Lidstvo dobylo první mimozemskou planetu. Jenže co tím vlastně získalo, a co ztratilo? Na některé otázky není odpověď tak snadná, jak se zdá.
Vítejte v Úkrytu
Jem provozuje hospodu Úkryt na nebesích v Západním protektorátu, což je oblast Británie záměrně odpojená od moderního světa. Většina místních obyvatel se živí farmařením, jenže nejmodernější technologií zde užívanou je starý traktor.
V oblasti je i kosmodrom, který však nikdo nepoužívá a nikoho nezajímá. Lidé zde se rozhodli pro jakýsi „návrat k tradicím“ v amišském stylu, a zdá se, že jim taková existence vyhovuje, ale o moc víc se nedozvíme.
Než sem Jem přišla, strávila deset let na planetě Quita s Quitanem jménem Isley. Quita je aktuálně okupovaná Zemí, která ji dobyla, jenže tahle invaze proběhla dosti svérázně: Když pozemská flotila dorazila, Quiťané prostě pokrčili rameny a nechali pozemšťany, dělat si co chtějí. Nepadl jediný výstřel, neprovozuje se žádný odboj, a ani nad morálností celé invaze zřejmě nikdo včetně samotné Jem příliš nos neohrnoval.
Když se Jem vrátila na Zemi, Isley přiletěl s ní. Důvod? Láska, jako obvykle. Nyní dělá v Úkrytu kuchaře a dodavatele speciálního quitského psychedelického nápoje. Ten je sice líčen jako raritní a drahý, ale občas se nelze zbavit dojmu, že ho tam všichni popíjejí víc, než by bylo zdrávo.
K tomu se začínají šířit pověsti o podivné nové nemoci či dokonce epidemii. S Jeminou pokojnou existencí bude nejspíše brzy konec.
Podivný příběh v podivném stylu
Úkryt v nebesích je kniha, na kterou se píše recenze špatně. Za prvé z toho důvodu, že má pouhých dvě stě stran, takže více přiblížit děj znamená vyzradit jedinou pointu, o které se tu dá hovořit, a za druhé proto, že samo slovo děj nemá zrovna ten význam, co si pod ním možná představujete.
Především zapomeňte na military. Kniha je kombinací SF, new weird fikce a osobního ženského dramatu. Autorku nějaká akce nezajímá a naprosto ji ignoruje, příběh táhnou postavy a dialogy, ovšem nahazované většinou bez jakéhokoliv upřesnění kontextu. Je to trochu jako poslouchat v restauraci zajímavý rozhovor u vedlejšího stolu a přemítat, o čem si asi ti dva vlastně povídají. Je to recept na guláš nebo plán vraždy prezidenta?
Vyprávění navíc není lineární, skáče mezi minulostí a přítomností. Časem do sebe některé náznaky zapadnou, jiné však ne – u většiny se spíše budete jen dohadovat.
Považuji za vcelku pravděpodobné, že komu tento styl nesedne nebo nemá praxi v podobných knihách, zahodí Úkryt v nebesích po nějakých dvaceti stranách.
Zároveň bych však netvrdil, že Aliya Whiteley jenom surreálně žvaní. Nápad s invazí-neinvazí je zajímavý, stejně jako mnohé náměty k zamyšlení, které nadhazuje. Co je vlastně vítězství, jak ho určit, a co z nás dělá to, čím jsme? Definuje nás spíše to, koho nebo co milujeme, anebo co opouštíme a ztrácíme?
Hrdinka? Kde?
Popravdě, artový styl knihy mi nakonec vadil méně, než se z předchozího odstavce může zdát – to, s čím jsem měl větší problém, byla hlavní postava.
Whiteley se pokusila stvořit emocionální a poněkud zahořklou ženu, která má za sebou dobrodružnější časy, ale momentálně chce už jenom žít v ústranní v klidu. Problém je, že Jem se v praxi projevuje spíše jako uražená, nestabilní hipísačka, která by nutně potřebovala recept na léky. Jde to až tak daleko, že jsem uvažoval, jestli by nebylo lepší, brát ji rovnou jako záporačku.
Prakticky celá Jemina existence je estrádou sobectví, bez jakéhokoliv vývoje nebo sebereflexe. Její syn Fosse se jí odcizil, když od něj na deset let utekla na Quitu, protože prostě chtěla vypadnout ze Země a zažít trochu dobrodružství. Jem se přitom ani teď nesnaží, nějak s ním obnovit kontakt, spíše jako by z něj byla zklamaná.
Sám Fosse trpí značnými psychickými problémy, za které ovšem minimálně zčásti útěk jeho matky může. To, kde nyní skončil, bere Jem jako důvod ke zklamání, jenomže ve skutečnosti je to spíš památníkem jejího mateřského selhání.
Vlastně, pokud bychom ze soutěže o nejhoršího rodiče diskvalifikovali Darth Vadera, Jem by měla solidní šanci minimálně na čtvrtfinále. V knize najdete dost a dost jejích nostalgických úletů, ale ani jediné skutečné přiznání vlastních chyb.
Autorka přitom jako by si tento fakt ke konci uvědomila a pokusila se strhnout kormidlo k optimističtějším vyhlídkám, ale na to je pozdě – závěr je díky tomu jen ještě nepřehlednější. A k tomu i zbrklý, což je vzhledem ke krátkému rozsahu knihy zvlášť vidět.
Vlastně jako nejsympatičtější postava nakonec vychází emzák Isley, jehož dilema loajality alespoň chápeme. Spíše si kladu otázku, jak to s touhle ženskou dokázal všechny ty roky vydržet.
Literární meditace
To je pravděpodobně označení, které by Úkryt v nebesích vystihlo nejlépe. Svižný a dějově nabitý příběh hledejte jinde, tohle je spíše zamyšlení, jak spolu jako lidé souvisíme, a jak málo si vlastně rozumíme. Těmi nejcizejšími mimozemšťany jsme nakonec sami sobě navzájem…
Aliya Whiteley není žádná spisovatelská začátečnice, ve skutečnosti jde už o relativně zkušenou autorku, která se vícekrát dostala do užších nominací mimo jiné na Cenu A.C. Clarkea (právě za Úkryt v nebesích). Překlad Mirky Palkoskové je bezchybný a česká obálka opět jednou dalece překonává tu originální.
Podle některých kritiků je Úkryt v nebesích vlastně SF předělávkou slavného románu Hospoda Jamajka Daphne du Maurier, ale i když jsem ho kdysi četl, žádnou podobnost kromě snad velmi obecného konceptu jsem nepozoroval. O trochu víc se mi připomínala Hudba krve Grega Beara, ale do jeho hard SF stylu má Whiteley rovněž světelné roky daleko.
Je pravděpodobné, že kdyby mi byla hlavní hrdinka aspoň trochu sympatičtější, šel bych s hodnocením výše, a ani si netroufám odhadnout, do jaké míry šlo o záměr autorky nebo jen můj dojem. Každopádně procenta tentokrát berte jako těžce subjektivní. Pokud toužíte po nějakém tom literárním experimentu, možná budete na správné adrese.
Aliya Whiteley: Úkryt v nebesích
Vydal: Nakladatelství Laser-books, 2022
Překlad: Mirka Palkosková
Obálka: Dominic Forbes
Počet stran: 240 / pevná vazba
Cena: 323 Kč
