Dobrých her je hodně. Výborných jen několik. A těch, ze kterých se stal kult, je tak málo, že bychom je spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z těchto prstů už přitom před více než 20 lety obsadila Baldur’s Gate. Oprávněně?
Pozor, následující článek obsahuje spoilery. A taky křečky. Neplačte, byli jste varováni.
Jak se měnily herní dějiny
Šlo o obrovský úspěch. Baldur’s Gate si okamžitě získala srdce fanoušků i herní kritiky. Netrvalo proto dlouho a následoval první datadisk, druhý díl, druhý datadisk… a pak se herní sága, která svého času určovala standard pro počítačová RPG, odmlčela.
Nebyl všemu konec, ale k tomu se ještě dostaneme. Nejdřív si připomeňme, co tenkrát před dvaceti lety udělalo z Baldur’s Gate legendu.
Přes noc hrdinou
„The Lord of Murder shall perish. But in his doom he shall spawn a score of mortal progeny. Chaos will be sown from their passage. So sayeth the wise Alaundo.“ (Alaundova proroctví)
Dnešek je jiný. Ve spěchu balíš těch pár věcí, které jsi ve svém mladém životě stihl získat, a pod rouškou noci spolu s Gorionem opouštíš bezpečí Svítící tvrze. Dojde však k nejhoršímu.
Neznámé zlo, před kterým společně prcháte, vás ještě téže noci dostihne. Proti tvé vůli tě zatáhne do konfliktu, jehož kořeny sahají výš, než by kdokoliv čekal. A ukáže se, že jsi to právě ty, kdo v něm má sehrát tu nejzásadnější roli…
Kdo je tady nejbhaalovatější?
Takže zatímco v první Baldur’s Gate pátráte po původci železné krize, abyste během toho odhalili, že jste synem dávno mrtvého boha Bhaala a v ohromujícím finále pak porazili svého nevlastního bratra Sarevoka (vzpomínáte na jeho nezapomenutelné „Face me, sister! Face the new LORD OF MURDER!“?), v druhém díle s názvem Shadows of Amn jste zataženi do velké hry o vlastní polobožskou duši.
Za vším přitom stojí jediný člověk: Jon Irenicus, kdysi vážený elfský mág, dnes vyhnanec a muž, jehož srdce naplnila pomsta. Ten vás sice se svou vampýrskou sestrou Bodhi nejprve připraví o vaši božskou esenci, ale smutní nemusíte být dlouho, protože jak už to v podobných příbězích chodí, vy jim za to na oplátku nakopete zadky – a to v ohromujícím finále, které vás přivede za brány samotných Devíti pekel.
Že vám to zatím nestačilo? Nestačilo to ani vývojářům z Bioware, a tak vás na Mečové pobřeží zavedou ještě jednou – v rozsáhlém datadisku s názvem Throne of Bhaal (který jsme si zvykli označovat jako neoficiální třetí díl celé ságy).
Úkol, který v něm před vás postavili, je vlastně „maličkost“: tentokrát musíte ukázat, že jste ze zbývajících potomků Bhaala ten nejbhaalovatější. Finále, titulky, potlesk… a jedno oko herního fanouška dodnes nezůstalo suché.
Vytváření postavy
Z dnešního pohledu nejde o nic převratného, v té době však šlo o zcela odlišný přístup, než na který byli tehdejší herní fandové zvyklí. Postavu si totiž v Baldur’s Gate můžete nadefinovat zcela sami: nejprve zvolíte kombinaci rasy a povolání (a dokonce i pohlaví), vyberete některé z devíti přesvědčení (mimochodem, chaotic good hraničáři jsou trapní hipíci, kdyby se někdo ptal) a nakonec své postavě přidělíte zbraňové dovednosti, jméno a podobu.
Samostatnou kapitolou přitom je „nahazování“ vlastností vaší nové postavy. Stejně jako v klasických D&D hrách, i v Baldur’s Gate totiž kromě kombinace vlastností rasy a povolání hraje ve vytváření vaší postavy roli náhoda. Svou sílu, obratnost, zručnost, inteligenci, moudrost a charisma tak můžete naklikávat i několik hodin (a přiznejme si, mnozí z nás to skutečně dělali a dodnes nelitujeme ničeho).
Vytvořením postavy to ovšem nekončí. S tím, jak během hry plníte jednotlivé úkoly a porážíte stále silnější nepřátele, získáváte i zkušenosti potřebné k postupu na další level. Z vašeho malého „krysobijce“ ze Svítící tvrze se tak postupně stává hrdina skutečně epických rozměrů.
Zastav, rozděl a panuj
Souboje, stejně jako celá hra, totiž probíhají v reálném čase, oproti jiným hrám v nich ale máte jednu obrovskou výhodu. Můžete hru kdykoliv mezerníkem zapauzovat a rozdělit jednotlivým postavám úkoly. Vaše postavy je vykonají, jakmile hru zase odpauzujete.
