- Reklama -

Žoldnéři fantasie, Cena Karla Čapka, Daidalos, Rokle šeré smrti, Vidoucí, Tovaryši kalamáře, Hvězda inkoustu… Pokud se pohybujete v komunitě spisovatelů a máte sami literární ambice, nepochybně už jste některý z těch názvů zaslechli. 

Dnešní povídání tedy bude o literárních soutěžích.

A vezmeme to pěkně zeširoka.

Drž se čerte svého kopyta…  

Literární soutěže mají v Česku dlouholetou tradici. Každoročně je tu vyhlašováno kolem stovky soutěží, od maličkých regionálních až po velké celostátní, ve věkových kategoriích od dětí až po smrt, od poezie k dramatu a próze nebo v rozdělení podle žánru a tématu.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že si své uplatnění najde každý.

V rámci fantastiky jsou pak literární soutěže už asi třicet let doporučovanou tradiční cestou pro nové autory. 

Chceš psát? Chceš vydávat knihy? Piš do soutěží, on si tě někdo všimne, dostaneš se k větším věcem, novým lidem a někdo si tě stáhne k sobě, aby ti vydal knížku.

Tenhle postup vám poradí všude – na internetu, na workshopech tvůrčího psaní, v nakladatelství. A aby ne, když je ověřený už několika generacemi autorů.

Historický exkurz

Když se podíváme na jména nositelů meče v soutěži O nejlepší fantasy (probíhala v letech 1988 – 2017), najdeme autory, s nimiž se čtenáři za posledních více než dvacet let běžně setkávají na pultech knihkupectví: Juraj Červenák (Bohatýr, Bivoj, Hradba Západu), Miroslav Žamboch (Koniáš, Bakly), Vilma Kadlečková (série Mycelium), Jaroslav Mostecký (série Vlčí věk), Leonard Medek (Ve stínu modrého býka, Dobrodruh), Jana Rečková (Píseň o Dveřníkovi, Jáma a dům), Lucie Lukačovičová (Hořící kůň, Detektivní kancelář Sirius)… 

Z vítězů soutěže Žoldnéři fantazie, potažmo O železnou rukavici lorda Trollslayera, pak vyšla jména jako Pavel Renčín (trilogie Městské války, Klub vrahů) nebo Vladimír Šlechta (série Krvavé pohraničí) a autorů, kteří mají za sebou solidní literární kariéru, jejíž kořeny začaly přes literární soutěže, najdeme celou řadu: Míla Linc, Jan Kotouč, Martin D. Antonín, Vlado Ríša, Mark E. Pocha

Literární soutěže mají za sebou i nejprodávanější autoři české fantastiky, Jiří Kulhánek a František Kotleta aka Leoš Kyša – ten si meč z O nejlepší fantasy sice neodnesl, ale vyhrál třeba Vidoucí a jeho rané povídky jsou k dohledání například ve sbírce Ježíšku, já chci plamenomet ze stejnojmenné soutěže.

Škarohlídi by teď mohli namítnout, že většina jmenovaných autorů jsou zástupci spisovatelských generací, které se formovaly v dobách, kdy v rámci fantastické scény všichni znali všechny a není proto relevantní srovnávat doby deset dvacet let zpátky s dneškem, kdy jsou možnosti mnohem širší.

Proč se crcat s nějakou soutěží, když máme Facebook se spoustou spisovatelských skupin a rukopis můžu nakladatelství nabídnout po chatu?

Inu, nejen jména, která soutěže vyhrála před dvaceti lety, rezonují. Z nových autorů, kteří mají v posledních letech silný nástup, si soutěže prošli třeba Martin Sládek (Hladová smečka), Kristýna Sněgoňová (Krev pro rusalku), Theo Addair (Muffin a čaj), Jan Hamouz (Poloviční král), Dan Tučka (trilogie Pelyněk) nebo Věra Mertlíková (Tři bábiny kobyly). A prvotina Z kouře a kamene Alžběty Bílkové je pak dokonce sama výsledkem literární soutěže – románové soutěže Hvězda inkoustu od nakladatelství Fragment.

Všichni tito autoři jsou silným argumentem proč zkoušet literární soutěže, pokud chcete vydat knížku. Očividně plní svůj účel, jsou ozkoušené a dovedou autory tam, kam chtějí. 

