Kdo by to byl řekl, že světově proslulému lovci monster s bílými vlasy je letos 33 let. Zaklínač Geralt začínal jako postava v jedné nedlouhé povídce, kterou si neznámý polský ekonom ještě za dob tuhého komunistického režimu udělal radost, a tak trošku legraci z klasických pohádek. Nikdo nemohl tušit (a autor především), jaký poprask jeho hrdina ve světě způsobí.
„Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické brány.“ Těmito slovy začíná povídka, která světu představila nejslavnějšího lovce monster – zaklínače.
Píše se rok 1986 a v polském časopise Fantastyka vychází tiskem povídka Wiedźmin (česky Zaklínač) od tehdy osmatřicetiletého Andrzeje Sapkowského. Dílko vzbudilo zasloužený ohlas a autor s ním dokonce vyhrál třetí místo v literární soutěži.
Přichází nový typ hrdiny se dvěma meči na zádech
Když si vezmeme postavu Geralta z Rivie z čistě literárního hlediska, tak on není klasickým hrdinou, jaký bývá ve fantasy zvykem. Respektive jak na konci 80. let bývalo zvykem. On totiž nebojuje proti monstrům z vnitřního přesvědčení či nutnosti, ona je to jeho práce. Neobvyklá a smrtelně nebezpečná, pravda, ale prostě povolání, kterým si vydělává na živobytí.
Inspiraci pro zaklínače jako pracovní zařazení čerpal Sapkowski ze středověkých katů. Ti také vykonávali práci, kterou všichni slušní křesťané opovrhovali a štítili se jí. Přeci jenom kat mučil a popravoval lidi, tedy zločince a heretiky, samozřejmě, kteří si to po právu zasloužili (ehm), ale byl to kat, kdo měl ruce od krve a ne slušní lidé. Čili veřejnost kata potřebovala, ale zároveň jím už z principu opovrhovala. Některá města měla i speciální branku v hradbě, kudy chodil ven a dovnitř kat, aby nemusel bránou pro ostatní obyvatelstvo.
A přesně toto černé (smolné) řemeslo vykonává Geralt. Pravda, iniciační rituály jsou krapet složitější, přeci jenom to není středověk, ale středověkem inspirovaná fantasy jako řemen, ale stejně jako katy, tak i zaklínači lidé opovrhují stejnou měrou, jakou je potřebují a jejich služby platí.
Zaklínač jako takový je vůbec skvěle vymyšlenou postavou a v dnešní době už řada jejich atributů téměř zlidověla. Aby se člověk mohl stát zaklínačem, musí podstoupit náročný výcvik a pak takzvanou Zkoušku trav, kdy jeho organismus zmutuje, aby byl ještě rychlejší a silnější a mohl čelit monstrům. Zaklínači jsou de facto monstra stvořená pro lov monster. Umí trochu kouzlit (a kouzlí pomocí znamení složených z prstů), pro boj mají dva meče – ocelový na běžné užití a stříbrný na monstra citlivá na stříbro.
Vtipné je, že žádná povídka či kapitola v románu nepopisuje samotný průběh výcviku, takový Geraltův origin story. O zaklínačích se jako čtenáři dozvídáme jen mimoděk z vyprávění v povídkách i románu. To jejich cech dělá správně tajemným a důstojným.
Není to jen o boji
I když to zní divně, Sapkowski se na výkon zaklínačského povolání, tedy lov monster, zaměřuje jen okrajově. Když se do povídek začteme, zjistíme, že Geralt monstra sice loví jak ona běžícím pásu, ale tak nějak okrajově, na pozadí vyprávěného příběhu. A ten je vždy vymazlený.
Sapkowski ve svém díle přinesl i další novinku, která jej proslavila, a to podrobný popis šermířského souboje. Jeho postavy nebojují tak, že by mávly mečem a bylo to. Bojovníci sekají, řežou, odklánějí čepel, vyhýbají se půlobraty vlevo i vpravo a unikají parádou. I když dosud nikdo pořádně neví, co to ta „paráda“ je, je to vlastně jedno. Sapkowski se v tom prostě a jednoduše nepatlá – nezabíhá do detailů a souboj neprotahuje zbytečným popisem každého přenesení váhy z levé nohy na pravou. Šerm popisuje jen do té míry, aby čtenář nabyl dojmu, že dění přesně rozumí, ale zároveň jej šermovačka neodváděla od příběhu. To je naprosto ideální poměr.
