Asi před půl rokem se mi dostalo té cti, sepsat medailonek současného krále hororu Stephena Kinga. Jeho knihy mám vskutku rád, ale ještě více obdivuji dílo muže, jímž se King inspiroval. Znepokojivé dílo spisovatele stejně tak geniálního, jako šíleného, jehož fantazie dnes prostupují nejen Kingovou tvorbou
Dětství temné, jako křídla havraní
Otce v podstatě nepoznal, neboť ten v roce 1893 skončil kvůli obrně v nemocnici, kde o pět let později skonal. Mladého Lovecrafta tak vychovávala jeho neurotická a despotická matka, která ho držela velmi zkrátka. Soudí se, že právě její výchova významně ovlivnila Lovecraftův vztah k ženám, kterým se povětšinu života spíše vyhýbal. Je to ostatně znát i na autorově tvorbě, ve které ženské postavy hrají jen okrajovou roli a ve většině povídek dokonce zcela absentují.
Osobnost budoucího spisovatele pak rovněž silně ovlivnil její hluboký rasismus a xenofobie. Není žádným tajemstvím, že Lovecraft pohlížel s despektem, ba dokonce s odporem, na spoluobčany černé pleti, a že choval hlubokou nedůvěru k imigrantům z východní Evropy, které v podstatě všechny považoval za zločince, nebo ještě hůř, za komunisty. To je celkem patrné kupříkladu v povídce Ulice, ale nutno podotknout, že drtivá většina Lovecraftovy tvorby je prosta těchto názorů.
Nedá se proto příliš divit, že malý Howard, údajně extrémně inteligentní a předčasně vyspělý chlapec, hledal únik z reality v knihách, přičemž během dětství a dospívání přilnul zejména ke studiu řecké a arabské mytologie a k přírodním vědám, zejména k astronomii a chemii. Všechny tyto prvky se později hojně objevovaly v jeho literární tvorbě, kupříkladu v podobě postavy šíleného arabského učence Abdula Alhazreda, ačkoliv v této době Lovecraft ještě doufal, že vystuduje vysokou školu a bude se živit právě astronomií nebo chemií.
Sarah S. Lovecraftová zemřela, když jejímu synovi bylo jednatřicet let, a ani její odchod nebyl zrovna jednoduchý. Od roku 1919 trávila svá poslední léta za zdmi psychiatrického ústavu a v té době se o Howarda staraly její dvě sestry, které k němu nebyly o mnoho vlídnější než ona. Celkem se tak ani nedalo čekat, že by se jeho mentální stav zlepšoval. Spíše naopak.
Hororový život spisovatele hororů
Jeho největší inspirací byly obrazy Gustava Dorého a Francisca Goyi, a pak také literární dílo Johna Miltona a Edgara Allana Poea. Při čtení Lovecrafta je celkem zřejmé, že si autor pohrává s náznaky a odkazy, stejně jako to, že z jednotlivých svých povídek postupně utvářel propletenou mozaiku, kterou dnes známe jako „mýtus Cthulhu“.
Rovněž je ale patrné, že minimálně některá svá díla nemohl psát s čistou myslí, takže je poměrně dost pravděpodobné, že zdrojem inspirace mu rovněž byly omamné látky. Třeba opium a popisy jeho účinků se ve spisovatelově tvorbě objevují vskutku nezřídka, což rovněž napovídá, že Howard měl s tímto osobní zkušenosti.
Víceméně pro zábavu psal sice již nějakou dobu, ale v podstatě bez větších úspěchů. Jeho první pokusy psát fikci nebyly přijaty zrovna s nadšením, a proto si přivydělával převážně jako korektor v několika lokálních novinách. Prvního otištění svých povídek (Hrobka a Dagon) se sice dočkal v roce 1917, ale tyto příjmy pro něj byly směšně nízké, zvláště, když musel pomáhat zaopatřovat svou matku, jejíž stav se v té době prudce zhoršoval.