Jenže… 

Každá mince má dvě strany

I když se z uvedeného výčtu zdá, že literární soutěže jsou jedinou cestou k vydání knihy, ve skutečnosti se občas objeví někdo, kdo jde vlastní cestou, a to mnohdy úspěšněji a rychleji než trpělivé ovečky ze soutěží. Petra Stehlíková (Faja, Naslouchač), Pavel Bareš (Projekt Kronos) a Robert Fabian (Valkýry, Carpe Diem) jsou trojlístek autorů, jejichž knihy jsou úspěšné i (u Petry Stehlíkové a Roberta Fabiana) podle měřítek prodejů, a dopracovali se k tomu rychle, sami a bez soutěží. A najdou se i další, kteří prorazili bez pomoci poroty, třeba Michaela Burdová (Dcera hvězd, Poselství jednorožců) nebo Pavel Fritz (Archa zrůd, Letka 307). 

Na druhou stranu, těch, co ve fantastice prorazili bez soutěží, je vážně menšina – najít jen těchto pět znamenalo dost hledání a přemýšlení.

A na jednoho autora, kterému se to podaří, připadá obrovské množství hlušiny – tedy těch, kteří s podobným postupem pohoří.

Nakladatelství odmítají dnes a denně desítky nevyžádaných rukopisů – ve větších nakladatelstvích se počty přijatých rukopisů pohybují ročně v řádu nižších stovek, v menších nakladatelstvích v desítkách. Spousta menších nakladatelství nebere cizí rukopisy bez vlastního vyžádání vůbec. 

Pokud tak chcete například vydávat v Hostu, vězte, že žánrovému redaktorovi, který má na starosti sekci fantasy a sci-fi, přijde ročně kolem dvou set nevyžádaných rukopisů. Tiskem jich vyjde pět. 

Nový autor, který za sebou nemá žádné zkušenosti s psaním a vydáváním čehokoli, je prostě pro nakladatelství risk. A pokud přichází jako tabula rasa s rukopisem ze šuplíku, aniž by si přivedl fanoušky nebo čtenáře (např. díky dříve vydanému samonákladu, publikování na internetu nebo psaní fanfikcí), musí být jeho kniha zatraceně, ale zatraceně dobrá, aby mu v odpovědi nepřišla obligátní formulka o plném edičním plánu.

A tak se opět vracíme k tomu, jak jsou ty literární soutěže skvělé, protože vám dají start, něco, na co se odvolávat, když do nakladatelství píšete, základ, na němž se dá stavět.

Takže teď přišel čas do toho paradigmatu trochu kopnout.

Rozeberu tu dvě roviny, kde vidím v literárních soutěžích potenciální problém. První spadá do kompetence samotných pořadatelů, druhá apeluje na autory. 

Začnu tedy problémem prvním.

Pořadateli zamysli se aneb no fuj, co to je?!

Soutěže jsou většinou vyhlašovány na webech nakladatelů, klubů nebo pořadatelských organizací. 

Pokud se ale podíváte na web Ceny Karla Čapka, pravděpodobně vás dost vyděsí – vypadá totiž jako něco z přelomu tisíciletí. Pro moderního internetového uživatele je takový web neintuitivní. Najít tam relevantní informaci je nesnadné, kdo jsou porotci netušíte, transparentnost procesu je nulová. Při pohledu na stránky je až s podivem, že tohle je nejprestižnější soutěž zaměřená na fantastiku u nás.

Podobně jsou na tom bohužel i další soutěže, které mají na křížku už nějakých deset a více ročníků.  A u některých dokonce ani pořádně nedohledáte web – jako třeba u soutěže O Stříbřitělesklý halmochron.

Sebeprezentace zapomenutá v minulém desetiletí (a možná i století) zanechá ve čtenáři pochyby o tom, jak bude vypadat výstup. Copak může ze soutěže, jejíž stránky vypadají jako z časů krále Klacka, vzniknout pěkná knížka? A pokud ano, dostane se vůbec ke čtenářům?

Komunikace holubí poštou

Ruku v ruce s ním jde komunikace jako taková. Oznámení o novém ročníku soutěže je sice prima, ale pokud autor aktivně nehledá nebo o soutěži neví, nemá mnohdy šanci na ně narazit. Soutěže tak často zašumí někde na žánrových webech, které překopírují propozice, ale reálně nikdo kolem soutěže neupomíná, že se něco děje.

Je to pozůstatek dob minulých, kdy si v komunitě všichni všechno řekli.

Potíž je v tom, že mladší generace už dneska běžně používá ke komunikaci internet. 

Mobilní telefony využívá k surfování na internetu v Česku 55 % populace a za poslední roky se rapidně změnilo chování internetových uživatelů. Zatímco dříve chodili na konkrétní stránky cíleně, dnes se zvyšuje podíl přístupů přes aplikace a weby třetích stran – typicky třeba přes sociální sítě.

