Herní vydavatel Bethesda přináší hororovou akční adventuru Ghostwire: Tokyo. Dokáže ale nová duchařina zaujmout a obstát v letošní tvrdé konkurenci? Nebo na nás čeká zklamání a máme zde další krok špatným směrem? Přeci jen jeden Fallout 76 stačí…
O samotný vývoj tohoto titulu se postaralo japonské studio Tango Gameworks. To u nás můžeme znát především díky dvojici survival hororovek The Evil Within. A především první díl si nevedl u hráčů a kritiky vůbec špatně.
Tentokrát však dochází k lehké změně žánru. Horor nám zůstává, v případě Ghostwire: Tokio se však posouváme od survivalu směrem k akční adventuře. Jak se ale dokázali autoři popasovat se svou prvotinou v novém žánru, o tom se přesvědčíme na následujících řádcích…
Výlet do Země vycházejícího slunce
Ocitáme se v Tokiu a náš hlavní hrdina Akito je mrtvý. Leží uprostřed křižovatky coby účastník dopravní nehody. Ale není tu sám, cosi se zde pohybuje a hledá pro sebe tělo. Živé tělo ho do sebe nepustí, protože je poněkud plné, ale hle támhle se válí jedno bez života. Tedy ne tak docela, ještě v něm trochu Akita zbylo, takže teď tu jsou dva.
Než se ale stačíme rozkoukat přijde mlha a zahalí okolní ulice plné lidí. V mlze se pohybují děsivá humanoidní stvoření – Návštěvníci. Jejich děsivost není v monstrózní hrůze, ale v tom, jak moc se podobají lidem a zároveň jsou totálně odlišní. Kohokoliv se mlha dotkne ten zmizí a nezbyde z něj nic. Tedy skoro nic, na zemi zůstane jen prázdné oblečení a duše, kterou polapí jakási kostka.
Všemu velí postava v děsivé, rohaté, démonické masce, která nám je představena jako Hannya (Hannya je maska ženského žárlivého démona, používaná ve starých japonských Nó představeních).
Akito byl sražen autem proto, že chvátal do nemocnice, kde leží jeho sestra. Během prvního úkolu zjistíme, že sestra je stále naživu. Bohužel je jakýmsi způsobem propojená i se světem duší. To se samozřejmě hodí do krámu právě Hannyovi a tak ji unese.
A právě zde přichází na scénu náš nový „spolubydlící“. Duch, jenž nyní obývá naše tělo, chce tohohle maskovaného syčáka z nějakého důvodu dostat a jelikož má Hannyo naši sestru, máme společného nepřítele. Hlavní záporák je známý, ulice jsou plné duší nevinných, které je potřeba zachránit, a hemží se Návštěvníky, kteří tu nemají co dělat. Naše cesta je víc než jasná.
Příběh coby tahoun otevřeným světem
Příběhová linka je ve hře jasně daná a opravdu je velkým tahounem celé hry. Pokud se budete věnovat primárně jí, tak všech šest kapitol dohrajete přibližně za dvanáct hodin, což na dnešní dobu není moc.
Hra je navíc dostatečně jednoduchá i pro relativní nováčky, abyste si ji mohli bez problému užít. A musím říct, že na „hard“ obtížnost jsem během prvního průchodu nezažil žádnou větší výzvu. Pokud se rozhodnete procházet jen hlavní příběh, otevře se vám skvěle vyprávěná hra, která je defacto „first person koridorovka“ ve velkém městě. Ovšem to město není prázdné. Tedy je LIDUprázdné, ale naplněné aktivitami, které vám přidají k hernímu času až desítky hodin.
Hra je totiž našlapaná různými collectibles od náboženských sošek, přes detektivní záznamy KK až po outfity a hudbu. Počet těchto sběratelských předmětů je celkem 566. Navíc je tu víc než 240 000 duší mrtvých lidí ze čtvrti Shinjuku (ve které se konkrétně hra odehrává), které je potřeba zachránit.
