Když vyšel první Rage, byla to hodně očekávaná hra. Postapokalyptické prostředí v kombinaci se střílečkou z pohledu první osoby (First Person Shooter, dále jen FPS) navíc s vývojářskou nálepkou legendárního id Software (svatá trojice FPS Wolfenstein, Doom a Quake) slibovalo hodně. O hře se po vydání hodně mluvilo a na Metacritics se drží na solidních 79 %.
Hráči ovšem byli mnohem méně spokojení, především tím, jak rychle hra stárla. Ať už bylo hodnocení jakékoliv, tak se o Rage hodně mluvilo, a když se oznámilo pokračování, tak mluvení pokračovalo. Očekávání jsou veliká, ale stejně tak i obavy.
Postapo a punk
Těch několik málo fungujících měst se musí neustále potýkat s nájezdy šílených obyvatel pustin a je jedno jestli jsou to sjetí nájezdníci co jdou po benzínu, nebo horda mutantů, kterým jde vlastně jenom o potravu. Je to jedno, protože je tu jedna skupina, která je horší. Skupina Jménem Foundation.
Samozřejmě se to dozvíte hned na začátku, když vaší domovskou základnu napadne výše zmíněný Foundation a pouští se do nezřízeného masakru všeho co se hýbe. Ani vy a váš kulomet nezabráníte prohře a velitelka vaší organizace a základny je zabita zákeřným velitelem Foundationu, známým již z prvního dílu, Generálem Crossem. Ten díky přenosu DNA dosáhl faktické nesmrtelnosti a jediná možnost jak to udělat je spustit projekt Dagger.
Cestou necestou, puškou, raketometem
Ve skutečnosti to vůbec není špatně, protože Rage je setsakramentsky dynamická FPS. Akce je bláznivá a pokud budete stát na místě, tak vás rozhodně brzo potrestá hozený granát nebo raketa. Stejně jako první díl je pokračování stylizováno do hodně Mad Maxovského vizuálu, takže nepřátelé jsou potetovaní magoři, zmutovaný kreatury, ve kterých jsou ovšem ještě pořád znát zbytky člověka a samozřejmě technologií upravení válečníci Foundation, kdy základní jednotka je jen torzo nesoucí automatizovanou zbraň a rozhodně nevypadá úplně šťastně.
A v tom “hurá na další lokaci” je kámen úrazu. Nevadí mi, když dostanu úkol, že po jeho splnění musím jít za zadavatelem a všechno mu zase hezky předat, kór když ve hře funguje fast travel, horší je se dostat na lokace misí, které jsou od sebe celkem solidní štreky a není divu, že jsou zde i achievementy za ujeté kilometry, protože pěšky to fakt chodit nechcete.
Právě nesourodý mix super dynamické a zábavní FPS akce s rozvleklým open worldem je největší slabinou hry a především pak naprosto nepochopitelný nešvar, který se poprvé vyskytl už u Mafie a to závody. Nevadí mi, když mám možnost dělat spousty vylomenin okolo hlavního příběhu, stovky miniher a kratochvílí, ale když je mi to nuceno a nemůžu se bez toho v příběhu pohnout dál, tak mi to neskutečně vadí a kazí zážitek ze hry. Autoři se asi snažili aby svět působil co nejkomplexnější a naše postava se musela stát jeho nedílnou součástí ve všech sférách, ale zde je to naprosto zbytečná vsuvka.
Postapo očima i ušima
Co se týká soundtracku, tak tady je to celkem zapeklitá věc. Jediné, co se dá zjistit, je údajně oficiální playlist na Spotify, který ovšem obsahuje songy i z prvního dílu. Osobně je pro mě totiž dost těžké si hudbu vybavit, když nejsem ve hře. Není to proto, že by byl OST špatný, ba naopak, uvědomuji si moc dobře, že hudební podkres vždy skvěle ladil s herní situací a to je právě ono. Hudba se totiž dynamicky mění v závislosti na tom co se ve hře zrovna děje a vždycky sedne jako zadek na hrnec.
Balanc na hraně nože
Rage 2 si na nic nehraje a i když někdy dělá věci zbytečně, vždycky je tu možnost vlítnout do mutantího hnízda a vyřádit se šílenou akcí a to je prostě RAGE! Šílená, zábavná akce, kterou nejspíš všichni odložíme v minutě kdy si pořídíme Borderlands 3.
Rage 2
Vývojář: Avalanche Studios
Režim: Hra jednoho hráče
Platformy: Play Station 4, Xbox One, Microsoft Windows