Takže pokud vyhlásíte soutěž u sebe na webu a čekáte, že tam lidé jako vlaštovičky přijdou sami, dost možná nebudete mít do soutěže jediný příspěvek.

Protože se o ní nikdo nedozví. 

A u literárních soutěží, které mají vychovávat novou generaci autorů, opravdu nechcete ztrácet mladé lidi.

Ceremoniály, vyhlašování a punk všeho druhu

Tenhle přístup se nakonec odráží i ve způsobu, jakým jsou soutěže vyhlašovány. V Česku prakticky absentuje literární soutěž, která by měla prestižní ceremoniál po vzoru zahraničních cen HUGO nebo Nebula.

Nejvíc se tomu blíží Cena Karla Čapka, vyhlašovaná tradičně na Parconu. 

Problém je, že i tam se jedná o smutnou křeč – i když se pořadatelé snaží udělat ceremoniál důstojný a profesionální, mnohdy celá událost nechtěně vyznívá amatérsky. Je to dané i tím, že mimo účastníků conu a samotných soutěžících se o večeru nikdo s předstihem nedozví, a tak ceremoniál shlédnou obvykle jen sami nominovaní a několik kamarádů a zarytých literárních fanoušků. Fotografie nebo záznam z ceremoniálu na webu nikde nenajdete, reportáž pak jen výjimečně.

A to je na nejprestižnější fantastickou literární soutěž prostě málo.

Provázání s cony je pro vyhlašování literárních soutěží sice tradiční, ale bohužel jim dává nádech amaterismu. A i autor nebo potenciální čtenář uvidí v soutěži větší váhu, když bude vyhlašovací ceremoniál vážný, poklidný a dobře zorganizovaný, než když to bude potřesení rukou před deseti lidmi v kavárně.

Naděje do budoucna

Naštěstí jsou i soutěže, které mají webové stránky vedené hezky, profesionálně a přehledně (a také responzivně) a pokoušejí se věci dělat jinak – Tovaryši kalamáře budiž příkladem. Snad se časem stanou novým standardem.

A díky snaze nadšenců jako Katka Foltánková z blogu Literární alchymie, kde se shromažďuje seznam všech literárních soutěží u nás, mají čtenáři šanci najít i ty lokální soutěže vyhlašované na blogísku Franty Vomáčky z Horní Dolní.

I tak je ale nevalná nebo přímo hnusná prezentace s prakticky nulovým mediálním zásahem problém, který se může na literárních soutěžích v budoucnosti nepříjemně promítnout.

Autor sám sobě nemesis 

Jak jsem říkala, proberu literární soutěže ze dvou rovin – tou druhou je rovina autorská.

Stále častěji se totiž stává, že mají autoři nerealistická očekávání od toho, co je čeká, a diví se pak, když zjistí, že je to práce.

Pojďme si tedy položit jednoduchou otázku: Proč posílají lidé něco do literárních soutěží?

Logická odpověď – protože chtějí vyhrát.

Co ale výhra znamená, co autorovi dá?

Mise Zvítězit

Výhra a často i jen umístění v první trojici/ pětici/ desítce pro autora znamená účast na nějakém vyhlašovacím ceremoniálu, kde dostane meč/ sošku/ diplom a na podiu mu někdo zatleská a potřese rukou před další dvacítkou účastníků a kamarádů. Je to takové pomyslné přeměření pindíků a pět minut slávy, které příjemně polechtají ego a nostalgicky si na ně zavzpomínáte.

V literární kariéře vás to samo ale kupředu neposune.

Vím o tom své – mám na zdi pověšený ten výše zmiňovaný meč. A i když je to pěkná masáž ega, ve skutečnosti jsem se nesnažila vyhrát kvůli kusu železa (když na to přijde, železo si můžu koupit na internetu, že), ale kvůli tomu, co reprezentuje.

Když vyhrajete nebo se umístíte někde výš než v běžném šedém průměru, zviditelníte se. Vaše jméno se někde objeví a vy dostanete příležitost představit se při psaní e-mailu nakladateli jako vítěz soutěže O nejlepší povídku knihovny Vydrníku sv. Drába – což zní o trochu lépe než „Dobrý den, já jsem nýmand z Nýmandova s knížkou, kterou stejně nejspíš nebudete chtít“.

Zviditelnění se je skvělé

Ale drsná pravda je, že se svou jednou výhrou stejně nikoho nezajímáte. Čtenáři vás nezačnou najednou vyhledávat, nakladatelé nahánět a recenzenti vynášet do nebes jen proto, že jste jednou vyhráli s nějakou povídkou. Jste pořád nýmand z Nýmandova, jen s jedním zářezem na pažbě.

