Dobrých her je hodně. Výborných jen několik. A těch, ze kterých se stal kult, je tak málo, že bychom je spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z těchto prstů už přitom před více než 20 lety obsadila Baldur’s Gate. Oprávněně?

Pozor, následující článek obsahuje spoilery. A taky křečky. Neplačte, byli jste varováni.

Jak se měnily herní dějiny

Psal se rok 1998 a vydavatelství Bioware ohromilo herní svět. Místo tehdy kralujících stříleček typu Diablo totiž vsadilo na originální RPG, které přišlo s propracovaným příběhem, atmosférou, na tu dobu detailní grafikou a v neposlední řadě i výbornou hratelností.

Šlo o obrovský úspěch. Baldur’s Gate si okamžitě získala srdce fanoušků i herní kritiky. Netrvalo proto dlouho a následoval první datadisk, druhý díl, druhý datadisk… a pak se herní sága, která svého času určovala standard pro počítačová RPG, odmlčela.

Nebyl všemu konec, ale k tomu se ještě dostaneme. Nejdřív si připomeňme, co tenkrát před dvaceti lety udělalo z Baldur’s Gate legendu.

Přes noc hrdinou

Kam až tvá paměť sahá, tvůj život dosud ohraničovaly vysoké a bezpečné hradby Svítící tvrze. Své rodiče jsi nikdy nepoznal. Tvůj pěstoun Gorion ti ale jejich absenci plně nahradil a vychoval tě jako přísný, ale milující otec.

„The Lord of Murder shall perish. But in his doom he shall spawn a score of mortal progeny. Chaos will be sown from their passage. So sayeth the wise Alaundo.“ (Alaundova proroctví)

Dnešek je jiný. Ve spěchu balíš těch pár věcí, které jsi ve svém mladém životě stihl získat, a pod rouškou noci spolu s Gorionem opouštíš bezpečí Svítící tvrze. Dojde však k nejhoršímu.

Neznámé zlo, před kterým společně prcháte, vás ještě téže noci dostihne. Proti tvé vůli tě zatáhne do konfliktu, jehož kořeny sahají výš, než by kdokoliv čekal. A ukáže se, že jsi to právě ty, kdo v něm má sehrát tu nejzásadnější roli…

Kdo je tady nejbhaalovatější?

Tak začíná příběh legendy – hrdiny, který navždy změní tvář Mečového pobřeží. Protože železnou krizí, která hrozí rozvrátit celé Mečové pobřeží, to teprve začíná.

Takže zatímco v první Baldur’s Gate pátráte po původci železné krize, abyste během toho odhalili, že jste synem dávno mrtvého boha Bhaala a v ohromujícím finále pak porazili svého nevlastního bratra Sarevoka (vzpomínáte na jeho nezapomenutelné „Face me, sister! Face the new LORD OF MURDER!“?), v druhém díle s názvem Shadows of Amn jste zataženi do velké hry o vlastní polobožskou duši.

Za vším přitom stojí jediný člověk: Jon Irenicus, kdysi vážený elfský mág, dnes vyhnanec a muž, jehož srdce naplnila pomsta. Ten vás sice se svou vampýrskou sestrou Bodhi nejprve připraví o vaši božskou esenci, ale smutní nemusíte být dlouho, protože jak už to v podobných příbězích chodí, vy jim za to na oplátku nakopete zadky – a to v ohromujícím finále, které vás přivede za brány samotných Devíti pekel.

„You dare to attack me here? Do you even know who you face? YOU WILL SUFFER! YOU WILL *ALL* SUFFER!“ (Jon Irenicus)

Že vám to zatím nestačilo? Nestačilo to ani vývojářům z Bioware, a tak vás na Mečové pobřeží zavedou ještě jednou – v rozsáhlém datadisku s názvem Throne of Bhaal (který jsme si zvykli označovat jako neoficiální třetí díl celé ságy).

Úkol, který v něm před vás postavili, je vlastně „maličkost“: tentokrát musíte ukázat, že jste ze zbývajících potomků Bhaala ten nejbhaalovatější. Finále, titulky, potlesk… a jedno oko herního fanouška dodnes nezůstalo suché.

Vytváření postavy

Baldur’s Gate svého času zapůsobila jako zjevení. Nejen díky rozsáhlému příběhu, ale i díky originální herní mechanice. V době, které vládly přímočaré střílečky, totiž vývojáři z Bioware přišli s herním systémem, který přímo vycházel z komplexních pravidel populární hry na hrdiny Dungeons and Dragons.

Z dnešního pohledu nejde o nic převratného, v té době však šlo o zcela odlišný přístup, než na který byli tehdejší herní fandové zvyklí. Postavu si totiž v Baldur’s Gate můžete nadefinovat zcela sami: nejprve zvolíte kombinaci rasy a povolání (a dokonce i pohlaví), vyberete některé z devíti přesvědčení (mimochodem, chaotic good hraničáři jsou trapní hipíci, kdyby se někdo ptal) a nakonec své postavě přidělíte zbraňové dovednosti, jméno a podobu.

