Málokterý dnes pracující režisér má tak kultovní status jako Guillermo del Toro. Tenhle ‚miláček nerdovské komunity‘ si díky své nekompromisní vizi získal fanoušky po celém světě a dnes patří mezi přední postavy filmařiny.
Od svých skromných počátků se del Toro dostal opravdu daleko. Na svém kontě má dva Oscary a řadu dalších ocenění, příští týden dokonce dostane vlastní hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Přes veškerý jeho úspěch má ale kariéra tohoto mexického filmaře často až melancholickou příchuť.
Filmový amigo
Ačkoli dnes je del Toro známý převážně díky režisérské práci, jeho začátky můžeme najít spíše na pozadí filmových produkcí – jako specialistu na make-up a praktické efekty. Del Toro se vyučil pod legendárním mistrem make-upu, Dickem Smithem, a není tedy divu, že i na tomto poli nalezl značný úspěch.
Už tehdy ale od své kariéry chtěl něco víc – většinu svého volného času trávil del Toro natáčením krátkých filmů na kameře po tátovi anebo psaním scénářů do šuplíku.
Jeho první šance přišla až v roce 1993, kdy si odrežíroval horor Cronos. Snímek je o poznání víc ‚mexičtější‘ než jeho pozdější hollywoodská tvorba a ačkoli nejde o vrchol jeho tvorby, je to velmi povedený počin a za shlédnutí stojí už i jen díky zajímavému pojetí upírů, které del Toro později rozvinul ve svém Bladeovi.
Ačkoli Cronos byl kriticky velmi úspěšný snímek, měl na svůj žánr malý rozpočet a nikdy si nenašel širší publikum. To del Toro plánoval změnit svým dalším filmem – Mimik z roku 1997.
Produkce filmu je asi dodnes jedním z nejkontroverznějších momentů jeho kariéry. Del Toro se se studiem Miramax, které jej financovalo, hádal snad už od začátku natáčení do konce postprodukce a od projektu se snažil co nejvíc distancovat. Což je dobře, protože Mimic byl kritický i finanční propadák, který by jinak pravděpodobně potopil jeho kariéru. I přesto se ale k filmu v roce 2011 vrátil a vydal svůj director’s cut – který Mimica o dost vylepšil – a konečně tak udělal tečku za ošklivým začátkem své hollywoodské kariéry.
S tím, jak skončil jeho první americký projekt, je s podivem (a štěstí pro nás), že se del Toro nerozhodl s nimi jednou pro vždy skončit a zůstat u mexických produkcí. Což ovšem vůbec neznamená, že zapomněl na své kořeny. Jeho dalším projektem byl horor Ďáblova páteř (u nás také známá jako Princ bez království) a v roce 2006 si zase střihl Fanův labyrint, do dneška jeden z jeho nejúspěšnějších filmů, který také získal prvního Oscara za jeho kariéry. Oba filmy byly natočeny v jeho mateřštině a spolu s Cronos tvoří to, čemu se ve španělsky mluvících zemích přezdívá ‚del Torova Trilogie‘.
Teď už se ale začínáme dostávat k asi nejikoničtější části jeho kariéry – slavným komiksovým adaptacím. První hrůza ve světě komiksů ho vzala k nám do České republiky, konkrétně tedy Prahy. Ano, řeč je o druhém dílu trilogie o Bladeovi s Wesley Snipesem, jedné z prvních pořádných filmových sérií. Důvod, proč del Torovi byly nabídnuty režisérské otěže u Blade 2 byl kupodivu jinak neúspěšný Mimik, a film tedy aspoň v tomto ohledu udělal něco pro jeho kariéru.
Další kapitolou del Torovy kariéry nemůže být nic jiného než jeho dualogie Hellboy. Těžko si představit někoho lepšího pro tento druh filmu. Del Torova bohatá zkušenost s praktickými efekty a hororovým žánrem, jeho osobní filosofie a fascinace temnými pohádkami a rolí monstra v naší kultuře je koktejl, co vytváří něco opravdu speciálního.
I v dnešním světě plném bombastických pecek z MCU se originální Hellboy drží překvapivě dobře a je škoda, že jsme se nikdy nedočkali třetího dílu a místo toho nás čekala podpásovka, kterou byl otřesný letošní Hellboy 2019. Je opravdu k pláči, že si del Toro nemohl znovu zařádit se svým dlouhodobým parťákem Ronem Perlmanem.
Co následovalo je samozřejmě bombastické vyznání lásky anime pod jménem Pacific Rim. Pro režiséra, který byl do té doby zvyklý pracovat hlavně s praktickými efekty, šlo o úplně něco nového, a ačkoli příběh celou dobu pokulhával za robotickou akcí filmu, šlo o skvělou podívanou. Nad pokračováním filmu už del Toro bohužel neměl kreativní kontrolu a zůstal tak pouze v roli producenta. Jak to dopadlo snad ani nemusím dodávat.
Musíme zmínit také del Torovu roli v trilogii Hobit, která je asi nejkontroverznější fantasy filmovou adaptací všech dob, a to se jen tak nezmění. Nutno dodat, že del Toro od projektu odešel ještě před jeho dokončením a produkční drama, které filmy provázelo, si zaslouží vlastní článek někdy v budoucnu.
Jako režisér se del Toro doopravdy vrátil až v roce 2015 s gotickou romancí s prvky hororu Purpurový vrch. Jde o jeden z jeho tzv. snových projektů, který se snažil natočit už od roku 2016, a ačkoli se moc nepodobá zbytku jeho tvorby, pořád z něj vyloženě čpí láska k hororovým motivům.
