Zvířený prach nad bojištěm pomalu usedá. Pach krve se mísí s pachem kouře, jenž halí poslední sluneční paprsky v temném závoji. Noc se rychle blíží, když tu se z oblohy začne cosi snášet. Proti slunci je těžké určit, o co se jedná. Teprve když se objeví mezi padlými, je jasné, kdo a proč sestoupil z nebes. Kdo a proč byl seslán z Ásgardu. To Valkýry přišly vybrat statečné bojovníky pro samotného Ódina.
Do Fólkvangu, Valhally nebo Helheimu?
Pokud válečník padl v boji, má dvě možnosti, kam si ho po smrti vyberou. Buď ho bohyně Freyja vezme s sebou do hodovní síně svého sídla Fólkvang nebo ho valkýry vezmou do Valhally, velkolepé síně, kde se hoduje, bojuje, pije a baví, dokud nenastane Ragnarök, kdy všichni kdysi padlí válečníci vyrazí do boje v čele s Ódinem.
Co se však dělo s lidmi, kteří nezemřeli v boji, ale zemřeli na stáří či na nemoc? Ti šli do Helheimu, říše mrtvých, jíž vládla bohyně Hel, dcera boha Lokiho a obryně Angrbody.
No a třeba takové „utopence“ si pak k sobě svou sítí stahovala bohyně Rán. Námořníci si jí před plavbou pokoušeli naklonit mincemi, které používali jako obětinu. Ne vždy ale byla milostivá, a tak všichni, kdo se na moři utopili, skončili u Rán a jejího manžela Ægiho v podmořském paláci.
Zlatá síň plná bojovníků
Valhalla je obrovská síň, jejíž střecha je obložena zlatými štíty. Přes den se v ní padlí bojovníci, takzvaní einherjové, souboji mezi sebou připravují na ragnarök. V noci pak hrají hry, jedí, pijí, či se jinak baví, zatímco je Ódin pozoruje ze svého vyvýšeného místa, po svém boku dva vlky – Geriho a Frekiho a na každém rameni jednoho krkavce – Hugina a Munina.
Einherjové ve Valhalle rozhodně hlady ani žízní netrpí. Jídla se jim dostává v podobě slaniny z kance Sæhrímniho, který je pro tento účel každý den znovu a znovu porážen a připravován kuchařem Andhrímnim v kotli, který se nazýval Eldhrímni. Ódin jako jediný nejí, porce, které před něj valkýry postaví, rozděluje mezi Geriho a Frekiho.
Pití pak válečníkům obstarává koza Heidrún, která stojí na střeše Valhally a okusuje listy stromu Lærad. Díky tomu jí pak z vemene místo mléka vytéká medovina, které je tolik, že denně naplní celý sud (o jeho kapacitě však dál nic nevíme).
Spolu s Heidrún stojí na střeše ještě jelen Eiktyrni, který, stejně jako Heidrún, spásá větve stromu Læradu. Z paroží mu kanou mohutné kapky, jenž dopadají až do Hvergelmu – pramene/studny uprostřed Niflheimu, odkud pramení Élivágy, řeky života.
Otázka cti a Ódinovo znamení
Dostat se do Valhally byl pro vikingy často životní cíl, brali to jako ohromnou čest. Není tedy divu, že spousta z nich prahlo po účasti v boji. Ani tak ale neměli místo ve Valhalle jisté. Polovinu padlých válečníků si k sobě totiž brala Freyja. Nevíme ale, podle jakých měřítek se s Ódinem o padlé dělila.
Zemřít na nemoc nebo stářím znamenalo cestu do podsvětí k bohyni Hel. Hlavně pro panovníky, velmože a šťastnější válečníky, kteří se dožili vysokého věku, by to byla obrovská potupa. Aby si tedy zajistili místo v Ódinově síni bojovníků, místo v temném Helheimu, často se nechávali na smrtelné posteli probodnout kopím, Ódinovou atributní zbraní.
Tomuto rituálnímu „poznamenání“ těla se říkalo Ódinovo znamení. Stalo se tak například u Njörda, boha a ochránce mořeplavců, jenž umíral na nemoc. Za další ódinovskou smrt se považuje i oběšení, kvůli zkoušce, kterou sám Ódin podstoupil.
Valkýry
Valkýry jsou Ódinovy věrné služebnice, jejichž jméno v překladu doslova znamená „vybírat z mrtvých“. Řídily průběh bitev a následně vybíraly padlé válečníky, kteří se připojí k Ódinovi do síně Valhally jako udatní einherjové. Tam se o ně poté valkýry staraly – aby měli bojovníci vždy co k jídlu (kance) a pití (medovinu).
