Málokterý dnes pracující režisér má tak kultovní status jako Guillermo del Toro. Tenhle ‚miláček nerdovské komunity‘ si díky své nekompromisní vizi získal fanoušky po celém světě a dnes patří mezi přední postavy filmařiny.
Od svých skromných počátků se del Toro dostal opravdu daleko. Na svém kontě má dva Oscary a řadu dalších ocenění, příští týden dokonce dostane vlastní hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Přes veškerý jeho úspěch má ale kariéra tohoto mexického filmaře často až melancholickou příchuť.
Filmový amigo
Už tehdy ale od své kariéry chtěl něco víc – většinu svého volného času trávil del Toro natáčením krátkých filmů na kameře po tátovi anebo psaním scénářů do šuplíku.
Jeho první šance přišla až v roce 1993, kdy si odrežíroval horor Cronos. Snímek je o poznání víc ‚mexičtější‘ než jeho pozdější hollywoodská tvorba a ačkoli nejde o vrchol jeho tvorby, je to velmi povedený počin a za shlédnutí stojí už i jen díky zajímavému pojetí upírů, které del Toro později rozvinul ve svém Bladeovi.
Ačkoli Cronos byl kriticky velmi úspěšný snímek, měl na svůj žánr malý rozpočet a nikdy si nenašel širší publikum. To del Toro plánoval změnit svým dalším filmem – Mimik z roku 1997.
S tím, jak skončil jeho první americký projekt, je s podivem (a štěstí pro nás), že se del Toro nerozhodl s nimi jednou pro vždy skončit a zůstat u mexických produkcí. Což ovšem vůbec neznamená, že zapomněl na své kořeny. Jeho dalším projektem byl horor Ďáblova páteř (u nás také známá jako Princ bez království) a v roce 2006 si zase střihl Fanův labyrint, do dneška jeden z jeho nejúspěšnějších filmů, který také získal prvního Oscara za jeho kariéry. Oba filmy byly natočeny v jeho mateřštině a spolu s Cronos tvoří to, čemu se ve španělsky mluvících zemích přezdívá ‚del Torova Trilogie‘.
Další kapitolou del Torovy kariéry nemůže být nic jiného než jeho dualogie Hellboy. Těžko si představit někoho lepšího pro tento druh filmu. Del Torova bohatá zkušenost s praktickými efekty a hororovým žánrem, jeho osobní filosofie a fascinace temnými pohádkami a rolí monstra v naší kultuře je koktejl, co vytváří něco opravdu speciálního.
I v dnešním světě plném bombastických pecek z MCU se originální Hellboy drží překvapivě dobře a je škoda, že jsme se nikdy nedočkali třetího dílu a místo toho nás čekala podpásovka, kterou byl otřesný letošní Hellboy 2019. Je opravdu k pláči, že si del Toro nemohl znovu zařádit se svým dlouhodobým parťákem Ronem Perlmanem.
Musíme zmínit také del Torovu roli v trilogii Hobit, která je asi nejkontroverznější fantasy filmovou adaptací všech dob, a to se jen tak nezmění. Nutno dodat, že del Toro od projektu odešel ještě před jeho dokončením a produkční drama, které filmy provázelo, si zaslouží vlastní článek někdy v budoucnu.
Jako režisér se del Toro doopravdy vrátil až v roce 2015 s gotickou romancí s prvky hororu Purpurový vrch. Jde o jeden z jeho tzv. snových projektů, který se snažil natočit už od roku 2016, a ačkoli se moc nepodobá zbytku jeho tvorby, pořád z něj vyloženě čpí láska k hororovým motivům.
Film je rozvinutím (a zdokonalením) myšlenek o podstatě a romantizaci monster, které del Toro poprvé vyjádřil ve svém Hellboyovi. Sice nenabízí bombastickou akci jako některé jeho další filmy, ale musím uznat, že jde o opravdu něco speciálního a pochopitelně o okamžitou klasiku.
A del Toro ještě zdaleka nekončí. Zanedlouho mu do kin přijde hororová pastiš Noční můry z temnot, o které si u nás za pár dní budete moci přečíst recenzi, a příští rok nás čeká jeho vlastní převyprávění klasické pohádky Pinocchio, takže se určitě máme na co těšit.
Děsivé pohádky a pohádkové horory
Jeho takřka unikátní myšlenky o podstatě monster a um, se kterými je zvládá zromantizovat, je přesně ten důvod, proč je Hellboy i v dnešním světě přehlceném superhrdiny tak zajímavý počin a proč Tvář vody sklidila tak velký úspěch.
Co je ovšem to nejzajímavější na jeho osobitém stylu, je propojení hororu a pohádky, a to, jak mezi nimi maže hranice a tvoří tím něco nového. To ostatně můžeme pozorovat skrz celou jeho kariéru, od jeho skromných začátků s Cronos, či melancholickou příchuť Hellboye, či jejich vyvrcholení ve skvělém Faunově labyrintu.
Tato jedinečnost je ale možná také důvodem hlavního neštěstí jeho kariéry. Na rozdíl od jiných velkých režiséru, jako například Jamese Camerona, kteří si své vysněné projekty chtě nechtě procpou na povrch a natočí je, del Torovi nevyšla produkce za produkcí. Del Toro napsal možná i desítky nepoužitých scénářů, mimo jiné například Justice League Dark, Hrabě Monte Christo, Hellboy 3, seriál o neuvěřitelném Hulkovi, jeho vlastní verzi pokračování Pacific Rim a ‚lovecraftovský‘ film V horách šílenství.
Ostatně jestli chcete slyšet del Torovy myšlenky ohledně H.P. Lovecrafta samotného, určitě shlédněte skvělý dokument Fear of the Unknow, na kterém se del Toro notně podílel, a je volně dostupný ke shlédnutí na Youtube.
Další nešťastná kapitola v jeho životním příběhu je Silent Hill. Kombinace režisérské kapacity jako je del Toro s vývojářskou legendou jako je Hideo Kojima slibovala nezapomenutelnou zkušenost. To ještě zhoršuje fakt, že hlavní postavu si měl střihnout skvělý Norman Reedus a na designech se měl podílet Junji Ito, asi největší velikán hororových komiksů.
Zmínka o tom, že tato produkce byla zrušena, i dnes přivede nejednoho fanouška série k slzám a del Toro by nejspíš byl mezi nimi.
Dost už ale o depresivních aspektech jeho kariéry. Del Toro je muž mnoho talentů a za svůj život dělal mnohem více než jen režii. Už předtím, než vůbec začala jeho filmová kariéra, přednášel v Mexiku o scenáristice, podílel se na organizaci filmových festivalů či na produkci tamní televize. Je důvod, proč se jemu a jeho dalším dvěma režisérským přátelům Alfonsu Cuarónu a Alejandru G. Iñárritu přezdívá „filmoví amigos“.
Krom toho spolu s americkým scénáristou Chuckem Hoganem napsali hororovou trilogii o upírech, the Strain, které se dosud nedočkala českého překladu, ale má relativně úspěšnou seriálovou adaptaci.
Nakonec si opravdu nemůžu pomoci, než del Tora shrnout jako mistra pohádkové fantasie a nenaplněných snů. Je ironické, že i takto úspěšnému člověku může mezi prsty proklouznout tolik snů, a nezbývá, než mu do budoucna popřát víc štěstí v drsném světě filmařiny, který je občas ještě temnější než jeho hororové příběhy.