V letech po Faunovu labyrintu se del Toro dočkal značného finančního úspěchu a získal zástupy fanoušků, ale už nikdy nedosáhl do tak nebeských výšin kritického uznání. To vše se změnilo s Tváří vody.
Film je rozvinutím (a zdokonalením) myšlenek o podstatě a romantizaci monster, které del Toro poprvé vyjádřil ve svém Hellboyovi. Sice nenabízí bombastickou akci jako některé jeho další filmy, ale musím uznat, že jde o opravdu něco speciálního a pochopitelně o okamžitou klasiku.
A del Toro ještě zdaleka nekončí. Zanedlouho mu do kin přijde hororová pastiš Noční můry z temnot, o které si u nás za pár dní budete moci přečíst recenzi, a příští rok nás čeká jeho vlastní převyprávění klasické pohádky Pinocchio, takže se určitě máme na co těšit.
Děsivé pohádky a pohádkové horory
Jedna z věcí, která je na del Torovy jako filmaři to nejzajímavější, je jeho oddanost motivům a tématice, která ho provází celou jeho kariéru.
Jeho takřka unikátní myšlenky o podstatě monster a um, se kterými je zvládá zromantizovat, je přesně ten důvod, proč je Hellboy i v dnešním světě přehlceném superhrdiny tak zajímavý počin a proč Tvář vody sklidila tak velký úspěch.
Co je ovšem to nejzajímavější na jeho osobitém stylu, je propojení hororu a pohádky, a to, jak mezi nimi maže hranice a tvoří tím něco nového. To ostatně můžeme pozorovat skrz celou jeho kariéru, od jeho skromných začátků s Cronos, či melancholickou příchuť Hellboye, či jejich vyvrcholení ve skvělém Faunově labyrintu.
Tématika ale ovšem není to jediné, co mu v dnešním hyper-soutěživém světě filmařiny pomohlo prorazit. Zatímco drtivá většina velkých filmařů dneška se inspirovalo v americkém či japonském stylu filmu, Mexičan del Toro své kořeny může vysledovat kam jinam než do Latinské Ameriky či Španělska. Místo něčeho jako Občan Kane bylo jeho vzorem španělský Duch Úlu, což dává jeho filmům unikátní příchuť.
Tato jedinečnost je ale možná také důvodem hlavního neštěstí jeho kariéry. Na rozdíl od jiných velkých režiséru, jako například Jamese Camerona, kteří si své vysněné projekty chtě nechtě procpou na povrch a natočí je, del Torovi nevyšla produkce za produkcí. Del Toro napsal možná i desítky nepoužitých scénářů, mimo jiné například Justice League Dark, Hrabě Monte Christo, Hellboy 3, seriál o neuvěřitelném Hulkovi, jeho vlastní verzi pokračování Pacific Rim a ‚lovecraftovský‘ film V horách šílenství.
Za zmínku stojí zejména ten poslední. Del Toro je obrovským fanouškem tohoto mistra kosmického hororu a za filmovou adaptaci této knihy bojuje takřka od počátku své kariéry. Můžeme tedy jen tiše doufat, že se mu to někdy v budoucnu podaří.
Ostatně jestli chcete slyšet del Torovy myšlenky ohledně H.P. Lovecrafta samotného, určitě shlédněte skvělý dokument Fear of the Unknow, na kterém se del Toro notně podílel, a je volně dostupný ke shlédnutí na Youtube.
Další nešťastná kapitola v jeho životním příběhu je Silent Hill. Kombinace režisérské kapacity jako je del Toro s vývojářskou legendou jako je Hideo Kojima slibovala nezapomenutelnou zkušenost. To ještě zhoršuje fakt, že hlavní postavu si měl střihnout skvělý Norman Reedus a na designech se měl podílet Junji Ito, asi největší velikán hororových komiksů.
Slibem velikosti bylo už i jen to, že i krátký demo teaser na hru, P.T., patřil mezi nejlepší hororové zkušenosti celého roku.
Zmínka o tom, že tato produkce byla zrušena, i dnes přivede nejednoho fanouška série k slzám a del Toro by nejspíš byl mezi nimi.
Dost už ale o depresivních aspektech jeho kariéry. Del Toro je muž mnoho talentů a za svůj život dělal mnohem více než jen režii. Už předtím, než vůbec začala jeho filmová kariéra, přednášel v Mexiku o scenáristice, podílel se na organizaci filmových festivalů či na produkci tamní televize. Je důvod, proč se jemu a jeho dalším dvěma režisérským přátelům Alfonsu Cuarónu a Alejandru G. Iñárritu přezdívá „filmoví amigos“.
Je taky ohromně aktivní producent a prsty měl převážně v mnoha animovaných filmech studia Dreamworks, z nich určitě musím zmínit třeba Kung-fu Pandu nebo sérii Trollhunters pro Netflix.
Krom toho spolu s americkým scénáristou Chuckem Hoganem napsali hororovou trilogii o upírech, the Strain, které se dosud nedočkala českého překladu, ale má relativně úspěšnou seriálovou adaptaci.
Nakonec si opravdu nemůžu pomoci, než del Tora shrnout jako mistra pohádkové fantasie a nenaplněných snů. Je ironické, že i takto úspěšnému člověku může mezi prsty proklouznout tolik snů, a nezbývá, než mu do budoucna popřát víc štěstí v drsném světě filmařiny, který je občas ještě temnější než jeho hororové příběhy.
