Hezký vizuál světlé, graficky nepřeplácané krabice, která láká roztomilou kresbou vzducholodě, úpatí kopce, několika budov a idylických obláčků kolem nich. Nicméně, to je jen klamání tělem. Charterstone vůbec není jednoduchou rodinnou hrou, kde se vaše děti ztotožní s mile namalovanou postavou a díky legacy systému si ji vypiplají od nuly.
Co musím o ne až tak úplně se novostí lesknoucí hře od Jameyho Stegmaiera a jeho Stonemaier Games říct hned na začátku je, že ta hra je hlavně krásná. Na první pohled je zřejmý její vymazlený vizuál, pozornost k detailům (schválně, kdo si všiml duchů v dole?), pečlivost u připravených komponentů… Je toho hodně, za co by u mě za vizuál Charterstone dostal Oscara.
Ilustrace jsou tak akorát roztomilé, a i když na nich občas lze jen stěží rozpoznat jde-li o muže nebo ženu, stejně jsou velmi milé a tak akorát podrobné.
A co ještě podtrhuje dojem z dobře zpracované hry, je její překlad – mám celkem dobré tušení, jakou práci si s ním Jakub Lucký dal, hlavně s hledáním v češtině zdánlivě stejných názvů pro anglicky rozdílné názvy budov a věcí…
Nicméně, nebudeme se na hru jen koukat, i když po dohrání celé kampaně nám nejspíš nic jiného nezbyde.
Budovatelská hra jen na první pohled
Charterstone se na první pohled tváří jako budovatelská hra. Konkrétně jako budovatelská hra, ve které jde o to postavit nové město (dohromady) / vlastní čtvrť (jedinec jako hráč), díky které budete moci získat co největší výhody nad ostatními hráči. To je ale pouze klamání tělem.
Hra samotná je vlastně úplně obyčejný worker placement. Tedy každá její jedna součást, jednotlivá hra, chcete-li.
Tak, a tím bychom mohli s představováním skončit a jít si po svých.
Jenže ono to není tak úplně jednoduché. Charterstone je zejména legacy hrou, která se postupně vyvíjí, jak po stránce pravidel, tak i po stránce komponentů a vzhledu samotného plánu, podle toho co v jednotlivých herních setkáních hráči udělají, k čemu se rozhodnou, popřípadě jak samotná hra upraví další herní setkání.
Píšu o herních setkání. A ne jen tak pro nic za nic.
Principy hry
Herních kol je totiž 12. Je tedy potřeba zahrát hru 12 krát s tím, že se nám bude postupem času měnit pod rukama způsobem, který jsem popsal výše. A jelikož jedno hraní v průměrném počtu, řekněme třeba 4 hráčů, trvá něco přes hodinu, je potřeba najít partu lidí, kteří budou ochotní hrát Charterstone od začátku do konce.
A to by mohl být trochu problém, což je ovšem společný znak všech legacy her. Specifické u Charterstone legacy je, že čím více vás bude hrát – teď je jedno jestli skutečně fyzicky hráčů, nebo menší počet hráčů doplněných automou – Jameyho vymyšleným automatickým hráčem – tím méně skutečných hracích akcí bude každý z vás mít.
Na počítadle Pokroku, který skutečně najdete vlevo dole, je totiž jen omezený počet specificky určených akcí, které mohou hráči jako celek zahrát. Navíc, pokud některý z hráčů hraje na to, že vyčerpá své kostky vlivu, tím se ještě více urychlí postup Pokroku k cíli. Může se tak stát, že už tři body Pokroku od konce víte, že si nezahrajete další kolo, protože hru ukončí vaši protihráči ještě před tím, než na vás přijde řada.
A vůbec nejhorší je, když se to stane ještě o několik takových bodů dříve a vy znovu už v té chvíli víte, že nic nezahrajete, protože budete muset ještě stáhnout svoje dělníky zpět k sobě domů. Ano, některé okamžiky jsou mírně řečeno frustrující.
Není vhodná pro úplné nováčky
Jestli se mu chce – to taky není prázdné mletí pantem. Ona totiž Charterstone není pro úplné nováčky. Potřeba umět od prvních tahů dobře rozplánovat ten omezený počet akcí, které hráč v jednom hraní má, je velmi důležitá. Ano, pokud se sejde parta nových hráčů v legacy světech, pak si hru užijí asi všichni stejně, nicméně pokud jen jeden z nich už někdy legacy systém hrál a umí navíc třeba ještě worker placement, nebude mít s vítězstvím větší potíže.
