Vetřelec: Romulus je sprostou vykrádačkou prvních dvou ikonických vetřelčích filmů.
Protože ale vykrádá ty nejlepší části a pracuje s nimi velmi šikovně, je to zároveň skvělý vesmírný horor postavený téměř až na obdivu a úctě k mimozemské rase xenomorfů.
Vetřelec: Romulus se odehrává v dějové ose mezi událostmi na lodi Nostromo ve filmu Vetřelec (1979) a událostmi na lodi Sulaco a měsíci LV-426 z filmu Vetřelci (1986). Nový snímek se tak odehrává v „osmdesátkách“, protože tvůrčí tým se rozhodl plně okopírovat estetiku představ o vesmíru z druhé poloviny 20. století, kdy oba legendární filmy vznikaly. Vypadá to prostě skvěle.
Zapomeňte na nějaká sofistikovaná plavidla plná oken, hologramů, dotykových obrazovek případně světla. Děj se odehrává na lodi s technologiemi založenými na tom, co se používalo v 80. letech. Nejsou to jen klávesnice s velkými plastovými tlačítky a elektronkové obrazovky s čárkovaným obrazem.
Režisér Fede Álvarez udělal to, co Ridley Scott a zejména James Cameron ve druhém dílu, upravil kulisy tak, aby svým zjevem budily hrůzu a nejistotu.
To znamená, že chodby vesmírné stanice tonou ve tmě, kde jen občas problikávají světla, všechno je mohutné, velké, plné skrytých zákoutí a příček… odkudkoliv tak může něco bafnout. A zvuky? Zvuky jsou hrubé, drásající, děsivé. Když houkne siréna, houkne tak, že to v divácích vzbudí strach, protože když se ozve výstražná siréna, nikdy to nevěstí nic dobrého.
Sci-fi retro budící hrůzu
Vizuálně je tak nový Vetřelec skvostný. Povrch důlní kolonie a interiéry vesmírné lodě i výzkumné stanice jsou stvořené k tomu, aby se v nich odehrával horor a už samy o sobě budily hrůzu.
Už tady bychom mohli tvůrcům vyčítat, že kopírují práci Camerona a Scotta, ale v tomto ohledu to nejde. Álvarez odvedl skvělou práci v tom, že zachoval estetiku prvních filmů, takže divák nemá nejmenší problém věřit, že se snímek odehrává pár let po „nehodě“ na Nostromu. A pomáhá to budit hrůzu.
V úvodních minutách filmu je navíc zobrazený povrch důlní kolonie Jackson’s Star, kterou provozuje korporace Weyland-Yutani.
Je to temné, ošklivé, depresivní místo, které ještě umocňuje bestiální chování zaměstnanců korporátu, který zneužívá kolonistů k otrocké práci. Může si tak s nimi dělat, co chce, protože co může kolonista udělat? Na zem to má 65 světelných let…
Je to sice kratičká expozice, ale tak důkladně vystavená, že bych si přál samostatný snímek jen z takovéto důlní kolonie bez vetřelců. Má to potenciál. Ale také hlavní postavy mají dost důvodů odtud vypadnout a vlézt do opuštěné vesmírné stanice.
Delší expozice snímku je nutná, protože pětice hlavních hrdinů musí nejprve na xenomorphy narazit, takže diváci budou svědky kompletního rozmnožovacího procesu vetřelců, od láskyplného objetí Facehuggera po líhnutí se mladého vetřelečka skrz hrudní koš.
Prozkoumáváním „opuštěné“ vesmírné stanice postupně roste napětí. Je to přesně odměřený čas, kdy filmaři nejprve budují napětí a přesně v klíčový moment spustí hlavní program.
Pocta xenomorfům
Kdo už vetřelčí filmy viděl, tak bude vědět, co nastane, ale bude to očekávat s nadšením. Ostatní budou nervóznější a nervóznější, protože každá další minuta je ujistí o tom, že je něco špatně. A pak se konečně na scéně objeví vetřelci a pocit strachu ze stísněných prostor nahradí čirá hrůza z nebezpečí číhající všude okolo.
Álvarez musí obdivovat Vetřelce, protože celý snímek natočil jako obdiv a úctu k nejdokonalejšímu nástroji na zabíjení a na přežití ve vesmíru současně.