O čtyři roky později, a ve stejný rok, kdy zemřela jeho matka, se pak setkal se svou budoucí manželkou, rozvedenou Ukrajinkou Soňou Greenovou, kterou si o tři roky později vzal za ženu. Je celkem úsměvné, že si vzal dívku zrovna tohoto původu, když na základě jeho korespondence víme, že svých předsudků proti Východoevropanům se vzdal až na sklonku svého života.
Manželství nicméně nebylo příliš šťastné a nedošlo ani naplnění v podobě potomka. Lovecraft ke své ženě přistupoval podle všeho chladně a jeho konzervativní tety ji kritizovaly kvůli jejímu podnikatelskému duchu, jenž se jim zdál nevhodný pro pravou dámu. Není se proto příliš čemu divit, že v roce 1925 se manželé rozešli a o čtyři roky později i formálně rozvedli.
V těchto letech rovněž vyplodil svá nejznámější díla jako Volání Cthulhu, V horách šílenství a Stín nad Innsmouthem.
Konec kariéry Howarda Phillipse Lovecrafta však byl podobně neslavný jako její počátek. V roce 1932 spáchal sebevraždu jeho nejlepší přítel, a taktéž se v této době přestalo dařit prodejům Howardových povídek. Kvůli jejich zvětšujícímu se rozsahu o ně přestaly mít zájem časopisy, a zároveň je nikdo nechtěl vydat knižně, neboť se nevěřilo, že by se tento žánr dobře prodával.
Lovecraft tak odešel z tohoto světa relativně chudý, a rovněž relativně mladý, neboť ve věku sedmačtyřiceti let podlehl rakovině. Těsně před svým skonem tak mohl jen těžko předvídat, jak slavným se jednou stane. Jeho pozůstalosti se však nakonec chopilo malé nakladatelství Arkham House, které umožnilo přežití tohoto díla, jež v současnosti považujeme za jeden z pilířů moderního hororu.
Zapomenout pak nemůžeme ani na aktivity asi největšího současného znalce Lovecraftova díla, jímž je S. T. Joshi, který pravidelně sestavuje sbírky povídek inspirovaných tvorbou Howarda Phillipse, jež nesou název Černá křídla Cthulhu.
A to mluvíme jen o literatuře, ale mohli bychom zmínit i řadu filmů, které zpracovávají jak přímo Lovecraftovy povídky, povětšinou tedy ne příliš kvalitně, tak ale existují i snímky Howardovou tvorbou inspirované, jež jsou výrazně lepší. Příkladem takového inspirovaného, a myslím, že povedeného, díla je třeba Ve spárech šílenství od Carpentera.
Úplně samostatnou kapitolou by pak byly odkazy a inspirace v počítačových hrách, ale těm jsem se věnoval již v jednom ze svých předcházejících textů, takže se tomu nyní elegantně vyhnu a radě se pokusím objasnit, čím že je dílo H. P. Lovecrafta vlastně tak fascinující a originální.
Sny a noční můry z hlubin nekonečna
Na začátek je potřeba si vyjasnit několik věcí. Howard Phillips Lovecraft byl vskutku inteligentní spisovatel, který celý život tvořil jedno monumentální dílo složené z více či méně propojených střípků jednotlivých povídek.
Výsledkem je nicméně impozantní a komplexní universum, jež je dnes známé jako mýtus Cthulhu, a které spíše, než svými naturalistický popisy nezemských hrůz poutá promyšleným uchopením absolutna a srovnáním pomíjivosti miniaturního lidského individua s nekonečnem času a prostoru, jež je manifestováno neprobádatelnými, hlubinami vesmíru a oceánů, a rovněž božskými entitami označovanými jako Prastaří.
Právě Prastaří jsou pro Howarda Phillipse Lovecrafta zdrojem největší hrůzy v jeho tvorbě, neboť se jedná o zlovolné a mocné tvory těžko popsatelných podob a schopností, kteří dlí na dávno zapomenutých nebo dosud neobjevených místech a čekají, až je nějaká síla povolá do našeho světa, kde budou moci rozšířit strach, zkázu a podrobit si vše živé.