Takže jak je vidět, o to, co dělat ve vylidněném Tokyu, nouze není. Velkou výhodou je, že tyto věci nesbíráte jen pro sbírání samotné, ale ve většině případů vám přinesou i něco navíc. Typicky například vylepšení vaší postavy.
Akční adventura nebo atmosférický horror
Ghostwire: Tokyo je žánrově řazen coby akční adventura a jako taková se i chová. Užijeme si skákání, plachtění i šplhání. Budeme se plížit kolem nepřátel a potichu je likvidovat, nebo se vrhneme do souboje po hlavě. Představivosti se meze nekladou.
Stejně rozmanitý je i soubojový systém. Zatímco ve videích vše vypadalo jako akce v solidní tempu, tak to byla jen jedna strana mince. Můžete mávat rukou a posílat kouzla kadencí samopalu, nebo se obezřetně pohybovat a využívat pomalejší, ale o to mocnější nabití vašich schopností.
V repertoáru navíc máte krom tří základních kouzel i luk a to pořád není všechno. Navíc můžete využít i papírových pečetí, které přidávají další strategické výhody od oslabení nepřátel, přes omráčení, až k vytvoření překážek, za které se můžete schovat a zůstat ve stealthu.
Pravým opakem volného průchodu je pak většina hlavních i vedlejších úkolů. V tu chvíli se většinou dostáváme do jasně definované koridorovky a akční adventuru střídá právě atmosférický horor. Groteskní nepřátele doplní schizofrenní změna podoby okolí, ale i její perspektivy. Bude se obracet to, kde je dole a nahoře, cesty se budou zatarasovat, sem tam vám zamává graffiti na zdi nebo hromada židlí zamezí průchodu naplánovanou cestou.
Hororové atmosféře navíc pomáhá i design nestvůr. Žádný z vašich nepřátel nemá kompletní obličej, pokud vůbec má hlavu. Nepřirozeně dlouhé končetiny, trhavé groteskní pohyby, nebo obří ústa rozdělující hlavu tařka na dvě poloviny můžou slabším povahám navodit nejednu nepříjemnou noc. Ještě o level výš pak šel design bossů, kde se autoři vyřádili na maximum.
Oba přístupy se hře více méně povedly, ale působí poněkud rozpolceně. V obou případech je Ghostwire: Tokyo nadprůměrnou hrou, ale určitě ne špičkou. Jakoby se nemohl rozhodnout, kterým směrem se vydat, a tak zvolil kompromis. Jestli za tím stojí odchod původní kreativní režisérky Ikumi Nakamuri a herní styl pak nabral nový směr, to se můžeme jen domnívat.
Hudba a dabing na výbornou
Hra je celkově skvěle doplněna hudbou a zvukovou stopou obecně. Soundtrack, o který se postaral Masatoshi Yanagi (a je dostupný například na Spotify) má úctyhodnou délku více než dvou hodin a najdete na něm přes 40 tracků. Skvěle využívá tradiční japonské nástroje v melodických a něžných skladbách, aby o pár minut později stejný nástroj zkombinoval s moderní elektronikou nebo industriálním metalem.
K zvukové stopě se pak váže i mé doporučení hrát hru s japonským dabingem, protože je jedním slovem skvostný. Zatímco všichni herci dabují na výbornou, tak stále nestačí na dva matadory, kteří odvádí neskutečnou práci. Shunsuke Sakuya v roli hlavního záporáka je příjemně děsivý a využívá své dlouhleté zkušenosti z dabování her. Suverénně nejlepší je ale dabér KK – Kazuhiko Inoue, kterého můžete znát například jako hlas Kakashiho z Naruta.
Takže co se zvuku týče opravdu hře není co vytknout až na jednu maličkost. Chybí mi tu nějaké vyloženě ikonické hlavní téma, kde bych po několika tónech jasně věděl – TO JE GHOSTWIRE: TOKYO.