Legacy systém na začátku nikdy neprozradí vše co se v něm bude skrývat – Charterstone dokonce na počátku neprozradí ani systém vyhodnocování, podle kterého na úplném konci hry zjistíte, kdo to všechno vlastně vyhrál. Je to tak. Od začátku není jasné, podle čeho se bude rozhodovat, kdo vyhraje. A to je pro mě osobně poněkud problém. Musím ve hře vytvářet svou čtvrť, pokoušet se ponechávat si na konci každého hraní co možná nejlepší druhy karet a přitom nevím, jestli volím dobře.
Nemám žádné porovnání, podle kterého bych se mohl ujistit, že volím správně. Na jednu stranu je to stejné jako v životě, musím zvolit a nevím, co mě čeká. Na druhou stranu, ale v životě vím, že chci přežít, v Charterstone chci hlavně vyhrát a nevím, jak toho dosáhnu. Abych nebyl úplně zapšklý… Lze alespoň odhadnout, jak by se mohlo hodnotit. Ale to, jakým způsobem se to bude dít není na začátku jisté.
Hráč (v tomto případě já) by se pak nemusel po zbytek hry zbavit pocitu, že mohl něco zahrát jinak, že mohl postavit jinou budovu, že mohl odehrát akce jiným způsobem, než jak skutečně zahrál. Myslím, že se mi lehce mohlo stát, že jsem z nevědomosti pravidel na počátku hry zahrál něco, co mě později omezovalo v hraní. Omezovalo, nebo nedovolovalo se dostatečně rozvíjet.
Naštěstí má hra nastavené mechanismy, díky kterým podporuje hráče, kterým se v poslední odehrané hře nedařilo podle jejich představ. Vítěz si sice zaznamenává vítězný pohár, nicméně všichni ostatní hráči si připíšou jeden černý bod na svou krabičku a na začátku dalšího kola mají celkem slušnou možnost, že začnou s nějakým tím bonusem, nebo si na konci toho kola budou moci ponechat o něco více zdrojů, než mohli v kole minulém. Není to ultimátní tlumící efekt, který nedovolí opravdu často vítězícímu hráči se odpoutat od ostatních, ale může to hodně pomoci.
Vítězné body a slabiny
Protože získávat vítězné body, o které v každém hraní jde především, lze mnoha různými způsoby. Ať už to jsou v počátcích hry nastavené herní mechanismy, nebo postupem času přidávané budovy, pravidla, karty… Variabilita, na co se můžete v každém jednotlivém hraní soustředit, je skutečně veliká. Můžete se zaměřit na co nejrychlejší ukončení celého jednoho hraní, tím že budete utrácet vliv jako divý. To se dá využít zejména, pokud máte vybudovanou nějakou výnosnou strategii.
Jiný způsob, jak získávat hodně vítězných bodů, je mít nejvíce vlivu v přístavišti, kde se zvyšuje vaše pověst. Plnění úkolů, které jsou jen tři a může je získat každý hráč. Stavba nových budov a rozbíjení beden, které po stavbě zůstávají, je další způsob, jak získat co nejvíce bodů.
A zároveň je to jedna ze slabin hry, kterou u Charterstone vnímám. Na konci každého kola hraní si musíte nechat na ruce jen přesně stanovený počet druhů karet (záměrně nezabíhám do podrobností jakých, abych neprozradil příliš mnoho). V rámci tohoto zeštíhlování ruky musíte odhodit i budovy a bedny, které nedokážete během daného hracího kola postavit nebo rozbít. Takové karty se zamíchají do společného balíčku, ze kterého se určitým způsobem dají znovu líznout. A to je bohužel ten (ale nejspíš jen pro mě) kámen úrazu.
Všechno to, co jsem si získal, otevřel a nakoupil a nestihl použít, zpracovat, postavit… si bohužel může otevřít někdo úplně jiný. A může se stát, že dostane přesně tu postavu/budovu/věc, která by se vám hodně hodila. Mě se to stalo, a proto to možná cítím tak silně, jako nevýhodu hry. Chápu i opačný pohled, který říká, že je to prostě hra a takovéhle chvíle k ní patří.
Já mám sice stejnou možnost, jako ostatní, nicméně z pohledu dlouhodobějšího plánování (myšleno na alespoň jednu, dvě hry, dopředu) nemám moc šancí. Se strategií si vystačím sotva na jedno kolo, a i to se může díky nově nastavenému hernímu mechanismu ukázat jako lichá kalkulace. Míchání stylů jednotlivých čtvrtí je z mého pohledu nešťastné i v tom, že když chci třeba aktivovat budovu, která nebyla původně mou, nejspíš nebudu mít ve své čtvrti tu správnou surovinu.
A možností získat ji na soupeřově čtvrti mám jen velmi omezený počet. Bohužel se také může stát, že jedno nebo dokonce dvě hraní nepostavíte vůbec nic, protože po vás hra chce splnění nějakého úkolu, který přirozeně chcete splnit abyste dostali vůbec nějaké další body.
