karty z centrální nabídky. Občas zahrajete útočné karty, které protihráčům odhazují vyložené karty, nebo je zásobují nepokoji, ale to je tak vše. Některé národy a strategie jsou útočnější, ale většinou se spíše budete snažit postavit lepší civilizaci, než ji soupeřům rozbít.
Proto si troufám tvrdit, že více hráčů do hry nepřináší více zábavy, ale jenom se protahuje herní doba. Ve čtyřech lidech čekáte moc dlouho na svůj tah na to, abyste si užili svou chvilku slávy na slunci a rozdíl mezi dvěma a třemi hráči pocítíte zejména pokud se chcete zaměřovat na útok, který je ve třech přece jen o něco zábavnější. Já si hru užil hlavně ve dvou, nebo vlastně ještě lépe sám.
Říše sultána Solitéra
Ono se totiž skoro zdá, jako by hra byla primárně určena pro jednoho hráče, který si bude chtít užívat zábavu z budování svého impéria. V krabici najdete dva sešity pravidel, z nichž jeden je dedikován pro sólo hru proti automatickému hráči.
Tento automatický hráč je vymyšlen fakt skvěle. Pro vás se herně nic nemění, stále hrajete tak, jako byste hráli proti jiným hráčům, a tah soupeře je velice jednoduchý. Ve svém kole zahraje podle zvolené obtížnosti 4 až 6 karet tak, že je postupně otočíte. Podle tabulky v pravidlech pak vyhodnotíte, co se stane, v závislosti na tom, jaké symboly jsou na kartě.
Buď si nabere karty nebo žetony z nabídky, škodí vám, nebo odhodí karty z balíčku, aby se rychleji dostal k novým kartám národa. Je to efektivní, a hlavně za chvíli vyhodnocené a vy pak můžete dumat, jak naložíte s novou situací ve svém kole.
Skvělé je, že vyhodnocovací tabulku má každý národ jinou, a tak každý z nich představuje jiného soupeře, který před vás staví novou výzvu. Egypťané se snaží velice rychle budovat, zatímco agresivní Maurjové vám budou bránit v efektivní expanzi…
Navíc se národy chovají lehce jinak, pokud jsou ve fázi barbarské nebo říšské, a tak v průběhu partie mění dynamiku a nutí vás reagovat.
O tom, jestli vyhrajete nebo prohrajete, rozhodují body, stejně jako ve hře více hráčů. Jen automatický hráč boduje trochu jinak. Při dobrání nepokojů ale automaticky prohráváte, bez ohledu na to, kolik těchto karet máte vy a kolik soupeř.
K dispozici je zde také kampaň, kde se můžete postavit různým národům se zvyšující se obtížností. Tato výzva mne však tolik neláká, protože jim budete čelit s tím samým národem. A mě na hře nejvíce baví zkoušet různé národy, zjišťovat, jak fungují a jak je využít co nejlépe.
Souboj národů
Silná asymetrie jednotlivých národů je velkou předností hry Imperium: Legendy. Dalo by se říct, že se jedná o samostatné minihry běžící na společném enginu. Každý národ se jinak staví k nastaveným pravidlům a využívá ke svému fungování jiné systémy.
Rozdíly jsou v Imperium: Legendy výraznější než v sesterské variantě Dějiny. Nedá se říci, že by se snad národy v “Dějinách” podobaly jeden druhému jako vejce vejci, ale drží se základních mantinelů, avšak v případě “Legend” najdeme národy, které tyto mantinely napínají jako gumu z praku. A já, jakožto štědrý recenzent, se s vámi podělím o dojmy z hraní každého z nich.
Mínojci mi přišli asi nejméně odlišní od klasické formule, kterou jsem potkal u národů v “Dějinách”. Jsou hodně schopní v získávání žetonů rozvoje, které jsou pro ně velice důležité, protože za ně dokáží získat body navíc ze svých karet. Také jich potřebují poměrně dost pro budování karet, které jsou dražší než u ostatních národů, takže jakákoliv karta dávající tyto žetony, by se dala vyvážit zlatem.
