Představte si, že jste autor, jemuž se příliš slávy (zatím) nedostává. Soustředíte se na svoje sci-fi povídky a doufáte, že si vás čtenáři snad někdy všimnou a ocení propracovanost vašich děl. Jenomže zatím jste jen chudý romanopisec, který bydlí se svými tetami. Ženu nemáte a ani po ní netoužíte. Ani po tělesném kontaktu.
Vůbec vás to neláká a ani pořádně nevíte, jak na takové věci reagovat. A tu za vámi přijde jedna taková žena s nabídkou, která se nedá odmítnout. Když napíšete pořádně lechtivou povídku do známého erotického časopisu, nedostanete jen pořádný balík peněz, ale taky čtenáře. A i když je to proti vaší vůli, a erotiky se spíš bojíte, sednete ke stolu a začnete psát. Hodně šokující věc.
Rozchodná kolej dvou dějových linek
Na několika málo stranách tak dostáváme dvě dějové linky. Jednou je H.P. Lovecraft ve své pracovně, druhou je jeho povídka, kterou napsal pro slovutný magazín Erotesque. A právě v té povídce nastává problém.
Že je Edward Lee fanouškem H.P. Lovecrafta jsme věděli. Že je šílenec, to taky. Ale že příběh bude až tak jednoduchý a dokonale předvídatelný? To jsem tedy opravdu nečekala. Co se ovšem Leemu musí vypíchnout je fakt, že styl psaní je takřka totožný s Lovecraftovým. Dlouhá souvětí, detailní popisy nejrůznějších monster i celková stylistika jsou si velmi podobné. Jenže ta povídka. Ach ta povídka!
I když si celou novelu spousta fanoušků pochvaluje, nic jiného, než „ufoporno“ obalené mrzkým dějem, nedostanete (pun intended). Lee se totiž rozhodl povídku opravdu tvrdě přikořenit, což se absolutně vymyká stylu Lovecrafta. Samozřejmě to v novele psal HPL, ale opravdu by tohle někdy takový stydlín, nejspíš dokonce asexuál, napsal? To tvrdé erotické koření je až na škodu. Nehledě na to, že očekávaný, naprosto dokonale propracovaný lovecraftovský příběh, který čtenáře fascinuje od začátku až do konce, je hrubě odhozen, aby si čtenář mohl „vychutnat“ porno přenesené na papír.
Ze začátku to sice je zajímavým zpestřením, ale již po několika stranách věčného opakování to začne člověka unavovat a otravovat. Neustále se snažíte hledat nějakou pořádnou zápletku v ději, ale ta tam prostě není. Příběh plyne a plyne, čtenář čeká a čeká, pročítá se galejemi mimozemských penisů, až nakonec povídka končí a vrací se zpět k HPL do pracovny, kde tohle „veledílo“ vzniklo.
Téma celé povídky o tramvaji je jednoduché: hlavní postava hledá svou dávno ztracenou sestru, kterou záhy nalézá v podniku, kam muži chodí vyhledávat dámskou společnost. Tam se odehrává valná většina děje. Možná se tedy ptáte, kde se v povídce objeví tramvaj. Je to vcelku jednoduché – podnik je skrytý, svou klientelu si vybírá. A právě tramvaj č. 1852 klienty do podniku sváží. Avšak nevozí jen pány. Z tohoto vykřičeného domu odváží jistý náklad na místo, kam se moc lidí nedostane. Na místo, kde se vyskytují Lovecraftova typická monstra.
Jízda, která klame stylem i obsahem
Na začátku povídky „napsané“ Lovecraftem se všechno jevilo jinak. Vypadalo to jako zajímavá zápletka. Hlavní hrdina nastoupí do tramvaje, která jede mimo čas a prostor, mezi naprosto neznámé tvory, na neznámé místo, s nákladem, který vyvolává nespočet otázek. Čtenář by očekával nějaké zajímavé dobrodružství. Ne.
Dostane jen unylý dialog a místy přímo nechutné porno. Toť vše. Pravda, celkový dojem z díla nepatrně vylepší, když se na konci povídky o tramvaji dozvídáme pár drobností, které byly po celou dobu nejasné. Nicméně trochu navíc tam jsou další hrátky, které čtenáře opět ruší a nejsou tam ani potřeba. Budiž.
Samotný Lovecraft se objeví ještě na konci celé knihy, když se stane asi ta nejméně pravděpodobná věc a největší sci-fi, které toto „veledílo“ nejspíš posunulo do žánru science fiction. Howard Phillips Lovecraft má intimní poměr se ženou.
Nechci se opakovat, bohužel ale přehršel erotiky, která je přítomná na každém rohu, opravdu překáží a kazí dojem z celé knihy. Ani v celé sáze Písně ledu a ohně toho sexu nebylo tolik, jako je na těch několika málo stranách zde (celá novela má 137 stran). Nehledě na to, že bez sexu se v povídce vlastně ani tolik neděje.
Červený semafor pro dialogy, ale zelená pro obálku
Dialogy jsou napsané naprosto příšerně – jsou unylé a působí strojeně. Že by snad něco uteklo v překladu? Nemyslím si, Milan Žáček je zárukou kvality. Konec povídky o tramvaji je od začátku jejího vyprávění naprosto jasný. Čtenář se tedy nic nedozví, jen si přečte úchylné zápisky, které jsou v celé knize prezentovány jako zápisky mistra science fiction, který by ovšem něco takového v životě nenapsal.
Co se týče obálky, ta je velmi poutavá a moc hezky udělaná. Dawid Boldys do ní zakomponoval opravdu hodně. Typicky lovecraftovská chapadla jistě ocení (s přihlédnutím na obsah díla) i milovníci tentacle porna. Barevně velmi dobře laděná, kreativní, kromě záhadné postavy s již zmíněnými chapadly, která obálce dominuje, můžeme postřehnout i tematickou tramvaj, město nebo dokonce hory. Až mi je trochu líto, že tak dobrá obálka v sobě ukrývá takovou, bez odpuštění, frašku. Ale jak se říká, nesuď knihu podle obalu.
Jsme v depu
Abych to tedy celé shrnula. Dialogy jsou zatraceně chabé. Celou snahu psát ve stylu HPL absolutně bortí všudypřítomné – rádoby šokující – sexuální hrátky. Celé to působí, jako kdyby se děj dovytvářel až po tom, co si autor navymýšlel všechny erotické scény. Jako přirovnání bych použila hroudu hlíny, na kterou se naplácává jen další a další hlína, která se ovšem dál nezpracuje.
Ve výsledku máme tedy jen velkou hroudu hlíny, která nám je absolutně k ničemu. A stejně tak vidím tuto knihu. Absolutně k ničemu (pokud člověk nemá rád pořádně ujeté porno s mimozemšťany). Jestliže chce ale člověk dobré sci-fi, měl by raději sáhnout rovnou po Lovecraftovi.
Edward Lee: Tramvaj č. 1852
Vydal: Nakladatelství Carcosa, 2019
Překladatel: Milan Žáček
Tvůrce obálky: Dawid Boldys
Počet stran: 144/brožovaná
Cena: 219 Kč