Vyhrát jednou totiž může znamenat štěstí. Dobrou konstelaci hvězd. Náhodu. 

K tomu, abyste začali někoho zajímat, potřebujete těch výher nebo umístění několik. Potřebujete ukázat konzistentní práci a to, že na to máte.

Výhra je jen první krok na hodně dlouhé cestě. A jestli čekáte, že vám jedny vavříny přinesou věčnou slávu, bohužel. Literární soutěže nejsou olympiáda.

Zaklínadlo jménem zpětná vazba 

Řada soutěží nabízí autorům zpětnou vazbu. Zejména pro nováčky a začátečníky může být takový výstup ze soutěže hodně přínosný, protože jim řekne, kde dělají chyby, na co si dávat pozor, jak text vypilovat, aby působil vypsaněji.

Opět – skvělá věc. Ale rozhodně ne samospasitelná.

Pokud čekáte, že dostanete návod na to, jak vyhrát, čeká vás ošklivý střet s realitou.

Komentáře totiž obvykle rozebírají charakteristiky zaslaného textu spíš v několika obecných bodech než v hlubokých detailech, a pokud jdou do hloubky, pak rozhodně ne v šíři celé povídky. Je to logické – porotci dostávají haldu povídek a kdyby měli u každé z nich provést kompletní redaktorskou práci, v životě by se přes ně neprokousali včas.

Zpětná vazba je tedy často dobrý ukazatel tudy ano/tudy ne, ale povídku za vás nedobrousí.

Důležité je také uvědomit si, že při zpracovávání komentářů musíte použít vlastní úsudek. Zpětná vazba je často individuální a to, co se nelíbí jednomu, může druhému naopak sedět – ne zřídkakdy tak dostanete dva odporující si komentáře.

A také musíte brát v potaz kvalifikaci lidí, kteří vám komentáře poskytují. Jinak budete vnímat komentář od čtenáře, od literárního teoretika a od autora.

Soutěže lákající na zpětnou vazbu jsou obvykle transparentní v tom, kdo zpětnou vazbu poskytuje (tímto zdravím Triumvirát), přesto se vyplatí přemýšlet nad ní nejen v kontextu vlastního textu, ale i v kontextu konkrétní osobnosti porotce.

Publikace 

Jasně, tohle je logická meta. Vyhraju, abych byl publikovaný. 

Se sešity, e-booky nebo PDF sborníky na webu soutěže díru do světa neuděláte, ale může to být pro autora podobně příjemné pohlazení ega jako výherní plaketa.

Pokud se umístíte v Daidalovi či Vidoucích, skončíte na stránkách XB-1 nebo Pevnosti, což je pěkný úspěch.

A jakmile skončíte dobře v některé ze soutěží jako Cena Karla Čapka, Tovaryši kalamáře nebo Žoldnéři fantasie, budete součástí knížky s (většinou) pěkným přebalem, slušnou sazbou a v posledním zmiňovaném případě i hezkými vnitřními ilustracemi – pro začátečníka sen.

Důležité je nicméně to slovo součástí.

I když vyhrajete, pořád musíte počítat s tím, že budete jen součástí většího celku.

Že se o pozornost čtenáře dělíte s dalšími cca deseti lidmi, kteří tak jako vy zkoušejí zaujmout.

Že sborník ze soutěže neponese na přebalu vaše jméno.

A že už ve chvíli, kdy sborník držíte v ruce, někdo žhaví klávesnici, aby v příštím ročníku zaujal vaše místo.

Zní to sice drsně, ale i když jsou sborníky hezké, čtenáři na ně nestojí fronty a kvůli periodicitě soutěží mají celkem krátkou životnost. Je tedy potřeba neupínat k nim příliš energie.

Sborníky vás sice posunou kupředu, ale superstar české fantastiky z vás neudělají.

Povídky pro každého

Cíleně jsem v předchozích odstavcích ignorovala Hvězdu inkoustu, která umožňuje vítěznému autorovi publikovat celou knihu, a to proto, že tenhle bod chci rozebrat podrobněji teď. 

Když se podíváme na žánrové literární soutěže, zjistíme, že jsou to až na výjimky soutěže povídkové. Čistě románovou výjimkou je Hvězda inkoustu nakladatelství Fragment a trochu pak vybočují i Cena Karla Čapka s kategorií novely a Tovaryši kalamáře nakladatelství Gorgona, kteří nestanovují maximální rozsah příspěvku – zase ale nejsou čistě žánrovou soutěží.

Vycházejme ale z předpokladu, že většina soutěží je povídková.

