Leonard Medek – spisovatel, básník, zlatník, kreslíř a neúnavný průvodce světem fantastiky – zemřel 21. května 2026 ve věku čtyřiašedesáti let. Byl hlasem, který žánr bral vážně dávno předtím, než se to stalo módou, a vypravěčem, jehož povídky přetrvají proměny literárního vkusu.
„Ahoj,“ řekne černý kocour, zamává ocáskem a půvabně se usadí vedle myši. Počítačové. Tmu půlnočního světa proráží jen světlo monitoru. „Leonard je pryč, víš to?“
„Jo,“ povídám a nechám notebook otevřený. „Lidi ho měli tuze rádi. Četla jsem smuteční povzdechy, upřímně míněné. Ale to nevyjádří, jaký člověk skutečně byl a co dokázal.“
Otec, dům a černí kocouři
„Dokázat chtěl hodně,“ připouští temné stvoření. Kdysi bylo jedním z kočičáků, co postupně sdíleli existenci s Leonardem Medkem, synem surrealistického umělce a restaurátora Iva Medka Kopaninského. V Přední Kopanině stál Ivův dům plný jeho koláží, zbraní (i v opravě), fantaskních artefaktů, které už v zahradě vítaly návštěvníka.
Leon prošel obdobím, kdy mu společnost skýtali výhradně černí, zcela svobodní a nezávislí kocouři. Nerozmazloval je, protože byl strohý i sám na sebe. „Chlap si nikomu nestěžuje, ať je sebehůř,“ prohlásil jednou.
Osobní život mu nehezky nevyšel. Bydlel sám s otcem, na jehož dílo byl hrdý. Potatil se, sny a kreativita Leonarda prostupovaly. Znamenaly víc než realita (to pro mnohé z původců a uživatelů žánru fantastiky), třebaže si s běžným režimem poradil.
Pravidelná účast na conech a setkáních už od poloviny devadesátých let a jeho spontánní a přece pečlivě připravené přednášky mu dodávaly energii pro všední dny. Byl mezi pozvanými účastníky prvního Trpasliconu (2003) a nevynechal snad žádný Dracon / FénixCon, byť už se v posledních několika letech cítil hodně špatně.
Ve shodě se svým založením, zahleděným do historie, a se smyslem pro efekt, nepodceňoval vizuální přípravu na účast a vystoupení. Jeden čas se stylizoval do keltského vzhledu, přehodil si kilt a ryšavé vlasy (nosil je dlouhé, většinou v culíku) zapletl do copánků. Později se důsledně přestylizoval do úctyhodného viktoriánského /steampunkového gentlemana s licousy, kloboukem a hůlkou.
„Vždycky měl plný sál lidí,“ povzdechnu si. „Vystačil si s opulentními znalostmi a jedinečným charismatem. Ani nepoužíval obrazový doprovod, jak si žádá neformální standard.“
„Postupem doby ano,“ mroukne kocour, „ale velmi střídmě. Neměl rád techniku a novoty.“
Přikývnu. Na počítač sice přešel, ale spokojil se s T602 a dlouho odmítal používat Windows. Mobil sice se zpožděním přijal, ale symbolicky jej utopil ve sklenici v básni, jež patřila do jeho sbírky Rýmy a nádchy (edice Rostoklatý vraniklec, Straky na vrbě, 2003; tenkrát jsem knížku ilustrovala).
Zlatnické umění a šperky
Zlatník je umění spíše než řemeslo, Leonard Medek vdechl jiskru i komerčním zakázkám a vytvářel obdivuhodné autorské šperky. Tu a tam se s nabídkovým pultíkem objevil mezi scifisty, třeba na bratislavském SlavConu, který jej zval jako váženého hosta. Nejeden člověk z fandomu poprosil Leona o zhotovení třeba svatebních prstýnků nebo náušnic.
„Když jsme křtili Stín modrého býka,“ vybaví se mi, „Leonard pro nás oba, vystrojené po keltském způsobu, zhotovil originální spony.“
„Taky uměl kreslit,“ připomene černý kocour a rozplácne se přes klávesnici. „Ilustroval si sám knížky a povídky. Byl to takový sevřený, ostře narýsovaný obraz, často v rámu. Já ti nevím, člověčko, jestli šlo o grafiku, ale připadalo mi to tak. Díval jsem se na něj, když pracoval, pokaždé sám, a vlezl jsem mu do knihovny. Spal jsem na encyklopediích.“
„Knihovna byla mimořádně rozsáhlá,“ uznala jsem, „ale kromě slovníků a příruček do ní získal staré romány a povídkové sbírky, hodně pulpové…“
„Náramně se v nich vyznal. A dovedl o nich povídat,“ zívne černé zvíře. „Podle něj ti, co je sepsali, byli machři. Otevřeli lidem dobrodružství, jako když mne pustil večer na toulky.“
„Howard a Haggard a Burroughs,“ doplním, „a další… Ale měl načtené a prostudované také klasiky. Pyšnil se kolekcí unikátních starých komiksů, a…“
„Shořely,“ přeruší mne kocouří zavzání. „A můj zapomenutý pumprlík pod skříní taky. Všechno.“
Požár a ztráta knihovny
Celý dosavadní Leonardův život a bytí jeho neformálně založeného otce se v v prvních únorových dnech roku 2026 změnily v poletující šedivé vločky. Dům vzaly plameny. Nejde to vrátit a nahradit za veškeré poklady vesmíru.