Právě díky skvělému vypravěčskému talentu obstojí každý Sapkowského text i v dnešní ostré konkurenci naprosto s přehledem. Povídky (a pak román) nezestárly ani o den, a i když je rybníček fantastiky doslova přehlcen nejrůznějšími podobami bojovníků proti zlu – originálních či vykradených, Geralt je stále jen jeden.
Trocha historie
Česky vydalo zaklínačské povídky nakladatelství Winston Smith už v roce 1992. Kniha s podtitulem Stříbrný meč obsahuje prvních pět povídek doplněné o černobílé ilustrace Stanislava Komárka. V následujícím roce vycházejí další dvě povídkové sbírky Věčný oheň a Čas osudu. Pokud si ale chcete užít kompletní povídkovou tvorbu, zvolte až souborné vydání, které Leonardo vydalo v posledních letech.
V ucelené edici osmi knih nakladatelství shromáždilo povídky do dvou svazků Poslední přání a Meč osudu, které obsahují všechny krátké texty o Zaklínači. A to včetně bonusového Něco končí, něco začíná. Pokud vám ale mohu poradit, tu nečtěte hned. Přečtěte si všechny povídky a celou ságu a až pak si dejte tohle, užijete si povídku mnohonásobně víc. Sapkowski se tu totiž královský baví a čtenáři popisuje fiktivní svatbu Geralta a jeho milované čarodějky Yennefer, do které zapojí většinu postav, které se v jeho textech objevily, a to včetně románové pentalogie, kterou jakožto čtenáři teprve druhé knihy z osmi ještě nemůžete znát. Každá postava má alespoň jednu malou scénku, která vychází z jejího působení v knize či povídkách a věřte mi, budete u toho plakat smíchy.
Je proto divné, že se Sapkowski nepustil také do humorné fantasy. Talent na to prokazatelně má. I když jeho dílo je veskrze vážné a krev v něm teče proudem, některé povídky mají neuvěřitelně komediální nádech.
Přichází opus magnum, které dobude svět přes PC
Od povídek už nebylo daleko k románu a pětidílná sága o Zaklínači patří mezi to nejlepší, co ve fantasy bylo napsáno. Po jejím vydání se ze Sapkowského stal Pan autor a vzor dalších fantasy spisovatelům. Popularity literárního zaklínače se pokusili využít polští filmaři a v roce 2001 vznikl na motivy povídek a románu třináctidílný televizní seriál, který jednou odvysílala i Česká televize a pak už to raději nikdy nezkusila.
Dílo v režii Marka Brodkiho s nejslavnějších polským hercem historických postav Michalem Zebrowskim v roli Geralta je něco tak otřesného, že po zhlédnutí seriálu Andrzej Sapkowski chtěl emigrovat do Čech. Ze seriálu sestříhaný dvouhodinový film byl ještě horší.
Na lepší časy se začalo blýskat v roce 2007, to se totiž Geralta chopil videoherní průmysl. Začínající polské studio CD Projekt Red adaptovalo Zaklínače a jeho svět do digitální podoby. Vývojáři na to šli fikaně a místo povídek a románů zasadili děj až do doby po ukončení pátého dílu románu, kterým román (zatím) končí. A byť se od literární předlohy odlišovali, měli volné ruce a mohli řádit podle libosti.
Sapkowski se od děje distancoval s tím, že co nenapíše on, to není oficiální konec ságy, ale i bez mistrova požehnání hra slavila obří úspěch. CD Projekt se rázem vyšvihlo mezi nejznámější herní vývojáře. O čtyři roky později vyšel druhý díl a 19. května 2015 už svět nedočkavě očekával vydání třetího dílu s podtitulem Divoký hon. Právě na základě masové obliby počítačových her sáhl po zaklínači Netflix.