Maurjové mají balíčky národa a rozvoje nastaveny tak, že se z velmi agresivního a rozpínavého národa využívajícího jednorázové karty k rychlé akvizici karet nových, postupem hry stane pacifistická říše následující Buddhovo učení. Samozřejmě se můžete rozhodnout zadupávat bojovými slony nepřátele až do konce hry, ale tenhle přerod mi přišel při hraní zábavnější.
Čchinové mají v repertoáru několik zajímavých karet. Je tady zmiňovaný mandát nebes, který je nutné mít vyložený k zahrání vládců, ale nechcete ho mít ve hře pořád, protože vás stojí cenné karty na ruce. Pak se musíte rozhodovat, jestli budete využívat výhod Konfucianismu či Legismu, kdy každý z nich umožňuje efektivní získávání různých typů karet, ale lze mít vyložený jen jeden. A samozřejmě je zde také zeď, skládající se až ze čtyř karet, které jsou tím silnější, čím více jich máte vyloženo.
Egypťané se dokáží stát velice brzy říší, a tak potřebujete naplno využít barbarské karty, co nejrychleji to jde. Bodově hodně benefitují z civilizovaných karet z nabídky a při hraní chcete získávat hodně surovin, abyste mohli budovat a budovat a budovat.
Atlanťané rovnou začínají v říši a nemají historii. Takže jsou pro ně některé karty úplně irelevantní, protože je buď nemohou zahrát, nebo jim nepřináší body. Naopak pro ně, jelikož místo zařazení do historie karty odhazují, dostávají některé karty úplně jiný potenciál. Když ještě najdete způsob, jak získávat dostatek surovin na budování, cítíte se při hraní za ně jako kdybyste měli superschopnosti.
Olmékové mají speciální karty masek, které využívají jako zdroje pro silné akce. Postupně se jich chcete ale zbavovat do historie, aby vám přinesly nějaké body. Manažování kolik masek si nechat v jakou chvíli v balíčku, je tím klíčovým problémem, který při hraní tohoto národa řešíte. Mnohem více než akce vás zajímají aktivace jednotlivých připnutých karet, jelikož jich mají před sebou hotové tablo. A to se mi velice zamlouvá,
Podobně jsou na tom Utopisté, kteří takto pracují se svitky. Kromě toho ale mají odlišný cíl. Snaží se dojít k bájnému městu Šangri-La tím, že postupně shromažďují a odhazují žetony rozvoje a pak hromadí žetony populace. Jejich připnuté karty jsou dosti unikátní a silné, proto jsou limitováni jen třemi aktivacemi za kolo, což mi přijde trochu škoda, ale je pravda že jinak by tihle mniši byli nezastavitelní.
Hraní za Artušovce je skoro úplně jinou hrou. Při hraní za ně jsem si karet ve společné nabídce skoro nevšímal a zaměřil jsem se hlavně na putování za Grálem. K tomu je tady vytvořena mechanika výprav. Tedy vytváření posádek ze svých rytířů a následně jejich odhazování, kde máte na výběr mezi pomalejším způsobem Merlina nebo rychlými nebezpečnými způsoby Morgany.
Navíc poslední karta jejich balíčku národa je vyloženě poškozuje, takže se po získání klíčových karet snažíte protáčet balíček co nejméně a s nadšením využijete možnosti vracet si odhozené karty na vrch balíčku.
Finální verdikt
Impérium: Legendy je příjemně originální karetní hrou, kterou ocení nároční a ostřílení hráči, protože její naučení zabere nějaký čas. Nevypadá nijak zvlášť krásně, ale pokud máte rádi budování a složité vymýšlení efektivních kombinací, tak se stane zářivým pokladem ve sbírce, protože pro mě je to nejlepší karetní hra, co jsem za poslední rok hrál.
Imperium: Legendy
Vydavatelství: Fox in the Box (původně Osprey Games)
Návrh hry: Nigel Buckle, Dávid Turczi
Ilustrace: Mihajlo Dimitrievski
Jazyk: Čeština
Počet hráčů: 1-4 (dle recenzenta 1-2)
Doporučený věk: 14+ (s alespoň dvouletými herními zkušenostmi 😉 )
Délka hry: 40-60 minut na hráče
Cena: 949,- Kč
