Andrzeje Pilipiuka většina českých čtenářů zná především díky jeho knihám s exorcistou amatérem Jakubem Vandrovcem. Polský spisovatel však má na kontě i další sérii, a to Sestřenky. Fanoušci jejich příběhů jistě zajásali, když letos v češtině po dlouhých devíti letech vyšel čtvrtý díl – Ztracená. Milovníci série budou spokojení, ale žádná sláva to bohužel není.
Než se pustíme do knižní novinky samotné, pojďme si alespoň trochu představit knižní sérii a hrdinky samotné.
V roce 2005 u nás vyšel první díl nazvaný prostě Sestřenky a v anotaci nesmělo chybět varování, že: „Tato kniha neobsahuje Jakuba Vandrovce v žádné podobě!“ (Což není pravda, jednu droboučkou narážku si v textu autor neodpustil).
Nicméně v této knize představil Pilipiuk trojici nových hrdinek, které neměly s exorcismy ani alkoholem vůbec nic společného, ale kniha v sobě kombinovala autorova oblíbená témata – mysticismus a historii, které kombinoval v prostředí současného Polska.
Ústřední postavou je Stanislava Krušewská, alchymistka ze 16. století, která díky kameni mudrců žije nadmíru dlouhý a bohatý život napříč staletími, cestuje po světě a v „současném“ Polsku se potkává se svou (hodně) vzdálenou příbuznou Kateřinou.
Osud jim do cesty přihodí ještě třetí osobu, upírku Moniku, která je historicky ještě starší než Stanislava, byť vzhledem připomíná gymnaziální žačku.
Osudy trojice žen sleduje Pilipiuk nejprve samostatně, postupně dějové linie začne propojovat, aby následně hrdinky čelily nepřátelům společně. Jeho vypravěčský jazyk je velice jednoduchý. Hodně se podobá údernému stylu jako z knih Jakuba Vandrovce, takže člověk každou chvíli čeká, kdy se na scéně objeví, ale nestane se tak.
Literární svět v Sestřenkách je docela elegantní směsicí historie, současných reálií a mytických bytostí, které ve světě prakticky bez magie spolu bojují moderními prostředky, byť se ke slovu dostanou i staré dobré chladné zbraně.
Trojice knih tvoří jakousi volně uzavřenou trilogii, ve které hrdinkám jde o život, nebo se snaží jen tak protlouct běžným životem. Všechny knihy jsou dobrým čtivem, s důrazem na to dobrým.
Pilipiuk píše prostě a jednoduše, takže i jeho knihy jsou jednoduché a zábavné, nic extrémně světoborného, ale rozhodně ani ne špatného (Ale třetí díl Dědičky už byla fakt slabota).
Konečně pokračování
V roce 2014 napsal Andrzej Pilipiuk další díl, ale česky jej Laser vydal až letos. Ztracená volně navazuje na původní trilogii, kterou autor jakž takž sice uzavřel, ale prostor pro navázání mu zbyl.
Teoreticky by dokonce bylo možné tuto knihu bylo možné číst i bez znalosti předchozích, byť je v textu spousta odkazů na původní trilogii. Nejsou to ale informace klíčové pro pochopení nového děje, spíš prokreslují pozadí jednotlivých postav.
Kniha Ztracená obsahuje jednu delší novelu a povídku, které na sebe nenavazují. V ústřední části se Stanislava a Kateřina připletou úplnou náhodou do osudů tajemné mladé dívky Anny (očividná náhrada za upírku Moniku), která zoufale hledá jakékoliv odkazy, ideálně souřadnice, ke ztracenému ostrovu.
Tady Pilipiuk ničím nepřekvapí, souběžné dějové linky, které se spolu propojují čím dál víc, až splynou v jednu, jsou jeho tradičním řemeslným nástrojem pro vyprávění příběhu.
Postavy žen se v ničem neliší, archetypy nemění, vše zůstává tak, jak jsou jeho čtenáři zvyklí. Vše je jednoduché, přímočaré, jen vágně načrtnuté. O to víc je tu patrný kámen úrazu Pilipiukovy tvorby.
Jeho psaní se totiž vyznačuje značnou nekonzistencí. Prostě do příběhu přidává jeden nápad za druhým podle aktuální nálady, aniž by k dané události nějak směřoval a gradoval tak napětí. Je to vidět na Vandrovcovi, který jednu povídku umí telepatii, aby ji následující knihu a půl vůbec nepoužil ani nezmínil.
Jeho povídky na bleskové, nečekané a šokující pointě založené, jenže aplikování tohohle způsobu v dalším textu, natož románu, moc nefunguje.