Povídková rozmanitost
Zaklínačské povídky bychom mohli rozdělit do dvou velmi volných kategorií na texty:
A – zcela samostatné, ve kterých si doslova hraje s motivy klasických bájí, pověstí a pohádek
B – na sebe navazující, které tvoří základ jeho románové pentalogie (ale také obsahují spoustu odkazů na pohádky)
Toto rozdělení ale neberte jako nějakou závaznou věc, podle níž by Sapkowski své texty psal. Jen nám to trochu pomůže se v autorově bohaté bibliografii lépe zorientovat. Všechny povídky a dokonce i romány ale spojuje jeden prvek – autor skvěle pracuje s jejich názvy. Nejen, že se titul mnohokrát objeví v textu, ale název celé dílo skvěle vystihuje, aniž by z něj cokoliv prozradit. Kdo někdy přemýšlel nad titulkem článku či názvu povídky mi dá jistě za pravdu, že tato schopnost hraničí s genialitou.
Čteme-li povídky typu A, Sapkowski nás v nich bude ustavičně překvapovat, jak jemně a s naprosto genialitou vpletl klasickou pohádku do středověkého fantasy světa tak, aby text nebyl fraškou či parodií, ale naprosto skvěle fungující fantasy povídkou. Autor zcela bez jakéhokoliv náznaku či varování vypráví příběh, který vypadá jako „klasická“ fantasy, ale čtenář postupně prokoukne jeho hru a začne v textu vidět tu či onu pohádku. A pak už bude jen žasnout, jak skvělou variaci na notoricky známou klasiku Sapkowski vytvořil.
Vezměme si třeba Zrnko pravdy. Kdo by čekal, že když v prvních odstavcích najde Geralt rozkládající se mrtvoly, vyklube se z toho zpracování příběhu Kráska a zvíře. I když je text plný humoru (tatíčkové začnou dcery do magického domu netvora sami dovážet, protože jim za to platí), povídka je vážná a na konci hodně dramatická.
A ve stejném duchu se nesou i další. Třeba velmi ikonické dílo Menší zlo. Tady si Sapkowski bere na paškál celou řadu pohádek, protože do příběhu zamontuje vysvobozování princezen zajatých ve věži a dokonce se tam mihne i Sněhurka a sedm trpaslíků. Jenže ta Sněhurka není Sněhurka, ale vražednice Renfri a trpaslíci nejsou trpaslíky, ale loupeživí gnómové, kteří pod Renfriním vedením terorizují široké okolí. Krom toho je Menší zlo je naprosto skvěle napsaná povídka s drsným a syrovým koncem, který se rozhodně nedá označit jako šťastný. Ostatně, kdo by to čekal, když to povídka naznačuje už svým názvem. Geralt totiž musí zvolit mezi jedním ze dvou špatných řešení.
Povídku Trochu se obětovat si jako čtenáři, vlastně posluchači, užijete hlavně jako audioknížku od audionakladatelství Tympanum. Rétor Martin Finger geniálně vyzpíval řeč obyvatel mořských hlubin. A samotná povídka skvěle kombinuje námluvy krále a mořské panny s bojem proti hlubinným obludám. A to zdaleka není všechno.
V Hranici možností adaptuje Sapkowski různé báchorky a pohádky o dracích, a to včetně jejich likvidace pomocí otrávené nástrahy. Text se pyšní mnoha dramatickými okamžiky, a to včetně souboje rytíř vs. Drak, ale přesto autor věnuje významný prostor i pro zamyšlení nad vybíjením živočišných druhů.
V povídce Poslední přání se Geralt utká s džinem v láhvi a ona pohádková tři přání v textu problesknout naprosto šokujícím způsobem, hlavně to první. On totiž není exorcismus jako exorcismus, hlavně když nerozumíte jeho slovům.