Už na začátku tak můžete snadno zvolit svůj herní styl: stát se nezdolatelným tankem, vychytralým mágem v pozadí nebo třeba zlodějem plížícím se ve stínech.

Samostatnou kapitolou přitom je „nahazování“ vlastností vaší nové postavy. Stejně jako v klasických D&D hrách, i v Baldur’s Gate totiž kromě kombinace vlastností rasy a povolání hraje ve vytváření vaší postavy roli náhoda. Svou sílu, obratnost, zručnost, inteligenci, moudrost a charisma tak můžete naklikávat i několik hodin (a přiznejme si, mnozí z nás to skutečně dělali a dodnes nelitujeme ničeho).

Vytvořením postavy to ovšem nekončí. S tím, jak během hry plníte jednotlivé úkoly a porážíte stále silnější nepřátele, získáváte i zkušenosti potřebné k postupu na další level. Z vašeho malého „krysobijce“ ze Svítící tvrze se tak postupně stává hrdina skutečně epických rozměrů.

Zastav, rozděl a panuj

Přestože je Baldur’s Gate primárně příběhová hra (a questy typu „jdi a dones“ až na pár výjimek rozhodně nečekejte), soubojům se v ní nevyhnete. A koneckonců – proč byste to dělali? Vždyť je to i soubojový systém, který z Baldur’s Gate udělal tak populární hru. A právem.

Souboje, stejně jako celá hra, totiž probíhají v reálném čase, oproti jiným hrám v nich ale máte jednu obrovskou výhodu. Můžete hru kdykoliv mezerníkem zapauzovat a rozdělit jednotlivým postavám úkoly. Vaše postavy je vykonají, jakmile hru zase odpauzujete.

„Připomínáme, že i když postavy nemusí jít ani pít, TY musíš. Nechceme přijít o oddané hráče.“ (varování vývojářů)

Věřte, že to oceníte. Obzvlášť proti silnějším protivníkům, jako jsou mágové, lichové nebo v některých nezapomenutelných případech i draci, by se bez zapauzování Baldur’s Gate stala téměř nehratelnou. A popravdě – i s pauzou budete umírat. Pořád a hodně.

A pokud se přistihnete u toho, že u některých soubojů brečíte vzteky, nestyďte se. My brečeli taky (tímto zdravíme Kangaxxe a vzkazujeme, ať si své „vězení“ strčí tam, kam ani demilichovi slunce nesvítí).

Originální vizuál i hudba

Vývojáři z Bioware vsadili na originalitu, i pokud jde o vizuál celé hry. Přestože se totiž, obzvlášť v porovnání s dnešními hrami, o žádné vizuální orgie nejedná, grafika (především v Shadows of Amn a Throne of Bhaal) je detailní, propracovaná a některé lokace jsou na svou dobu skutečně uchvacující.

Zároveň používá tehdy novátorské izometrické zobrazení, které se v následujících letech stalo poznávacím znamením celého podžánru herních RPG.

Atmosféru celé hry a příběhu navíc vhodně dokresluje i skvělá hudba. Každá lokace má vlastní hudební motiv, a přestože po čase může začít působit repetitivně, jako celek funguje výborně. Profesionálního (a vynikajícího) dabingu se zároveň dočkaly i všechny hlavní postavy včetně vašich potenciálních společníků.

„Chtěl bych být víc než jen přítel tvůj…“

Se vším, co jsme právě napsali, se z Baldur’s Gate a z jejích pokračování mohla stát „pouze“ skvělá herní série. Vývojáři z Bioware ale šli ještě dál. K dokonalosti totiž vypilovali i všechna NPC (non-player charaktery), tedy postavy, které během svých dobrodružství můžete najímat do družiny jako spolubojovníky.

Každé NPC tak má vlastní charakter, zájmy, a dokonce i vůli. A že se na nich scenáristé skutečně vyřádili, pochopíte rychle – obzvlášť v Shadows of Amn platí, že co postava, to desítky možných interakcí s různými členy družiny nebo přímo s vámi.

„Minsc will lead with blade and boot! Boo will take care of the details.“ (Minsc)

„Poslušná“ NPC proto rozhodně nečekejte. Vaši společníci bez skrupulí komentují vaše rozhodnutí, zasahují do vašich monologů nebo si sem tam popovídají mezi sebou. S tím, jaká ve hře děláte rozhodnutí, se postupně formuje i jejich vztah k vám – a že rozhodně není možné vyhovět všem, zjistíte velmi rychle.

 V Shadows of Amn navíc vývojáři přišli s další novinkou – od druhého dílu se do vás některé postavy nově mohou také zamilovat. (My, kdo jsme hrávali za ženu, jsme tenkrát z romantického obláčku nicméně spadli velmi rychle. To, když jsme zjistili, že jedinou naší šancí na herní lásku je Anomen, otravný kněz s ještě otravnějšími řečmi a egem.)

