Geniální filmový tvůrce Quentin Tarantino je zpět se svým devátým filmem a jde možná o jeho nejlepší snímek v kariéře. Dokonalá směs dramatu, humoru, fenomenálních hereckých výkonů a tarantinovské slovní samohany se stane bezpochyby kultovním dílem.
Nejinak je tomu i nyní, kdy na plátna kin dorazil jeho v pořadí již devátý film, a nutno říct, že mistr Tarantino dovršil svou lásku k filmu a natočil dokonalý film, který ovšem není pro každého.
Čtyřleté čekání se opět vyplatilo a dostali jsme film, který má úplně všechno, co má správný film mít a ještě o něco navíc. V téhle době velkofilmů a digitálních triků je film tohoto druhu naprosto nedocenitelný. Každý detail, každý záběr, každá minuta filmu má svůj smysl. Spousta lidí kritizuje právě to, že je v Tenkrát v Holywoodu spousta zbytečných záběrů, ale dle mého názoru nebyl zbytečný ani jeden jediný. Jen když nemáte nakoukáno a neznáte Tarantina, tak vám to prostě nic neřekne a nebudete z toho mít takový ultimátní filmový zážitek. Což je obrovská škoda.
Zkusím se s vámi podělit o svůj pohled na celý snímek Once upon a time in Hollywood a třeba vám potom některé scény a záběry začnou dávat smysl. Ale věřte, že smysl v tom filmu mělo naprosto všechno a za to Quentina Tarantina obrovsky cením.
Zlatý věk Hollywoodu
Bylo to ale i období řádění gangu Charlese Mansona a rok velké tragédie. V tomto roce totiž právě přisluhovači tohoto masového vraha zavraždili symbol nevinnosti a radosti herečku Sharon Tate, která byla tou dobou provdána za kultovního režiséra Romana Polanskeho (Rosemery`s baby, Pianista) a čekala s ním dítě.
A nutno říct, že se s tím popral více než skvěle. Mnozí diváci ale určitě budou zklamaní, že film není přímo o řádění Charlese Mansona, nebo o vraždě již zmiňované Sharon Tate.
Protože to by nebyl Tarantino, kdyby celé toto téma a období neztvárnil po svém.
Parťáci snů
Už v průběhu natáčení Tarantino vypustil informaci, že tohle duo je nejlepší a nejdynamičtější dvojice od dob Paula Newmana a Roberta Redforda. A po shlédnutí filmu musím říct, že měl zatracenou pravdu.
Pro představu a porovnání. Nedávný film z franšízy Rychle a Zběsile Hobbs and Shaw byl také buddy movie, ale byl úplně jinak vystavěný a spoléhal na špičkování a hláškování obou hlavních postav.
Tenkrát v Hollywoodu je příběh o opravdovém přátelství dvou mužů, kteří nemusí hláškovat, ani si nadávat, ale přirozeně všechno jim funguje, až se tomu nechce věřit.
Herec s velkým H
Při rozhovorech mimo kameru se Rick Dalton zajíkal a sem tam koktal a na Leovi to vypadalo naprosto uvěřitelně, jakoby touto vadou trpěl už odjakživa.
Za celý film mi ale utkvěly v hlavě hlavně tři scény, kde jsem si říkal, že za tohle by měl DiCaprio dostat Oscara.
Druhá naprosto skvělá scéna byl monolog v karavanu po zpackaném natáčení. A tady teda musím říct, že to bylo opravdu zážitek sledovat DiCapria, jak dává naprostý průchod zoufalým emocím v sebeuvědomění, že je už jen starý vyčpělý alkoholik a že jestli se nevzchopí, čeká ho hořký konec.
Dává si tam neskutečnou sodu a závěr se slovy že už nikdy nebude pít automaticky zase zalije chlastem ze své placatky. Ten paradox a sebeironie byly prostě dokonalý.
Ale v Tenkrát v Hollywoodu předvedl to, proč jsou herci tak dobře placení. Tak skvělý herecký part jsem neviděl opravdu velmi, ale velmi dlouho. Klobouk dolů a tleskám tomu, co tam Leo předvedl.
Životní role pro Pitta
Chtělo by se říct, že se Pitt pro tuhle roli narodil a že se z pohodového tvrďáka Cliffa stala Bradova životní role. Na plátně bylo vidět, jak neuvěřitelně si tu roli užívá a prožívá každičkou vteřinu toho filmu.