Když se poprvé objeví ikonická postava xenomorfa v plné své dospělé kráse, hraje k tomu orchestrální hudba a celé to působí spíš jako Wágnerova opera než filmový horor. Ostatně, Benjamin Wallfisch použil do filmové hudby také skladbu z opera Zlato Rýna od Richarda Wágnera.
Díky tomuto přístupu působí xenomorf ještě děsivěji, protože filmaři divákům rovnou říkají, že nyní vstupuje na scénu učiněné zlo a téměř zabíjejí naději postav na přežití.
Postav tu není mnoho, vlastně jen pět lidí a jeden android. Všichni to jsou mladí herci, kteří ale na plátně předvádějí vskutku uvěřitelný výkon. Strach v jejich očích je pravý a beznaděj zdrcující. Každý z nich má nějakou drobounkou linku, která v náznacích dokresluje jejich charakter. Není toho mnoho, jen přesně tolik, aby si diváci stihli postavy oblíbit, než…
V tomto ohledu je třeba tvůrce naprosto pochválit, protože se soustředí na smysl tohoto snímku, a to je vyvolat v divácích strach a napětí z dramatického boje o přežití tváří tvář téměř omnipotentnímu nepříteli. Ani se nesnaží tlačit do snímku nějaké moderní „poselství“, které by tu vyznělo trapně a hlavně zbytečně. Álvarez drží žánrový horor čistý a věrný předlohám ve všech ohledech.
Povedený vesmírný horor
Film báječně funguje. Je to temný, depresivní, krvavý horor plný bestií z vesmíru i hamižné korporace.
Někdy dokonce není jasné, kdo je horší. Snímek je plný ikonických momentů, nechybí „bafací“ scény, které ocení i ostřílený divák, kyselina proudící v žilách xenomorfů konečně dostala náležitou pozornost a prostor a jedna ze scén v závěru filmu, která s ní pracuje, je vskutku úžasná.
Čili, Vetřelec: Romulus je více než povedený vesmírný horor, který naprosto věrně kopíruje práci Jamese Camerona a Ridleyho Scotta a jejich tvůrčích týmů a před diváky staví řemeslně dobře natočený, krásně fungující film.
Sprostá kopírka
Má to ale jedno velké ALE. Film naprosto věrně kopíruje práci Jamese Camerona a Ridleyho Scotta. Álvarez neposkytuje fanouškům jen potěšení, že tu a tam zmíní odkazy na předchozí snímky. On ty snímky naprosto a totálně kopíruje!
O estetice prostředí jsem již psal, ale to by tak na škodu nebylo, protože to pomáhá udržet kontinuitu. Nyní mluvím o kopírovaných hláškách, přehrávání celých scén a dokonce i kopírování výrazů hlavní herečky zabíraných přesně z toho úhlu, jak to dělal Scott na konci sedmdesátých let.
Ve filmovém průmyslu posledních let bují strašný nešvar. Filmy jsou na výrobu drahé, společnosti na nich chtějí maximálně vydělat a selhává agitace progresivních témat.
Jedinou jistotou tak zůstává nostalgie. Kopírování ikonických scén ze starších snímků, které si žijí svým vlastním životem i mimo film, vzbuzuje v divácích krásné vzpomínky (v tomto případě třeba na mládí, protože když jsem viděl v kině svého prvního Vetřelce, bylo mi deset a dva dny jsem pak strachy nespal :))) Nicméně, studia nyní v absolutní míře sázejí na jistotu.
Ono se to dělo a děje neustále, témata se kopírují, seqely jsou většinou jen větší, bombastičtější a nafouknutější první díly, ale Vetřelec: Romulus už nutí k zamyšlení, jestli toho kopírování není už prostě moc. To už není pocta práci týmů obou legendárních režisérů, to je prostě opisování.
Účel světí prostředky
Dlužno ale dodat, že to Álvarez natočil tak dobře, že se v kině budete bavit, respektive bát… prostě… si odnesete silný zážitek. Jelikož účel světí prostředky, tak je nový snímek povedou záležitostí, a pokud se rádi bojíte, běžte na to do kina. Nebudete litovat.
Vetřelec: Romulus
USA, 2024, 118 min
Režie: Fede Alvarez
Scénář: Fede Alvarez, Rodo Sayagues
Kamera: Galo Olivares
Hudba: Benjamin Wallfisch
Hrají: Cailee Spaeny, David Jonsson, Archie Renaux, Isabela Merced, Spike Fearn, Aileen Wu, Robert Bobroczkyi a další
