27. března roku 2018 zesnula uznávaná česká spisovatelka a několikanásobná Lady Fantasy, Jana Rečková. Nenapadá mě lepší způsob, jak ji uctít, nežli připomenout její dílo. Za svůj život toho dokázala spoustu. Jako lékařka zachraňovala životy, jako spisovatelka rozvíjela duše svých čtenářů.
Málokterý čtenář české fantastiky nečetl alespoň jednu z jejích povídek nebo knih. A třebaže začala publikovat až v druhé polovině svého života, vymyslela za těch třicet let víc světů a napsala více slov, než zvládnou jiní autoři za život celý. Každý rok jí v průměru vyšla alespoň jedna kniha a o množství povídek ve všech těch Drakobijcích, Žoldnéřích fantazie a jiných povídkových sbírkách snad raději ani nemluvím.
Multižánrová spisovatelka mnoha nápadů
Přitom ve spoustě jejích knih narazíte na mužského hlavního hrdinu. Ten bývá zpravidla inteligentní, od počátku v jasné nevýhodě (netrénovaný čaroděj, ne tak úplně člověk, jeden z posledních svého druhu nebo je třeba už na počátku knihy mrtvý) a charismatický. Ženy mu padají k nohám, třebaže nebývá nijak krásný ani atletický typ.
Byla by však mýlka domnívat se, že ženy zastávají jen role postelových husiček, však ty knížky psala žena, a doktorka k tomu! Naopak se mi zdá, že narazit na postavu opravdu nesympatickou, naivní a hloupou můžete leda se štěstím. V knihách Jany Rečkové stojí totiž za každým činem úmysl, rozvaha nebo sen… Nic se neděje bez důvodu a nahodile. A dokonce i ten žárlivý zoufalec dokáže někdy prohlédnout a pochopit.
Uvěřitelné světy nejen fantastické
Vykreslování fantastických světů Janě Rečkové opravdu šlo. Kromě uvedené Knihy prokletých se v současné době řadí mezi mé nejoblíbenější knihy Dračí mor a Dračí zloději, kde jsou draci lidem nadřazení, ale přesto se musí spolehnout na lidského lékaře, který snad jako jediný možná objeví lék na nemoc, jež spaluje celý rod vládců (a hlavně ho omylem nezabít, zvyk je železná košile).
Nebo oba díly Pohřbených na Soldafaru. Pokud vás zaujala zmínka o hrdinovi, od počátku knihy mrtvém, tady jste na správné adrese. Novela z této knížky vyhrála i cenu o nejlepší fantasy roku 2000 a nutno podotknout, že oprávněně. Příběh dvou dávno mrtvých hrdinů, kteří jsou ze záhrobí povoláváni zas a znovu, aby chránili svou zem, silně zasáhne. A nejen proto, že si oba uvědomují, kolikrát zemřeli, a chápou, že až splní poslání, vrátí se zas do chladného hrobu. Nepomáhá ani skutečnost, že i po smrti se mohou zamilovat nebo si najít přátele. Jejich zakletí bylo totiž schválně vytvořené tak, aby si zachovali svou osobnost a úsudek. Jistě že se to každému nelíbí, když na povrch vyplouvají křivdy dávno nevyřčené.
Když jedna kolonka nestačí
Podobné propojení žánrů je patrné i v aktuální knize Nezdejší (a ještě pár knih je chystaných k vydání!). Do děje se dostáváte v úchvatném světě lidí a víl, Hadích paní, dokonce duchů (to když tam otravuje starobylý král Krodd). Na počátku všech patálií stojí Neblahé poklady a touha po nich a po moci, již přinášejí. K lidské hamižnosti se pak přidává i krutost jednoho čaroděje a dohromady uvrhnou do války celou zemi. A kdyby jen jednu, pak už se to rve i přes moře. Navíc se ukáže, že ne všichni zúčastnění pocházejí skutečně z tohoto světa. A jako bonus přivítejte možnost přitáhnout si Neblahé poklady ze snů. Jaké by to asi bylo, vysnít si ohňovůz, létající stroj, nebo dalekonosnou zbraň? Nejspíš je pochopitelné, že snílci v tomto středověkém fantastickém světě mívají výrazně navrch. Přesto je lidé považují za prokleté, kvůli spojení s Hyerehem, Pánem snů. Ale i s tím se potkáte.
A proč jsem zmínila propojení fantasy a sci-fi, když nejmodernějším vynálezem z výčtu vysněných pokladů je letadlo? Přečtěte si knihu, a až se dostanete ke Střele, vzpomeňte si na tento článek!
Byla by také škoda nezmínit Syndrom malé mořské víly. Zhruba první polovina knihy je čistokrevná space opera. Dvojice bývalých vesmírných žoldáků se nechá v duchu Cowboye Bebopa najmout na vesmírnou loď. Kapitán trpící poruchami vědomí a zřejmě i schizofrenií vede svou posádku k planetě obývané nepřátelskými mimozemšťany a kafrá jim do toho lehce šílená lodní lékařka. Pak se z paralelního vesmíru vyloupnou pohádkové bytosti (zase ty víly!) a končíme ve spárech vlkodlaků… Nenudíte se ani na vteřinu a nevěřícně sledujete ten cirkus. Za mě jedna z nejlepších knih paní Rečkové.
Ani se věřit nechce, co pojme jedna mysl
Jana Rečková byla lékařkou, byla nemocná, měla to zřejmě z první ruky… A její průniky virtuální reality se skutečností jsou prostě skvělé. Jako by Virtuální vrazi vznikli zkřížením Lukjaněnkovy Hlubiny a Šlechtovy Emy z umírajícího města. A ještě dodali spoustu navíc. Nechci spoilerovat, nesmím! Ale ty knížky stojí za to.
Jana Rečková napsala ale i skoro dětskou knížku (u ní to bylo se žánry vždycky složité). Labyrint u Mrtvého ženicha se nese v nejlepší tradici Správné pětky nebo Tajné sedmy od Enid Blytonové. Své dobrodružství tu prožívá parta českých dětí. Zážitek je malinko hororový, protože v katakombách straší upíři. Nebo něco, co se jim hodně podobá. A dospělí se chovají divně. Jako když se jiných dospělých bojí… A parta dětských Zrůdiček vždycky leze zásadně tam, kde by podle dospělých neměla co dělat.
Pokud bych pak měla vybrat jednu z povídkových sbírek, sáhla bych určitě po knize Protože se stmívá. Jedná se o průřez autorčinou tvorbou a najdete tam povídky nové i starší, fantastické, hororové i z budoucnosti… A jen málo sbírek mě za poslední roky tolik bavilo. Hned první příběh je jakousi variací na Obraz Doriana Greye, ale výborně převyprávěnou. Následují vesmírní kšeftaři s lidskými orgány, nadmíru inteligentní brouci, ukecaní mrtví i nemrtví… A co teprve akrobaté z budoucnosti! Hlubiny její fantazie mě nikdy nepřestanou udivovat!
Snad i proto je loučení s mou oblíbenou autorkou tak těžké… A snad jsem k přečtení některého z jejích románů či povídek navnadila i vás.
DOUŠKA:
Někteří jsou nesmrtelní (či to alespoň tvrdí). Jiné je jen těžké zabít. Dále jsou tu různí dlouhověcí čarodějové…
A své nesmrtelnosti se prostřednictvím knih opravdu dočká.