Už samotný rozsah tohoto fiktivního světa, který do naší reality prostupuje ze vzdálených dimenzí plných temnoty a chapadel, jež čekají jen na to, až dostanou příležitost nakrmit se lidskou příčetností, je myslím obdivuhodný. Předpokládám, že snad i lidé Lovecraftovou tvorbou dosud nepolíbení se již někdy setkali s některým ze jmen Yog-Sothoth, Nyarlathotep, Azathoth, Dagon nebo asi nejslavnější – Cthulhu, po němž je celý mýtus pojmenován.
Právě Cthulhu, tvor, jehož sám Lovecraft popsal jako obří bytost víceméně lidských proporcí, jež má chapadlovitou hlavu a groteskní šupinaté tělo s jednoduchými křídly je dnes již tak etablovanou součástí populární kultury, jako málokterý jiný fiktivní antagonista.
Mýtus Cthulhu ale nejsou jen Prastaří a tajuplná místa mimo běžný svět smrtelníků, kupříkladu podmořské město R’lyeh, ale taktéž celá řada dalších detailů, které se proplétají lovecraftovským universem jako červená nit a dotváří celkovou atmosféru a auru alespoň částečné uvěřitelnosti.
Vždyť třeba existence hrozivého okultního spisu jménem Necronomicon, z pera šíleného arabského učence Abdula Alhazreda, je Lovecraftem líčena tak přesvědčivě, až mnozí čtenáři té doby skutečně uvěřili, že se jedná o reálné dílo. Podobně pak autor vybájil a do svého universa zasadil i Pnakotické rukopisy, Miskatonickou universitu nebo město Arkham.
Stručně shrnuto, mýtus Cthulhu je důmyslným světem s propracovanou vnitřní logikou, jenž dobře dokládá fascinující rozsah autorovy fantazie, kterou použil pro vytvoření hrozivého nebezpečí pocházejícího z míst za hranicemi naší reality a přesahujícího možnosti lidského poznání a vnímání. Celé je to navíc umocněno barvitým a čtivým jazykem, jež dává znát, Lovecraft to se slovy rozhodně uměl.
Je v tomto světle opravdová škoda, že horor je ještě i dnes, ačkoliv méně než v době Howarda Phillipse, považován za pokleslý žánr, neboť autorův tvůrčí styl je natolik svérázný a působivý, až má potenciál překonat nejednoho představitele „vážné“ literatury. Dost už ale obecného popisu a pojďme se podívat na ty nejlepší kousky, které by si měl každý opravdový fanoušek hororu určitě přečíst.
Nejlesklejší perly strachu a šílenství
Osobně si myslím, že pro čtení Lovecrafta je obecně nejvhodnější sychravé podzimní počasí plné mlh a poryvů větru, ale zrovna Hrobka se dá vychutnat i za jasného letního dne, aniž by ztratila cokoliv na své působivosti.
Za pozornost pak stojí i druhá povídka vydaná na úplném začátku autorovi kariéry, která nese jméno Dagon. Jedná se o první setkání s Prastarým, přičemž H. P. Lovecraft zde poutavě pracuje s konceptem bezmoci člověka v rozlehlém prostoru a se zoufalstvím pramenícím ze samoty v neznámém prostředí.
Za zmínku pak stojí, že Dagon není originální pojmenování mýtického tvora, ale jedná se o biblického démona, jenž se vyskytuje i v Miltonově Ztraceném ráji, který patří k jedné z hlavních inspirací Howarda Phillipse.
Mým nejoblíbenějším kouskem z tohoto období ale je Obrázek v domě, který považuji za asi nejděsivější povídku první knihy Lovecraftových sebraných spisů. Jedná se o nefalšovanou děsuplnou záležitost s působivě gradující atmosférou, která vypráví příběh ztraceného mladíka, omšelého domu a starce se vskutku neortodoxní zálibou.