Technický koutek
GW: Tokyo je vizuálně velmi příjemná hra. I přesto, že recenzní beta nebyla finální build, tak určitě doručuje sice ne nejlepší, ale velmi dobrou grafiku a to samozřejmě má i svou daň. Nároky na minimální spuštění na pc nejsou sice astronomické, ale na plné detaily a tím i adekvátní vizuální zážitek je potřeba mít hlavně solidní grafickou kartu.
Sám výrobce na nejvyšší detaily BEZ ray tracingu doporučuje RTX3070 s 8GB paměti nebo odpovídající alternativu. Pro zapnutý ray tracing už budete muset mít solidní železo v podobě RTX3080 a i tak bez DLSS počítejte s nižším fps než je zdrávo (určitě chcete 80+ ideálně 120+).
Pokud byste čekali, že s PS5 se podobným starostem vyhnete, budete na omylu. Přestože pětka už je opravdu solidní železo, tak nejvyšších kvalit grafiky na PC nedosahuje a bohužel při vysoké kvalitě textur i na PlayStationu budeme trpět nízkými fps.
Na druhou stranu hra odpovídá vysokým nárokům. Na maximální nastavení si užijete odrazy neonů a světel na vlhkém chodníku, kapky deště na kapotách aut atd. Optimalizace tedy není nejlepší, ale to se doufejme ve finálním buildu hry změní, protože je to na plný zážitek potřeba.
Příjemným překvapením pro mě bylo, že za cirka 24 hodin hraní jsem se nesetkal s žádným velkým bugem. Největší chyba, které sem byl svědkem bylo poněkud chaotické řádění dopravního kuželu. Spousty malých objektů ve hře může být odhozeno, odpáleno či odkopnuto a zmíněný kužel našel mezi zábradlím a zdí příliš mnoho odrazových ploch a tak chvilku tančil.
Pokud toto je jediná chyba, tak jsem nadšený. V době, kdy AAA tituly vycházejí ve stavu, že do dvou hodin přijde 20 GB velký day one patch, je tohle oáza.
Výrobce pro hraní doporučuje ovladač a to ideálně DualSense pro PS5. Pravda je, že umí výborně využít jeho kvalit. Gestem přepínáte zbraně, údajně skvěle využívá haptickou odezvu, a samozřejmě je bezdrátový.
Musím se přiznat, že především v akčnějších sekvencich jsem ale byl rád za starou dobrou myš a klávesnici. Pokud jste ovšem na controller zvyklí a nevadí vám poněkud menší volnost rozhledu (myší se otočíte za zlomek času oproti ovladači), tak by měl být zážitek s DualSense určitě plnější.
Krůček k absolutní špičce
Ať už se rozhodnete hru proběhnout jen příběhově, nebo budete pro klid duše hledat každý jeden collectible ve hře, je už jenom na vás. Příběhová i openworldová část jsou dobré, ale nejsou nejlepší na trhu.
Ghostwire: Tokyo tak trochu obsáhne všechno, a všechno to dělá nadprůměrně dobře, ale nic nedělá vyloženě špičkově, tedy až na jednu výjimku. Tou je příběh a výprava. Nádherná cesta při které jde o přátelství, rodinu a citová pouta obecně je opravdu úžasná. Vývoj vztahu dvou hlavních postav v jednom balení rozhodně baví a vše vyvrcholí v posledních dvou kapitolách, kdy hra chytne za srdíčko.
Aby toho nebylo málo, tak závěrečné titulky navíc začínají věnováním hry Robertu A. Altmanovi (zakladatel ZeniMaxu, mateřské společnosti Bethesdy), který v únoru loňského roku zemřel a to už si koleduje o knedlík v krku. A když hru končíte s podobnými dojmy, tak Ghostwire: Tokyo pár nedokonalostí určitě odpustíte.
Ghostwire: Tokyo
Vydavatel: Bethesda Softworks
Vývojáři: Tango Gameworks
Platformy: PlayStation 5, PC