„Připomínáme, že i když postavy nemusí jít ani pít, TY musíš. Nechceme přijít o oddané hráče.“ (varování vývojářů)
Věřte, že to oceníte. Obzvlášť proti silnějším protivníkům, jako jsou mágové, lichové nebo v některých nezapomenutelných případech i draci, by se bez zapauzování Baldur’s Gate stala téměř nehratelnou. A popravdě – i s pauzou budete umírat. Pořád a hodně.
A pokud se přistihnete u toho, že u některých soubojů brečíte vzteky, nestyďte se. My brečeli taky (tímto zdravíme Kangaxxe a vzkazujeme, ať si své „vězení“ strčí tam, kam ani demilichovi slunce nesvítí).
Originální vizuál i hudba
Zároveň používá tehdy novátorské izometrické zobrazení, které se v následujících letech stalo poznávacím znamením celého podžánru herních RPG.
Atmosféru celé hry a příběhu navíc vhodně dokresluje i skvělá hudba. Každá lokace má vlastní hudební motiv, a přestože po čase může začít působit repetitivně, jako celek funguje výborně. Profesionálního (a vynikajícího) dabingu se zároveň dočkaly i všechny hlavní postavy včetně vašich potenciálních společníků.
„Chtěl bych být víc než jen přítel tvůj…“
Každé NPC tak má vlastní charakter, zájmy, a dokonce i vůli. A že se na nich scenáristé skutečně vyřádili, pochopíte rychle – obzvlášť v Shadows of Amn platí, že co postava, to desítky možných interakcí s různými členy družiny nebo přímo s vámi.
„Minsc will lead with blade and boot! Boo will take care of the details.“ (Minsc)
V Shadows of Amn navíc vývojáři přišli s další novinkou – od druhého dílu se do vás některé postavy nově mohou také zamilovat. (My, kdo jsme hrávali za ženu, jsme tenkrát z romantického obláčku nicméně spadli velmi rychle. To, když jsme zjistili, že jedinou naší šancí na herní lásku je Anomen, otravný kněz s ještě otravnějšími řečmi a egem.)
„You’re a cruel woman Viconia. And Garl help me, I am so turned on right now.“ (Jan Jansen)
Naopak třeba Minsca, hraničáře a majitele vesmírného křečka, si u sebe držet prostě chcete – a nevadí, že zrovna hrajete za zlou partou a, co si budeme povídat, v závěru hry by Sarevok svou roli bijce s obouručákem zřejmě sehrál o něco líp.
Baldur’s Gate neskončila. Baldur’s Gate trvá
Kromě komunitních fór, z nichž mnohá fungují dodnes (zdravíme na český Sigil), totiž fanoušci postupně vytvořili neuvěřitelné stovky modů – tedy neoficiálních rozšíření a doplňků do hry.
Zatímco některé z nich do hry „pouze“ přidávají předměty nebo nová NPC, jiné fungují jako samostatné datadisky (jako například Dark Horizons) nebo kompletně mění zážitek z celé hry (jako Baldurs Gate Trilogy nebo Tutu). Všechny ale mají stejný efekt – dodnes dávají milionům hráčů po celém světě důvod zapínat Baldur’s Gate znovu a znovu.
„… and this one’s for grandma, who said I’d never amount to anything more than a butterknife!“ (Lilarcor, mluvící meč)
Ten hráče znovu zavádí na Mečové pobřeží, které se – opět – zmítá v chaosu. Je to jen pár dnů, co zemřel Sarevok a od severu se blíží nová hrozba. Zastaví hlavní hrdina vojska mocné Caelar Argent? Skutečně je všechno takové, jak se na první pohled zdá? A jakou roli v tom všem hraje tajemný muž v kápi, který, zdá se, sleduje každý váš krok?
Doba se mění, (některé) hry zůstávají
Baldur’s Gate je totiž dodnes jednou z nejlepších her, které kdy vznikly. Má vše, co z dobré hry dělá hru vynikající: příběh, hratelnost i, zdá se, nesmrtelnou komunitu hráčů. A proto jí my staromilci snadno odpustíme i to, co by už v moderních hrách neprošlo – třeba lokace, mezi kterými je nutné neustále přecházet (včetně zřejmě nejotravnější hlášky celé série: „You must gather your party before venturing forth!“), nebo zhoršenou přehlednost izometrické grafiky.
Ovšem ruku na srdce. Z pohledu moderního hráče už jde o těžké retro. Na rozdíl od dnešních her vás totiž Baldur’s Gate za ručičku rozhodně nevodí: umírá se tu často a na všechny možné způsoby – a žádné směrovky na mapě taky nenajdete.
Dobrá zpráva ovšem je, že lidé, kteří po podobných hrách touží i dnes, stále existují. A že jsou tu vydavatelství, která to nenechávají být jen tak. V posledních letech tak vznikají nové hry, které inspiraci Baldur’s Gate a dalšími izometrickými, výrazně příběhovými RPG neskrývají: ať už jde třeba o povedené Pillars of Eternity, nebo temnější, „zlé“ RPG s názvem Tyranny.
Takže až je zase jednou budete zapínat, vzpomeňte při tom na Baldur’s Gate. Protože bez ní by tenhle podžánr herních RPG možná nikdy tak neprorazil.