Zbylé povídky jsou nádherným mixem klasických i zcela originálních fantasy motivů, které ale vždy doplňuje nějaké téma, které autor důkladně rozpracovává. Třeba povídka Konec světa se vysloveně točí okolo rasismu. Lidská rasa utlačuje elfy, kteří neschopní se přizpůsobit prchají do hor a opuštěných konců světa. Sapkowski tu skvělým způsobem prorokuje to, co nastane v románové pentalogii, kdy mladým elfům dojde trpělivost a partyzánská komanda scoia‚tael začnou vypalovat lidské osady a zabíjet pocestné. Toto téma je však umě vpletené do příběhu, ve kterém Geralt a bard Marigold loví sylvána, který trápí obyvatelé zapadlé vesničky doslova na konci světa.
V Posledním přání se také Zaklínač setkává se svou osudovou čarodějkou Yennefer. Ta s ním sice vymete podlahu, ale zároveň tu vznikl zárodek tragické lásky, která vydrží až do konce zaklínačské ságy. A tím se dostáváme k dalšímu typu povídek.
V hlavní roli sudba
Povídky z kategorie B se na první pohled tváří, že jsou zcela samostatné, dokonce vznikaly v různých letech, ale čteny za sebou, vytvářejí základ mocného a dojemného příběhu, který se naplno rozvine v sáze o Zaklínači. Hlavní roli tu hrají tři ústřední postavy Sapkowského literárního světa. Jsou to tři sirotci, jejichž vzájemné vztahy a city jsou, mírně řečeno, komplikované.
Zaklínač Geralt sice v povídkách hraje prim, ale v románu jej v čele vystřídá princezna Cintry jménem Ciri. Trojúhelník doplní čarodějka Yennefer, kterou s Geraltem pojí láska tak silná a spalující, až se kvůli tomu oba dospělí lidé chovají jako pitomci a buď se rozcházejí nebo usmiřují. Třeba povídka Střípek ledu sice začne zcela „zaklínačsky“, kdy Geralt odstraňuje monstrum ve městě Aedd, ale příběh následně začne směřovat zcela nečekaným směrem.
Zaklínačské povídky, už to tu bylo naznačeno, totiž nejsou primárně o likvidaci monster, ale o soudech lidí, kteří se točí okolo Geralta. Sapkowski ve své tvorbě také posunul a v jeho pozdějších povídkách se začal odklánět od osvědčeného a oblíbeného módu – Zaklínač někam přijede, tam se něco pokazí a skončí to šermovačkou. Jeho povídky jsou víc „dospělejší“, co jim chybí na akci a boji, to nahrazují vážností a naléhavostí příběhu. Což je přesně Střípek ledu – kdo by to tušil, že klasický milostný trojúhelník, kde si má žena vybrat mezi dvěma osudovými muži, může v podání Sapkowského skvěle sedět i do světa drsného zaklínače.
Všechny výše zmíněné (i nezmíněné) povídky rozvíjejí svět Zaklínače, představují svět a popisují Geralta i jeho kamarády a známé (bard Marigold, trpaslík Yarpen a další). Pro ságu o Zaklínači jsou ale nejdůležitější povídky: Otázka ceny, Meč osudu a Něco více.
Ve všech třech autor pracuje s motivem věštby a pohádkovou cenou za služby: „Dáš mi to, co máš doma, ale o čem ještě nevíš.“ Na povídce Otázka ceny je ještě vidět, že autor nezamýšlel nějaké pokračování a tak mu děti, které se narodily „ve stínu sudby“ posloužily jen jako nábor pro nové zaklínače. Postupně se ale motiv vyvoleného dítěte osudem svázaného s Geraltem Sapkowskému rozležel v hlavně natolik, že na tomto základu napsal nejprve dvě zbylé povídky a následně celou románovou pentalogii.
V Meči osudu zaklínač potká Ciri v lese Brokilon a v povídce Něco více se autor poprvé ve větší míře pustí do popisu politicko-vojenských událostí, které se v jeho světe odehrávají. V povídce zaútočí Nilfgaard na Cintru, princezna Ciri se zachrání za velmi dramatických událostí a následně se setká s Geraltem.
A tady už se dostávám do šedého místa, kde končí povídky a začíná román. V něm Sapkowski rozehrává velkou hru s osudy lidí i celých království, mísí několik realit a časových rovin dohromady a celé to završí dokonalým popisem bitvy. Ale o tom až příště.