Cliff Booth byl prostě naprosto odzbrojující a šarmantní bourák, který pro ránu nejde daleko. Kromě kaskadérských rolí dělá Rickovi v podstatě takového hodinového manžela. Všude ho vozí, opravuje co je potřeba, dělá nákupy a jiné běžné věci, na které hvězdní herci typu Daltona nemají čas.
Úplnou náhodou díky krásným hippies stopařkám přijde do kontaktu s klanem Charlese Mansona a příběh se postupně začne proplétat s osudy těchto mladých dívek a vy jen nedočkavě očekáváte každou další scénu v předzvěsti strašlivých událostí, které se onoho roku 1969 staly.
Scéna, kdy Cliff odveze sexy náctiletou stopařku na opuštěný ranč, kde dříve natáčel s Rickem filmy, byla naprosto skvostně vystavěná. Nejenom, že se Cliff projevil jako charakter, když odmítl sex s dívkou, dokud mu neukáže občanku nebo nějaký důkaz, že je plnoletá, ale to co nastane potom na ranči, je opravdu geniální.
Každý dialog, každé slovíčko má svou roli a váhu. Ostatně jako naprosto každá věc v tomto filmu. A to je přesně ten důvod, proč se Tarantino tak liší od jiných režisérů a také to je to, co z něj dělá jednoho z největších filmových tvůrců své doby.
Nemluvě o Tarantinovsky neotřelé nakládačce, kterou Cliff uštědří hipíkovi za to, že mu píchl pneumatiku a následné seznámení s některými reálnými členy Mansonova gangu jako byl třeba Tex Watson.
Souboj Cliffa a Bruce Lee byl jednou z nejzábavnějších částí filmu a vidět s jakou lehkostí dává Booth nakládačku téhle ikoně a legendě bojových umění bylo vskutku úsměvné. Chápu, že to mohlo některé příslušníky Leeho rodiny decentně pohoršit, ale to je prostě Tarantino.
Pocta Sharon Tate
Margot Robbie opět propůjčila postavě neuvěřitelný sexappeal. V kombinaci s nevinností a Sharoniny radosti ze života působí postava Sharon Tate ve filmu jako překrásný přízrak, který celým snímkem jen tak proplouvá.
Při každé její scéně vidíme Sharon se smát, tančit, užívat si každičké vteřiny jejího překrásného života. Celou tuto image jen podtrhuje a zvýrazňuje očekávání tragických událostí a čím více se film blíží konci, tím více máte o Sharon strach a nemůžete uvěřit, že někoho tak andělsky čistého a nevinného čeká tak černý osud.
Četl jsem také spoustu kritiky na návštěvu kina, kdy se šla Sharon Tate podívat na svůj film a bavila se smíchem a reakcemi publika. Tahle scéna byla jednou z nejsilnějších v celém snímku.
Quentin Tarantino to udělal opravdu rafinovaně a tímto způsobem složil nádhernou poctu této tragicky zesnulé herečce. Bravo!
Celá postava Sharon Tate dale filmu více, než by se mohlo zdát a Quentin moc dobře věděl co dělá a proč to dělá.
Margot Robbie opět zahrála fantasticky a jen potvrdila, že ji čeká na velkém plátně ještě velká a zářivá budoucnost.
Krása detailu
Ať už jde opravdu o ty drobné dobové věci, jako jsou třeba upoutávky, reklamy, plakáty (plakáty a billboardy s tváří Ricka Daltona jakoby do té doby patřily a zapadly mezi Steve McQueena a ostatní superstar) nebo o Quentinovu značku cigaret Red Apple.
Tarantino ale mistrovsky pracuje i s detaily, se kterými jiné filmaře a režiséry ani nenapadne pracovat. Za všechny drobnosti můžu vypíchnout jednu věc, která mne opravdu zaujala. A to když někdo jel někam autem, tak než dojel z bodu A do bodu B tak se při různých prostřizích střídala i hudba, rozhovory, nebo i ohlášení hodin v rádiu. V běžném filmu, když se někdo tímto způsobem přesouvá, tak hraje jedna skladba celou dobu.
Když už jsem zmiňoval ony rozhovory v rádiu, tak některé z nich byly reálné rozhovory skutečných lidí, kteří v té době v rádiu zazněly.
Co mě úplně odzbrojilo, tak skladba California Dreamin`, ale ne ta slavná od The Mamas & Papas ale původní od Josého Feliciana z roku 1968, která byla vydaná celé tři roky před jejím přezpíváním slavnější skupinou. Nádherný zážitek.