Ještě jeden minus bych pro Legacy a Charterstone konkrétně našel – pravidla. Pokud budete mít mezi jednotlivými herními sezeními delší prodlevy, můžou se vám některá podrobnější pravidla vykouřit z hlavy. Což asi není ten problém, protože tady přece máme psaná pravidla – ale ouha to je právě to. K tomu abych si připoměl, co jsem vlastně zapomněl si musím skutečně projít všechny pravidla, která se až do této chvíle změnila / přidala. A bohužel nutnost zachytit i celkem podrobná pravidla na jednu stranu nalepovací karty přinutila designéry často k menšímu a hutnějšímu písmu, v čemž se člověku špatně orientuje.
Paradoxně právě další a další přidávání pravidel a objevování nových herních komponentů, věcí a pokladů je tím, co mě na hře bavilo nejvíce. Po celou kampaň jsme se jako malí těšili na okamžiky, kdy někdo rozbije bednu a nám přibude do hry něco nového. Tento systém mě opravdu uhranul v pozitivním slova smyslu. A stejné pocity mám z krabice, která je úzce propojena právě s přidáváním nových součástí do hry. Proto o ní mluvím zde a nikoliv na začátku u designu.
Krabice je plna menších krabiček, které pomáhají s přípravou i s úklidem hry. A obojí je u Charterstonu velmi jednoduché, přehledné a rychlé. Marně vzpomínám na hru, která by v obdobné velikosti a komplikovanosti měla jednodušší setup. Jistě tomu pomáhá, že spousta věcí se prostě jen nalepí, na druhou stranu se nenechte mýlit, “tvrdých” komponent je ve hře veliká spousta.
Co mi ovšem až tak neučarovalo, byl příběh. Hra se sice tváří jako celek podporující příběh, červenou linku, kterou hráče provází celou hrou, nicméně pro mě to bylo jen cameo, které si tak nějak stálo bokem, a ke kterému jsme se jednou za každou hru obraceli, abychom si poslechli odůvodnění, proč se nám zase změnila pravidla. Ano, je v příběhu několik zajímavých zvratů, ale pokud od osmého hraní tak nějak tušíte, jak to s tím nehynoucím králem je, není to až takové surprise!!!, jak by mohlo být.
Charterstonu se přičítá jako bonus, že hrací deska má dvě strany, na kterých můžete hrát dvě různé kampaně. Souhlasím, myslím že teprve druhé hraní se stejnou partou hráčů dokáže, jak z hráčů, tak ze hry samotné vykřesat to pravé ořechové. Další bonus, který je uváděn ve prospěch Charterstonu je ten, že po dohrání první kampaně je možné hru plnohodnotně hrát. Dokonce se bude hra i nadále nepatrně obměňovat v závislosti na zbytcích neotevřených beden a nepostavených budov… S tímto bohužel nesouzním. Přijde mi to vlastně jako nadbytečné. Nedokážu si představit, že bych hru doma měl a vytáhl ji s někým, kdo ji nikdy nehrál abychom si dali partičku. Opravdu neumím.
Tím, že hru nechci spoilerovat, jsem poněkud omezen v tom, o čem dalším ještě nahlas přemýšlet. Takže to ukončím tady, než prozradím něco, čím bych vám zkazil radost z překvapení.
Suma sumárum
Charterstone je zajímavě pojatá worker placement legacy hra. V rámci učení hráčů pravidlům díky legacy způsobu rozvíjení hry je hra vlastně velmi jednoduchá a zábavná. Je to krásně zpracovaná deskovka, kterou stojí za to mít doma, i když to znamená, že si potřebujete dokoupit i nějaký ten recharge pack, abyste si ji mohli zahrát kompletně ještě jednou. Věřím, že si stejně nebudete pamatovat vnitřní příběh, podle kterého se rozhoduje a možná budete chtít vyzkoušet jít i jinou cestou.
Za sebe musím říct, že jsem si Chartestone zahrál rád, ale vrátit se k němu asi úplně v nejbližší době nechystám. Což neznamená, že hra nebyla dobrá, naopak. Velmi dobře nastavené herní prostředí i mechanismy kontrolující, aby se některý hráč “neutrhl ze řetězu” a neutekl tak všem ostatním, dovolují být v napětí, kdo nakonec bude ten nejlepší stavitel nové vesnice.
Jamey Stegmaier: Charterstone
Vydavatelství: Albi
Český překlad: Jakub Lucký
Počet hráčů: 1-6
Minimální věk: 14+
Délka hry: 45 – 120min podle počtu hráčů a jejich schopností
Jazyk: Čeština
Cena: 1349 Kč (539 Kč recharge pack)