Druhý svazek, obsahující spisy z let 1921 až 1925, pak taktéž začíná velice působivou povídkou, nesoucí název Bezejmenné město, která čtenáři ukáže, že děsivá místa nemusí být jen uprostřed ponurých močálů, ale mohou být i na sluncem zalité poušti. Bezejmenné město je totiž vše, jenom ne veselé a příjemné místo, zvláště když mladý archeolog objeví, co se skrývá pod ním.
Okrajově bych zde chtěl zmínit i povídku Hudba Ericha Zanna, kterou mám sice rád a myslím, že stojí za přečtení, ale objektivně bych neřekl, že je tak výrazná jako jiné kousky v tomto výběru. Zajímavá je ale ze dvou důvodů. Zaprvé tím, že autor většinou pracuje s motivem výtvarného umění a toto je snad jediný případ, kdy prim hraje hudba.
Díky tomuto faktu, a to je druhá zajímavost, je povídka oblíbenou inspirací pro hudebníky, ačkoliv někteří se nechali inspirovat i celým Lovecraftovým dílem jako takovým. Příkladem za všechny je skupina Nox Arcana a jejich album Necronomicon.
Výbornou hororovou povídkou, která má šest částí vzniklých mezi lety 1921 a 1922 je pak Herbert West – reanimátor. Lovecraft se zde uchyluje do svého oblíbeného vysokoškolského prostředí, v němž rozjíždí temný příběh volně inspirovaný Frankensteinem M. Shellyové. Jeho podání je ale výrazně temnější a syrovější, přičemž díky autorovu literárnímu stylu se nejedná o pouhé vykradení nápadu, ale o originální pojetí myšlenky, jak může dopadnout snaha oživit mrtvé tělo pomocí vědy.
Neméně děsivá je pak i povídka Krysy ve zdech, jež podobně jako Obrázek v domě obsahuje excelentně vygradovanou hutnou atmosféru starobylého sídla, které skrývá hrůzostrašné tajemství. Navíc se zde čtenáři setkají s dalším Prastarým, kterým je Nyarlathotep.
Třetí sbírka obsahuje tvorbu z let 1926 až 1930 a začíná další kombinací sci-fi a hororu pojmenovanou Chladný vzduch. Podobně jako u Herberta Westa – reanimátora, i zde autor dokazuje, že jeho zájem o přírodní vědy je vskutku nefalšovaný a lze na něm vystavět strašidelný příběh s překvapivou pointou. Tedy alespoň pro mě byla překvapivá. A po jejím přečtení se s nedůvěrou dívám na všechny zamčené dveře, pod kterými proudí chlad.
Následuje jedna z nejslavnějších Lovecraftových povídek vůbec, kterou je Volání Cthulhu, v níž se zcela logicky čtenář setkává s tímto Prastarým a s bohatou legendou, kterou kolem něj autor utvořil. Samotná povídka má tři provázané, ale zároveň osobité části, které poněkud překvapivě obsahují více než jen náznaky. Čtenář se zde dočká celé řady konkrétních informací, jež dávají ucelenější pohled na koncept Prastarých.
Naopak jako bezesporu výborný kus hodnotím Pickmanův model, což je skutečně znepokojivý počin, jehož silná atmosféra je dána i stylem vyprávění, kdy se autor obrací přímo ke čtenáři, k němuž promlouvá jako ke svému příteli. Samotný příběh se točí kolem výstředního malíře Richarda Uptona Pickmana, jenž se proslavil velice morbidními a naturalistickými obrazy zachycujícími strašlivé bytosti z jiného světa. Horší, než samotné obrazy je ale Pickmanův zdroj inspirace.
Nutné je zde podotknout, že třetí sbírka povídek byla rozdělena na dva svazky, přičemž ten druhý je z mého pohledu trochu slabší. Obsahuje nicméně zajímavou Barvu z kosmu, která je považována spíše za sci-fi s hororovými prvky než naopak. Příběh se přitom točí kolem meteoritu, který dopadne na pole u malé americké farmy, a postupně začne působit na vše okolo.
