Zničená Paříž se začíná pomaličku zotavovat, ale hniloba pod hladinou Seiny se nadále rozrůstá. Představený řádu Trnikeře přišel s neodolatelnou nabídkou, jak se podělit o magii Padlých andělů, a dračí lid v podstatě nemá na výběr. Jejich království upadá a magie je příliš velkým lákadlem.
Jde o peníze, jde o moc
Druhý díl Dominia Padlých andělů začíná v podstatě tam, kde první skončil. Padlí andělé se stále přetahují o moc nad zničenou Paříží. Z kořeny prorostlých komnat Stříbrostínu se ale posouváme k jejich nepříteli. Představený Trnikeře usiluje o větší moc.
Přál by si pozvednout svůj řád nad všechny ostatní. K tomu mu má dopomoci rituál, pro který ale potřebuje potomka královského dračího rodu. A protože je Asmodeus velice pragmatický muž, nabídne Dračímu království nabídku, jaká se neodmítá.
Samotné království pod hladinou Seiny má však vlastní problémy. Nějakým způsobem se k nim pod hladinu dostává velké množství Andělské esence a draci umírají. Příliš mnoho poddaných je na droze závislých. Z tohoto útoku podezírá dračí princezna Ngoc Bich logicky Trnikeř, a proto do něj vyšle svého špeha, jenž dostane za úkol nejen zjistit co nejvíce o droze a jejích účincích, ale především pochopit, kudy se esence dostává do Dračího království.
Zatímco se tedy poselstvo Trnikeře zabydluje pod Seinou a jedná o spojenectví, drak Thuan v přestrojení zkoumá okolí ošetřovny a alchymistické dílny, což neunikne pozornosti představeného Padlého. A jako by to nestačilo, v ghettu žije jedna prastará Padlá se svou těhotnou milenkou a ze břehů Seiny se ztrácejí Annamité. A všechny je otravuje jeden nový, zdánlivě bezvýznamný Řád.
Malí trpí, když se mocní perou
Díky tomu, že autorka představila většinu postav již v prvním díle, mohla se soustředit na intriky a zákulisní boje. A třebaže Philippe s Isabelle hrají nikoliv druhé, ale tak páté housle, znalost reálií z Řádu zlomených křídel je prakticky nezbytná.
Nejvýraznější roli dostala zdánlivě bezvýznamná troska Madeleine (jež dokazuje, že prohlášení „jednou feťák, vždycky feťák“, nemusí být vždy pravdivé) a krutý intrikář Asmodeus, který k sobě neváhá připoutat dračího chotě pro pofidérní blaho řádu.
Jak se ale ukazuje, ani dračice Ngoc Bich, ani Asmodeus, nemají svá dominia v rukou tak pevně, jak si možná mysleli. A trpět budou zase jen nevinní.
K těmto starým známým z prvního dílu pak přibyla Asmodeova sestra v Pádu Berith a její milenka Francoise. Ačkoliv už na mě těch LGBT vztahů začínalo být docela dost, u těchhle dvou to tak nějak dávalo smysl a zaujalo mě vykreslení jejich života ve slumu i důvody, které je k tomu vedly.
Líbil se mi způsob, jak na ně reagovaly vedlejší postavy a důraz na fakt, že každá akce má svou reakci. A i když chtěly zapomenout na celý svět, onen svět nezapomněl na ně.
Annamita Thuan také projevil nečekanou hloubku osobnosti a z celého univerza mi přirostl k srdci asi nejvíce. Sympatický drak hodně riskoval pro dobro svého lidu a nakonec skončil v tlapách sadisty, ze kterého dělal poměrně dlouhou dobu pitomce.
Přesto se svému osudu postavil se ctí a sehrál význačnější roli, než mohl čekat. Zejména na jeho lince bylo vidět, že se za každou postavičkou z tohoto světa odvíjí nějaký příběh, který si zaslouží odvyprávět.
A teď ty mouchy
S výjimkou jediného vztahu Philippa s Isabelle (a ta je po většinu času mrtvá) se v knize prakticky nevyskytuje model heterosexuálního vztahu. Nejsem proti menšinám nijak zaujatá, ale považte sami. Představená Stříbrostínu chodí s Emanuelle, Představenému Trnikeře zemřel v prvním díle milenec, tak si pořídil dračího chotě.
Jeho sestra v Pádu byla původně bratrem v Pádu (Padlí andělé si zřejmě mohou vybrat, jakého pohlaví budou), nicméně teď žije s Annamitkou (která se nechala dobrovolně oplodnit jinde, aby spolu mohly vychovávat dítě).
Ještě tak Madeleine žila kdysi dávno s Elphonem, ale ten na ni po svém znovuzrození úspěšně zapomněl a od té doby je sama. Heteroseuální páry čeká prostě smrt, zoufalství a neštěstí. Autorce se vzor klasické rodiny asi zajídá, jinak si to neumím vysvětlit.
Zároveň mi přišlo fascinující, jak se všude píše o hnilobě, zkaženosti, chudobě… Ale přitom nikdo hlady doopravdy neumírá, nejhůře se k lidem paradoxně chovají draci (kteří si potřebné dělníky prostě unesou a kdo umře, toho zakopeme do základů) a nikde se pořádně nedočtete, co strašného se vlastně děje s gangy v Paříži, nad hladinou Seiny.
Tento díl staví na všeobecném povědomí o dozvucích Války řádů a všeobecném zoufalství, ve kterém se lidé potácejí… Ale třebaže jsou za viníky všeho zla jednomyslně určeni Padlí andělé, stačí požádat o ochranu Řádu, abyste se měli dobře.
Celá kniha se prostě a jednoduše odehrává pod hladinou Seiny a uvnitř řádu Trnikeře, takže se o Paříži nedozvíte v zásadě nic víc, než že tam venku je a žije se v ní blbě. Pravda, jednou proběhla zmínka o kolejišti Gare du Nord, což je známé nádraží, ale jinak jsem nic moc nezachytila.
Paříž mám ráda a několikrát jsem tam byla, tak mě to trošku mrzelo. Kohokoliv jiného, kdo hltá pouze děj a akční scény, to ale s nejvyšší pravděpodobností rozptylovat nebude. Ostatně v této knize se všeho děje daleko víc a rychleji, než v té první.
Načtená historie
Aliette de Bodard v doslovu připouští, že se inspirovala dějinami vměšování Francie do záležitostí Vietnamu a také pašováním opia Velkou Británií do Číny, což v závěru vedlo k rozpoutání opiových válek. Díky načtené literatuře a vietnamským kořenům autorky se tak výborně povedlo vykreslit náladu na obou stranách barikády a snaha podvratných frakcí uvnitř obou dvorů působí velice uvěřitelně.
I díky tomu na mě Řád věčných trnů působil mnohem lépe, než Řád zlomených křídel. A kdyby se mi do rukou časem dostal třetí díl, vůbec bych se nezlobila, i když se příběh uzavřel.
Aliette de Bodardová: Řád věčných trnů
Vydal: Nakladatelství Host, 2018
Překlad: Vojtěch Ettler
Počet stran: 416
Cena: 349,-