„You’re a cruel woman Viconia. And Garl help me, I am so turned on right now.“ (Jan Jansen)

Na rozdíl od jiných her tak v Baldur’s Gate sestavování družiny neznamená pouhé hledání té nejlepší kombinace vlastností a skillů. Takže i když je, čistě z herního hlediska, Anomen jednou z nejsilnějších NPC v celé trilogii, mít ho v družině je volbou pouze pro otrlé.

Naopak třeba Minsca, hraničáře a majitele vesmírného křečka, si u sebe držet prostě chcete – a nevadí, že zrovna hrajete za zlou partou a, co si budeme povídat, v závěru hry by Sarevok svou roli bijce s obouručákem zřejmě sehrál o něco líp.

Baldur’s Gate neskončila. Baldur’s Gate trvá

U Baldur’s Gate se zkrátka sešlo úplně všechno: propracovaný scénář, vychytaná herní mechanika, padnoucí vizuál i hudba, originální postavy… a v neposlední řadě také fanoušci. Byli to právě samotní hráči, kteří výrazně přispěli k tomu, že popularita hry neupadla ani mnoho let po svém vydání.

Kromě komunitních fór, z nichž mnohá fungují dodnes (zdravíme na český Sigil), totiž fanoušci postupně vytvořili neuvěřitelné stovky modů – tedy neoficiálních rozšíření a doplňků do hry.

Zatímco některé z nich do hry „pouze“ přidávají předměty nebo nová NPC, jiné fungují jako samostatné datadisky (jako například Dark Horizons) nebo kompletně mění zážitek z celé hry (jako Baldurs Gate Trilogy nebo Tutu). Všechny ale mají stejný efekt – dodnes dávají milionům hráčů po celém světě důvod zapínat Baldur’s Gate znovu a znovu.

„… and this one’s for grandma, who said I’d never amount to anything more than a butterknife!“ (Lilarcor, mluvící meč)

A nepolevující popularita ságy z Mečového pobřeží nedala spát ani vývojářům. Po dlouhých 15 letech, tedy v roce 2012, tak vyšla Baldur’s Gate znovu, jako Enhanced Edition – tentokrát na vylepšeném Infinity enginu a pod záštitou vydavatelství Beamdog. V roce 2013 následovala dvojka a v roce 2016 vydavatelství Beamdog rozvířilo vody zbrusu novým datadiskem s názvem Siege of Dragonspear.

Ten hráče znovu zavádí na Mečové pobřeží, které se – opět – zmítá v chaosu. Je to jen pár dnů, co zemřel Sarevok a od severu se blíží nová hrozba. Zastaví hlavní hrdina vojska mocné Caelar Argent? Skutečně je všechno takové, jak se na první pohled zdá? A jakou roli v tom všem hraje tajemný muž v kápi, který, zdá se, sleduje každý váš krok?

Doba se mění, (některé) hry zůstávají

Kdyby v dobách, kdy Baldur’s Gate vyšla poprvé, existoval Steam (nebo jiná platforma, která za vás počítá čas strávený ve hře), měla by autorka tohoto vzpomínkového článku důkaz, že na Mečovém pobřeží strávila víc než 1000 hodin svého života. A nelituje ničeho.

Baldur’s Gate je totiž dodnes jednou z nejlepších her, které kdy vznikly. Má vše, co z dobré hry dělá hru vynikající: příběh, hratelnost i, zdá se, nesmrtelnou komunitu hráčů. A proto jí my staromilci snadno odpustíme i to, co by už v moderních hrách neprošlo – třeba lokace, mezi kterými je nutné neustále přecházet (včetně zřejmě nejotravnější hlášky celé série: „You must gather your party before venturing forth!“), nebo zhoršenou přehlednost izometrické grafiky.

Ovšem ruku na srdce. Z pohledu moderního hráče už jde o těžké retro. Na rozdíl od dnešních her vás totiž Baldur’s Gate za ručičku rozhodně nevodí: umírá se tu často a na všechny možné způsoby – a žádné směrovky na mapě taky nenajdete.

V porovnání se současnou běžnou herní produkcí navíc Baldur’s Gate mnohem víc než hru připomíná (vzhledem k obsáhlosti a významu textů) spíš interaktivní knihu. A to knihu, kterou napoprvé za méně než 60 hodin rozhodně „nedočtete“. Což, přiznejme si, může být pro současné hráče ošklivý šok.

Dobrá zpráva ovšem je, že lidé, kteří po podobných hrách touží i dnes, stále existují. A že jsou tu vydavatelství, která to nenechávají být jen tak. V posledních letech tak vznikají nové hry, které inspiraci Baldur’s Gate a dalšími izometrickými, výrazně příběhovými RPG  neskrývají: ať už jde třeba o povedené Pillars of Eternity, nebo temnější, „zlé“ RPG s názvem Tyranny.

Takže až je zase jednou budete zapínat, vzpomeňte při tom na Baldur’s Gate. Protože bez ní by tenhle podžánr herních RPG možná nikdy tak neprorazil.


Reklama