V knize Ztracená se tato „skokovitost“ projevuje velmi výrazně, což se odráží na kvalitě zážitku.
V praxi to vypadá tak, že příběh nějak ubíhá po stanovené lince, postavy pátrají docela v poklidu a najednou BÁC, z ničeho nic se na scéně objeví například supermocné tajemné „ultrahustokrutopřísné“ bratrstvo, o kterém dosud nepadlo ani slovo.
Nejde mu spojit osudy dohromady
Zejména zpočátku je Pilipiukovo vyprávění dost zmatené, z jeho textu je jasné, že se snaží do poslední chvíle udržet v nevědomosti především čtenáře, ale občas je tajemný až přespříliš.
Kateřina se Stanislavou do hlavního dění vstupují spíš náhodně a zpočátku jejich dějová linka nemá žádný cíl. Přesně v momentu, kdy si to čtenář uvědomí, to zjevně došlo i Pilipiukovi, takže aplikoval svůj pověstný šrapnel. Skomírající dějovou linku doslova nabourá nenadálým příběhovým zvratem a děj mu začne pořádně odsýpat.
Postavy sice kvůli tomu provedou dost hluboký myšlenkový obraz, začnou mluvit o věcech, které nikdy předtím v románu nebyly ani nebyly zmíněné, a vymyslí plán na záchranu, která je zpočátku strašlivě nepravděpodobná. Teprve tím, jak se začne naplňovat, ji čtenář přijme za svou a začne ji brát jako součást světa, byť zpočátku vypadala fakt uměle.
Pilipiuk takhle prostě píše, na to bychom měli být už zvyklí, že jeho vyprávění působí nekonzistentně. Nebuduje napětí postupně, ale jeho styl vyprávění připomíná amatérské grilování na zahradě, kdy vám uhlí nechce hořet, tak přilijete benzín. A když palivo dohoří a oheň postupně začne skomírat, přilijete další.
Podobným způsobem lije Pilipiuk do příběhu nové a nové dějové zvraty, byť se mu je daří relativně slušně zakomponovat do příběhu tak, aby působil konzistentním dojmem.
Ve Ztracené jsou ty zvraty opravdu razantní a divoké, takže o to více ze stránek křičí a čtenáře překvapují. Díky nim se ale autorovi nakonec konečně podaří propojit obě dějové linky a knihu dovést do úspěšného, byť trochu prázdného konce.
Skvělý průběh, ale slabý konec
To ostatně platí i pro druhý text o houslích. Kateřina se Stanislavou pátrají po léku na tajemnou chorobu mladé dívky, která zdá být duchem mimo. Autor sice vynikajícím způsobem popisuje prostředí pohraničí, kde nacisté plánovali postavit podzemní továrnu, ale tento lákavý motiv ostudně nerozvine do něčeho hlubšího a zajímavějšího.
Pátrání samo o sobě stačí na to, aby udržel pozornost čtenáře u knížky, ale jen tak tak. O to horší je pak zklamání, když závěr prostě vyšumí do ztracena bez nějakého rozumného vysvětlení.
Je Ztracená mizernou knížkou? Není, ale rozhodně ani nepatří mezi Pilipiukovy nejpovedenější kusy. V obou nových textech autor nedokáže vyvolat pořádné napětí, nebo naopak tlačí až moc na pilu, aby mu postupně z vyprávění zase vyprchalo.
Nejslabší je pak v koncovkách, kde místo gradování k epickému finále se mu text rozplývá prakticky do ztracena a končí fakticky nemastně a neslaně.
Od všeho je v knize trochu – akčních scén, pátrání, historie skutečné, historie fiktivní i trocha nadpřirozena, ale nic pořádně. Z knihy je vidět, že Pilipiuk měl pár nápadů, které použil, ale prakticky vůbec nerozvedl.
Čtenář knihu odloží s pocitem, že se mu sice dobře četla, to je asi tak všechno. Zůstal jeho osvědčený, jednoduchý styl, kterým dokáže udržet pozornost čtenáře po celou knihu, jenže jeho texty nikdy nebyly nijak hluboce promyšlené a propracované, ale Ztracená výrazně ztrácí i proti předchozím knihám v sérii.
Těžko se mi to říká, ale Pilipiuk je prostě vyškrtaný a stává se svým vlastním stínem.
Andrzej Pilipiuk: Ztracená
Vydal: Nakladatelství Laser, 2021
Překlad: Robert Pilch
Počet stran: 320
Cena: 339 Kč