Můžu se mýlit, ale osobně nepochybuji, že Leonard byl mnohem citlivější, než dával před světem znát. A chránil se před tlakem kontaktů, jak byl schopen. Komunikoval, lektoroval, také pracoval pro Žoldnéře fantazie, recenzoval, korigoval, na conech kdysi pařil se zájemci vlastní originální Dračí doupě, setkával se. Uzavíral se… K posledku vrčíval jako černý kocour. Ale to už ho sužovala nevyléčitelná leukémie.
Nechci smutek: „Ty slovníky a příručky potřeboval. Byl velice pečlivý, kdyby chtěl, mohl se chlubit mimořádným lingvistickým nadáním, a dovedl si úžasně hrát se slovy.“
„Proto mu to ťukání do počítače tak dlouho trvalo,“ olízne si černý host pohrdavě nos. „Pořád se nějak zamotával do stránek s písmeny. Napřed pořád Conan, Conan. Ten byl alespoň sympatický, barbar jako já. Jo, a jednou si Leon přinesl opravdický meč, jako že je lord fantasy.“
„Podívej, fantastika hledala nové cesty, formy a nápady. Tak jsme dali dohromady keltskou historickou detektivku z Pojizeří a navazující novelu pro změnu od Rýna. Leonard vyslal do kosmu Runeraund a Arcimága. Psal nádherně, leckteří současní oslavovaní spisovatelé hlavního proudu by se měli schovat. Fantastice vybojoval úctu, kterou si jako žánr zaslouží.“ Spousta povídek, jedna lepší než druhá, s pestrými náměty – kolik autorů to dokáže?
Kocoura to příliš nezaujalo. Čistil si kožich. „Ocenění, slavnostní sošky a knížky… Jenže kdyby lidi vrněli jako my kočky, předl by při vymýšlení. A hlavně, když mu jde dobře psát, jako by mu to povídání utíkalo pod prsty úplně samo a najednou z něj byla krajina, ve které se všechno hýbá.“
„Zaujal ho steampunk…“
„To jsem mu poradil já,“ vřískne kocour. „Pod oblaky páry se šikovně chytají myši.“
Taranitový triptych velice zaujal, to ano, přiznám v duchu. „Ale největší ohlas mu vynesla postava ze všech nejmilovanější, Franta Franta. Esence zdánlivě brakové literatury, zalíbení v atmosféře galérky a vztahu k éře fin de siècle, k zvláštnímu období před Velkou válkou, konfliktu samotnému a dynamickým dvacítkám.
Leonarda okouzlovalo, jak vypadaly země, zápasící s tradicí a nástupem modernity. Přál si fascinaci historií, exotikou, akcí a dobrodružstvím dostat ke čtenářům i s dávkou poetiky, inteligentního humoru a slovní ekvilibristiky.“
„Používáš moc složité výrazy,“ broukne černý kocour a protáhne se. „Ten František Franta mu zabral čtvrt století, představ si to. Pět knížek, a taková doba! Kolik já bych zatím ulovil myší a hryzců!“
„Chtěl se vrátit ke Krakovi, kterého jsme oba odložili – skoro do mrazáku,“ špitnu. „Vytáhli jsme zrovna osnovu. A…“
„Zase by sháněl prameny. A posílali byste si texty sem a tam jako kuličku.“ Přivře oči a usíná, no ano, rozplácnutý přes můj počítač. Leonard by v téhle situaci zapálil dýmku a přemýšlel o další dramatické nebo tajuplné scéně.
„Napsal toho dost, ne?“ zamňouká jeho kocour tence jako stříbrný drátek.
Závěr
Leonard Medek vydal šestnáct knih, poskytl vzor řadě mladých a nyní úspěšných autorů, publikoval nejen na netu svůj pohled na realitu a imaginaci. Jeho povídky poplynou napříč měnícím se vkusem, protože tím, jak ctil staré vzory a dal jim nový šat, vymanil se nadobro z vlády literární módy.
Jednou jsem se zeptala, proč píše.
Odpověděl: „Protože v tom, co vytvoří, žije dál.“
Film & TV Shadow and Bone: slavná knižní sága se dočkala seriálového zpracování od Netflixu
PC a videohry Frostpunk: záchrana lidstva ve steampunkové zamrzlé Anglii, na kterou nebude mít žaludek každý
Knihy Maják na severu: Francie porazila a zotročila Anglii ve strhujícím románu z alternativní historie
Knihy Neviditelná knihovna: náborový román pro všechny zájemce o práci knihovníků, ale i fanoušky steampunku, fantasy a dobrodružství
