Po dlouhém čekání nakladatelství Comics Centrum letos vydalo i poslední díl a čeští čtenáři si mohou užít nálož klasických steapunkových rekvizit, klasických detektivních scén a obrovskou spoustu odkazů na historický i kulturní svět 19. a 20. století.
A taky to je jezevec.
Nejvýznamnějším rysem Talbotovy komiksové pentalogie je totiž fakt, že v jeho alternativním universu tvoří většinu obyvatel světa antropomorfní zvířata. Ptáci, ještěři, savci, všichni tu žijí jako lidé, oblékají se do šatů z viktoriánské éry, chodí do práce, řídí auta, létají ve vznášedlech, prostě chovají se „jako lidi“.
Brian Talbot se zvířecími hrdiny inspiroval u slavného francouzského karikaturisty tvořícího pod pseudonymem Jean-Jacques Grandville. Ostatně, malíři vzdává hold už tím, že jeho jeho jméno tvoří titul série. Je to také první skryté poselství, které Talbot do svých příběhů ukryl. Autor už dopředu hlásí, o čem knihy budou.
Jemné detaily, hříčky a odkazy
Díky tomu bude čtenář pozorně pročítat, možná spíš trošku analyzovat, každý panel v knize. Nikde není jisté, kde se co skrývá. Kulisy jsou prošpikované jemnými podrobnostmi – mechanická udělátka, uniformy, oblečení, zbraně, nástroje, je to toho kotel. Třeba zbraně – část věrně napodobuje původní předlohy (třeba revolvery či první samonabíjecí pistole C93 Borchardt), zbytek tvoří autorova imaginace například ručního rotačního kulometu.
Proto je dobré knihy číst opakovaně, i když už znáte konec. I během třetího čtení si všimnete něčeho nového. I když to není žádné odhalení, které by razantně měnilo chápání celého příběhu, jsou to malé detaily, drobnosti, drobounké easter eggy, jejichž odhalení vás potěší a vy znovu budete žasnout, jakou péči i těm nejmenším detailům Brian Talbot věnoval.
Kompilace detektivek
Ostatně, pokud se vrátíme ještě k LeBrockovi samotnému, tak z jeho úvodního popisu by se mohlo zdát, že je to Superman, který jak vejde na scénu, tak už zná vraha. Kdepak! Brian Talbot neváhá nechat svého hrdinu pořádně trpět, a to i smrtí jeho milovaných. Detektiv je sice silný a velmi inteligentní, jenže jeho nepřátelé jsou buď:
- a) v přesile
- b) drží rukojmí
- c) mají moc dalece přesahující LeBrockovo postavení
- d) většinou všechny předchozí možnosti najednou
Po LeBrockově boku stojí věrný asistent Krysmyš – přesná kopie literárního Watsona. Kolegovi pomáhá, kde může – samostatně hledá stopy, když se dvojice potřebuje rozdělit, pomáhá mu v utřídění myšlenek při dedukcích a hlavně to není jen spolupracovník, ale opravdový přítel.
Svět, ve kterém LeBrock s Krysmyšem žijí a pracují, by se dal jednoduše popsat jako ten nejryzejší steampunk ze všech steampunků, které kdo vymyslel. V historii tohoto fiktivního světa Napoleon válku vyhrál a dobyl Anglii. Hrdý Albion dlouhá desetiletí trpěl pod nadvládou Francouzů. Angličanům se to pochopitelně nelíbilo, tak se vzbouřili a vydupali si samostatnost. Z ostrovního království se nakonec stala sice samostatná, ale jinak bezvýznamná socialistická republika. Kulturně i politicky je však stále silně spojena s Francií, a tak se není čemu divit, že Le Brockovy kroky pravidelně vedou při vyšetřování – do Města světel, do Paříže.
S jezevcem už deset let
Když jej o den později naleznou mrtvého ve svém domě v pokoji se zamčenými dveřmi, začíná klasická detektivka ve stylu Arthura C. Doyla. Nechybí vstup Sherlocka Ho… vlastně LeBrocka na scénu, první dedukce, vyvrácení hypotézy o sebevraždě a cesta do Paříže, kam vedou stopy vrahů.
Brian Talbot se netají tím, že využívá klasické scény z notoricky známých detektivek a zhusta je koncentruje do svého vyprávění tak, aby je nevykrádal a naopak nechával čtenáře, aby si je užíval v novém provedení.
Pátrání zavede LeBrocka do hodně vysokých pater francouzské společnosti a dotkne se hodně ožehavých politických témat. Kniha v jednom kuse graduje, ve finále nechybí opravdu drastické okamžiky a poněkud dost překvapivý konec.
Grandville, moje láska
V Mon Amour se LeBrock pustí po stopách vzteklého psa Edwarda Mastocka, která má na svědomí desítky životů. Čím zuřivěji jde jezevec v jeho stopách, tím hlouběji čtenář odhaluje historické události, které předcházely vyhlášení britské samostatnosti. Zjišťujeme, že historii píšou vítězové, kteří tak mohou zakrýt všelijaké špinavosti, které po cestě za vítězstvím napáchali. A že to je hodně silné kafe.