Od rostlin, přes zvířata až po lidi. I zde příběh celkem dobře graduje, přičemž je znát, že se to mírně vymyká z Lovecraftových tradičních kolejí. Tím ale neříkám, že je to horší. Jen jiné.
V tomto druhém svazku pak stojí za pozornost i Hrůza v Dunwichi, která představuje Prastarého Yog-Sothotha a výrazně pracuje s Necronomiconem. Jedná se tak o významné rozvinutí mýtu Cthulhu, ale přiznám se, že si nikdy moc dlouho nepamatuji, o čem přesně tato povídka je. Nechápejte mě prosím špatně, baví mě ji číst a myslím si, že je fakt dobrá, ale z nějakého důvodu mi zrovna u ní vypadávají detaily. Její význam pro mýtus Cthulhu je ovšem nesporný.
Výrazně více tak mohu doporučit vynikající Šepot v temnotách, jenž obsahuje fantastický úvod v podobě barvitého popisu novoanglické krajiny, po němž následuje hutné hororové drama, odehrávající se pomocí korespondence dvou mužů, z nichž jeden je terorizován zvláštními tvory ukrývajícími se v lese, jenž sousedí s jeho usedlostí.
Za každopádně nejlepší ale považuji poslední sbírku, zahrnující léta 1931 až 1935. V ní lze totiž nalézt minimálně dvě opravdu vynikající, a i rozsahem působivé povídky, z nichž ta první je V horách šílenství.
Pokud vás zaujal letošní seriál The Terror, tak jistě víte, jak hutnou atmosféru lze vytěžit z krajiny věčného sněhu a ledu. Lovecraft tento svůj příběh zasadil do prostředí Antarktidy a propojil v něm boj o přežití v nehostinné pustině s objevem člověku dosud neznámé civilizace. Výsledkem je poutavá kombinace tísnivého neklidu a plíživého strachu v první polovině s ohromující obrazotvorností a fantazií autora v polovině druhé.
Ne nadarmo se jedná o jednu z nejlépe hodnocených Lovecraftových povídek. Zajímavostí pak je, že Guillermo Del Toro už nějaký pátek slibuje, že tento příběh jednou natočí. Bylo by to sice super, ale nevím, zda tomu po těch letech máme ještě věřit. Nezbývá tedy než doufat.
A k tomu všemu ještě asi nejlépe napsanou akční scénu ze všech povídek. Rozhodně nemám dost slov, abych popsal, co všechno mě na tomto konkrétním kusu tak fascinuje, neboť něco z toho je stejně nepojmenovatelné jako někteří Prastaří, ale pokud si toto dílo přečtete někdy v klidu, když venku bude mlha a pošmourno, tak možná pochopíte.
Zajímavé nicméně je, že tato novela, která je v dnešní době inspirací pro řadu filmů a her, byla ve své době poněkud upozaděna, respektive nebyla vůle ji vydat, neboť se zdála být příliš dlouhou na povídku do časopisu a příliš krátkou na román. Patřičného ocenění se tak dočkala až po autorově smrti.
Slovo závěrem
Dovolím si tak jen říci, ačkoliv i tím se částečně opakuji, že Lovecraft je výjimečným hororovým autorem, jenž si zaslouží být čten z několika důvodů. Kvůli svému stylu, svým nápadům a v neposlední řadě i kvůli tomu, jak ovlivnil další generace.
V dnešní době se sice naštěstí již nejedná o pozapomenutého spisovatele jako v době těsně po jeho smrti, ale přesto o něm myslím řada lidí ví jen z doslechu. Proto doufám, že snad tento medailonek může být tím, co k němu přivede nové čtenáře. Tento mistr šílenství a znepokojivé hrůzy, stvořitel Prastarých bohů a průvodce mezi realitami v jedné osobě, si to myslím plně zaslouží.