Na bitevní pole byly podle Snorriho Sturlursona v Gylfiho oblouzení doprovázeny nornou Skuld. Norny byly dohromady tři – Urd, Verdandi a Skuld. Dalo by se říct, že jsou takovým ekvivalentem starořeckým Moirám – jejich údělem bylo určovat lidem osud, případně ho celý řídit. Nejmladší Skuld tak s valkýrami řídila průběh bitev a rozhodovala, kdo se k Všeotci připojí a dostane tak šanci bojovat po jeho boku až nastane Ragnarök.
Valkýr je hned několik, zmíněny jsou v mnoha básních a pověstech. Byly jimi například Hrist, Mist, Skeggjöld, Skögul, Hild, Trúd, Hlökk, Hefjötur, Göll, Geirahöd, Randgríd, Rádgríd nebo Reginleif, jejichž jména byly zmíněny v Písni o Grímnim. Každé jméno má svůj význam, dá se nějak přeložit. Jména valkýr jsou většinou nějakým způsobem spojená s bitvou nebo bouřlivým počasím. Třeba jméno jedné z nejznámějších valkýr Brynhild bývá překládáno jako „Hild v brnění“.
Berserkové
Že einherjové jsou padlí bojovníci, kteří se po své (většinou) hrdinské smrti dostali do Valhally k samotnému Ódinovi, už víme. Existovala však druhá skupina udatných bojovníků, kteří po smrti v boji vyloženě prahli. Říkalo se jim berserkové nebo též berserkrové.
O původu slova berserk jsou nespočetné dohady. Buď bylo odvozeno od berserkr, což znamená „v medvědí košili“, to by dávalo smysl, jelikož přes sebe nosili přehozenou medvědí kožešinu. Druhá možnost je odvození od bare serk, což by znamenalo „bez košile“ nebo „bez brnění“. Jako poslední možnost je slovo björneserk, což v překladu znamená „člověk ve zvířecí kůži“ nebo „člověk zvířecí povahy“, což by na charakter těchto válečníků také sedělo.
Pro jejich dravost, krutost a krvelačnost byli velmi často stíháni. Například Grágás, staroislandský zákoník, zmiňuje berserksgang, jehož členy a podporovatele stíhá. V dobách války však byli trpěni a někteří z legendárních králů (např. Hrólf Tyčka nebo Harald I. Krásnovlasý) měli dokonce družiny berserků na svou ochranu.
V boji to byli nejlítější válečníci, mohutní, silní, často s holou hrudí jen v kožešině se vrhali proti nepřátelům, jichž porazili celé šiky. Podle pověstí necítili bolest a byli imunní vůči kovu i ohni. Ve víru bitvy své protivníky zabíjeli klidně i prokousnutím průdušnice, což je jen přiblížilo podobě divokých zvířat.
Vědci se snažili přijít, kde se u nich taková zuřivost a nebojácnost brala. Bylo to čistě náboženské přesvědčení a touha být ve Valhalle za válečnou legendu? Ne, vědci pracují s mnoha jinými teoriemi, nejčastěji s užíváním omamných látek před bitvou.
Ať už to byly halucinace způsobené muchomůrkami nebo nadměrné užívání alkoholu, jedno je jisté – s berserkem se do křížku nikdo dostat nechtěl. Za zmínku též stojí jiní válečníci, v mnoha směrech velmi podobní berserkům – Ulfednarové, tj. „Vlčí kožichy“.
Rozmach severské mytologie
V posledních letech se severská mytologie začíná dostávat i do povědomí „normálních“ smrtelníků. Když pomineme metalové skupiny, které se k ní obrací už nějaký ten pátek, motivy ze severu nám pronikají do knih, komiksu, filmu, her a mnoha dalších kategorií.
Ódina, Thora, valkýry a spoustu dalších nám momentálně asi nejvíce přednáší Marvel. Kdo by neznal svalnatého Hromovládce s Mjöllnirem? Nebo Lokiho? Pozadu nejsou ani seriály – Vikings stanice History se stali celkem populární, jakmile to s nimi šlo z kopce, nahradil je například seriál The Last Kingdom, který je ke zhlédnutí na Netflixu.
Je také známo, že J.R.R. Tolkien se mnoha příběhy (a jmény) inspiroval pro svou Středozemi. A není jediný. Autorů (nejen fantasy), kteří pro svou knihu hledají inspiraci právě v severské mytologii, je spousta.