Když LeBrock vše odhalí (a čtenář tu šokující informaci stráví), začnou padat další hlavy. Poctivý a především do morku svých jezevčích kostí čestný LeBrock neváhá a ztrestá i ty, které dosud obdivovat. Talbot sice závěr postavil na dost nejisté premise, jenže jeho postavy se zachovají zcela přirozeně, takže konec nepůsobí uměle.
Buržoazie si na své zisky sahat nenechá!
Jak se totiž připravují volby, vrchní představitelé buržoazie se bojí o svá dominantní postavení a zisky. Zatímco magnáti plánují svrhnout vládu, LeBrock zatím pátrá po vrahovi známého malíře Gustava Corbeaua. Mimochodem, ve jménech a odkazech se tu Talbot naprosto vyžívá. Naštěstí pro méně znalé nechává i nápovědy na ty největší hříčky, abychom si je taky užili.
Hrátky se jmény však vůbec nepřekážejí v klopotném vyšetřování, kdy si LeBrock razí cestu za pachatelem. Závěr knihy tentokrát nekončí dramatickým odhalením, ale pěkně divokou přestřelkou v centru Paříže, kde jde skutečně do tuhého. Talbot štengruje napětí jako v každé správné bondovce a v závěru nechybí ani tradiční strkanice ve vrtulníku.
Vánoční příchod spasitele
LeBrock se poučí do dalšího pátrání a usilovně brousí okolo tajemné sekty, která od zachraňování ztracených duší plánuje vstoupit do politiky. Její rétorika však není vůbec smířlivá a Talbot nám se správným vnímáním této partaje pomáhá i tím, že je obléká do hnědých uniforem s červenou páskou na levé paži… ehm ehm.
Stejně jako jistá nejmenovaná partaj v Německu se i ta Talbotova v Grandville vymezuje proti cizí rase a to konkrétně „knedlíkům“. Ti nejsou vůbec žádnou novinkou, setkáme se s nimi už v první knize. Knedlíci totiž nejsou nikdo jiný, než lidé – homo sapiens sapiens, který je ve světě Grandville degradován na pouhé „lysé opice“. Zvířata je neberou vážně a dávají jim jen podřadné práce. V prvním díle poslouží narážka na knedlíky jako skvělý vtípek. Ve druhém a třetím díle jim autor mnoho pozornosti nevěnuje, ale ve čtyřce to už je jiná.
Když už to pak v závěru knihy vypadá, že LeBrock už porazil všechny své nepřátele, objeví se další. Nový. Neokoukaný. Velmi… druhově vzácný. A také nebezpečný.
Přichází poslední zteč
A upřímně řečeno, dal jej tam právem. Samozvaný král podsvětí Tiberius Koenig vyhlásil otevřenou válku LeBrockovi a hodlá jej zničit. Jeho i všechny, které miluje. Nekompromisně, krutě a vy jako čtenáři mu to bezeslov věříte. O to více se bojíte o nebohého jezevce, protože i když je to drsňák a morous par excelence, stejně ho máte rádi a doufáte, že už najde trochu té rodinné pohody a štěstí, kterou mu osud tak dlouho odpírá.
Struktura vyprávění pátého příběhu se liší od ostatních. Detektiv tu nejde po stopě, která jej zavede nejen k vrahovi, ale odhalí mnohem větší a naléhavější skutečnosti. Tady má nepřítele velmi… odhaleného. Talbot proto do knihy zařadil i exkurzi do historie samotného LeBrocka a konečně potvrdil to, co si všichni mysleli už od začátku – tedy že předlohou pro jezevce byl Sherlock Holmes.
Jenže to by nebyl Brian Talbot, aby to neudělal v epickém stylu. On totiž Holmese do příběhu dosadil a z LeBrocka udělal Holmesova učedníka. Větší symboliku si nedovedu představit. Nicméně, ve světě Grandville to nebyl Sherlock Holmes, ale jeho zvířecí alter ego, též slavný detektiv využívající dedukci a indukci k řešení zločinu Stamford Holmestřáb. (Anglicky Holmhawk se tomu Holmes taky poměrně blíží, Talbot se nezapřel).
Sherlock Holmes na scéně
Klasický detektivní příběh, který se může směle rovnat Holmesovským povídkám Arthura C. Doyla v příběhu nepřekáží a končí zajímavou pointou přesně tam, kde už by mohl začít ubírat pozornost od dramatické války mezi Koenigem a LeBrockem. Talbot jezevce doslova tlačí ke zdi. Jeho zločinecký kápo je totiž fakt hustokrutej parchant, který kromě síly používá i mozek, což z něj činí silného a hlavně zdánlivě neporazitelného protivníka.
Brian Talbot umí skvěle navrhnout první stránky svých knih, také závěrečný celostránkový panel v páté knize se mu povedl opravdu excelentně. Završil v ní skvělou řadu komiksů, v níž si každý z nich udržuje vysokou kvalitu vyprávění příběhu, který nechybí originalita, šmrnc, humor ani napětí. Britský scénárista i výtvarník stvořil nejen skvělé čtení, ale tímto dílem složil poctu celému z 19. a začátku 20. století.