Opět se také ukázalo, jak dokonalou má Tarantino práci s kamerou a jeho dvorní kameraman Robert Richardson nezůstal nic dlužen své famózní pověsti. Ať už jde o detailní záběry obličejů, kdy se kamera jen lehce pohybuje a zůstane na obličeji o něco déle, než by se slušelo, ale ne zase tak dlouho, aby to něčemu vadilo, nebo o naprosto promyšlené až fetišistické záběry na drobnosti jako míchání drinků, nalévání pití, zapalování cigaret nebo oblékání. To jsou prostě záběry, které u jiných režisérů těžko uvidíte. A když ano, tak rozhodně ne s takovým citem.
Nemluvě o dokonalých záběrech při procházce Ricka Daltona po place jeho nového seriálu. Ty úhly a ty záběry, to je prostě klenot za klenotem.
Film o ničem a zároveň o všem
V průběhu filmu si vytvoříme blízký vztah k oběma hrdinům i herečce Sharon Tate a jak má Tarantino ve zvyku, tak na konci všechny doběhne.
Po celou dobu film tak letně pluje na vlnách pozitiv a skvostných dialogů, i když je pravda že to není až taková slovní samohana, na jakou jsme u Quentina zvyklí, ale i tak je to více, než by se mohlo snít většině filmů.
A to všechno proto, aby pak přišlo velkolepé finále a Tarantino se zase mohl utrhnout ze řetězu a přinést nám ony krvavé, originální a neotřelé hrátky na jaké jsme u něj zvyklí. Nemluvě o jiných okolnostech, které pošlou celou finální scénu úplně do jiné dimenze. Ale to by bylo škoda spoilerovat, jen se podívejte sami – Pitt i DiCaprio jsou tu prostě neskuteční.
Celý snímek je naprosto famózně naservírován a práce s gradací je na levelu milion. Od začátku, kdy se všechno zdá být poklidné a čas v titulku ukazuje celý den, až po osudový den vraždy, kdy nám mistr Quentin pomocí vypravěče a titulku oznamuje a popisuje každých pár minut dění na obrazovce. Jakoby rozmísťoval šachové figurky a připravoval je na finální bitvu.
Když už jsme u vypravěče, tak i ten měl ve filmu skvělou roli a hlas Kurta Russela (Hvězdná Brána, Osm Hrozných) a jeho dodatky, hlášky a doplňující informace byly často opravdu velmi vtipné. Sama přítomnost vypravěče posouvala celý film zase o něco výše. Kurt Russel si mimo hlas vypravěče také zahrál koordinátora kaskadérů ve filmovém studiu, což samo o sobě je taky celkem ojedinělý úkaz, aby měl herec ve filmu dvě odlišné role.
Jak už má Tarantino v oblibě, tak i v tomto filmu si dost hraje s jazyky a můžeme tu slyšet angličtinu, francouzštinu a, hlavně po úspěchu v Hanebných Panchartech, i italštinu. Rickova italská manželka Francesca jede na konci italsky strašný bomby a je to proklatě zábavné.
Od začátku filmu jsem se pořád jen přihlouple usmíval, hltal jsem každou další scénu a snažil se pochytit co nejvíce odkazů a narážek. A když jsem se neusmíval, tak jsem se opravdu nahlas smál nad režisérskou genialitou pana Quentina Tarantina.
V době všech CGI megafilmů je tahle poctivá filmařina jako dar z nebes. Nemluvě o tom, že je to opět původní scénář, který si napsal sám Tarantino.
Tempo je sice pozvolnější, než má Quentin ve zvyku a dost lidí právě díky němu přirovnává devátý film k Jackie Brownové. Ta ale na rozdíl od tenkrát v Hollywoodu opravdu nudila.
Při stopáži 162 minut jsem se nenudil ani na jednu proklatou chvíli a opravdu jsem si přál, aby měl film aspoň čtyři hodiny.
Dovolím si zakončit slovy Cliffa Bootha, která ve filmu použil několikrát.
„And the way we go…“
Vzhůru znovu do kina…
Once upon a time in Hollywood
Komedie/Drama
USA 2019
Režie: Quentin Tarantino
Scénář: Quentin Tarantino
Hrají: Leonardo DiCaprio, Brad Pitt, Margot Robbie, Kurt Russel, Al Pacino, Timothy Olyphant, Dakota Fanning a mnoho dalších…