Povídka má řadu výhod – napíšete ji rychleji než román, snáz než v románu ukočírujete její děj a postavy, můžete si díky ní vybrousit styl, naučit se práci s textem a odřezávání hlušiny… 

Ano, ne nadarmo se o povídce říká, že je to královna literárních útvarů.

Jenže ne každý autor je povídkář.

Když si promluvíte třeba s Pavlem Barešem, řekne vám, že napsal v životě jednu povídku, protože je neumí, a píše tedy velké tlusté bichle s košatými příběhy. Je to pro něj přirozenost. Na tradiční cestě přes soutěže by pravděpodobně trpěl. A dost možná neuspěl.

Což by s ohledem na fandom kolem Projektu Kronos byla zatracená škoda.

Soutěže tedy nejsou cesta úplně pro každého.

Soutěžím pro soutěžení

Poslední z temných stránek literárních soutěží je ta nejtemnější – soutěžení pro soutěžení.

Autoři chrlící rok co rok další a další povídky v dalších a dalších soutěžích.

Ono to k tomu svádí. Máte v šuplíku spoustu povídek, tak je rozhodíte do několika soutěží a čekáte, kde se umístí. Když to dopadne dobře, napíšete další a zkusíte to o rok později znovu.

A pak znovu.

A znovu.

A znovu.

Jste dvacetinásobnými vítězi všeho, co šlo vyhrát, zkušení matadoři, miláčkové poroty, ti, co jsou v každém sborníku a nevynechají jedinou příležitost se někde blýsknout.

Máte dvacet, třicet vydaných povídek, ale ne vlastní knížku.

Jste všude, ale vlastně nikde.

Vaše povídky recenzenti vychvalují jako ozdobu toho či onoho sborníku – jenže žádná z knih nenese vaše jméno na přebalu.

Znají vás lidé ve fantastické komunitě zajímající se o soutěže, ale ne běžní čtenáři mimo ni.

Nakladatelé by chtěli váš rukopis, ale vy na něj nemáte čas – protože musíte psát do soutěže O chapadlo zlaté ochechule, která má uzávěrku příští týden.

A i když jste stonásobný mistr v okresním přeboru, pokud neuděláte krok do první ligy, nikdy nezůstanete ničím jiným než velkou rybou v malých vodách.

Vím, že to zní krutě.

Ale soutěže jsou honění vody.

Dají autorovi možnost vyzkoušet a vypilovat si své schopnosti v relativně bezpečném prostředí, odpich k dalšímu kroku. Ale pokud ho neuděláte, ztratíte setrvačnost, kterou vám soutěže daly, a stanete se tím autorem, o němž všichni ví, že je dobrý. Jen už přestali čekat na knížku.

Je proto důležité najít tu chvíli, kdy už pro vás soutěže ztrácejí smysl – a prostě jít dál. Neohlížet se a nevracet se. Protože když budete vydávaný autor s řadou knih, který ale stále přispívá do soutěží, hrozí vám jedna ze dvou věcí – buď nad vámi lidé budou vrtět hlavou, že si jen taháte triko na začátečnících, nad nimiž vítězíte.

Anebo skončíte pod čarou. A být vydávaným autorem, kterého přepsal nějaký Nýmand z Nýmandova, vážně není dobrá vizitka.

Slovo závěrem

Jak vidíte, literární soutěže jsou svět sám o sobě a o jejich přednostech i slabinách by se dalo diskutovat ještě hodiny. Už takhle jsem o této problematice napsala skoro tři tisíce slov, a to jsem nešla ani zdaleka tak do hloubky, jak jsem chtěla.

Má tedy v rámci fantastiky smysl existence literárních soutěží?

Jednoznačně ano. Zatím nikdo nevymyslel lepší a úspěšnější způsob, jak nastartovat autorům kariéru, a ti, kterým se to povedlo bez soutěží, byly spíš výjimky potvrzující pravidlo. 

Na druhou stranu je potřeba, aby literární soutěže nezůstávaly zaseknuté v minulosti a v komunitě, aby se měnily, šly s dobou, následovaly trendy a stávaly se uživatelsky příjemnějšími. Protože pokud se tohle nestane, budeme na to fantastické ghetto žehrat do skonání věků.

A do svědomí si musí sáhnout i autoři. Čekat, že se po dvou soutěžích stanete esem české fantastiky, je značně hloupé, stejně jako očekávat od soutěží víc než nabízejí.

Literární soutěže vás dovedou na startovní čáru. Jak a kam z ní vyrazíte, už je ale na vás.

Reklama

- Reklama -
Knihomolka, fantazák, autorka, královna sarkasmu, fotografka, markeťák, věčný snílek. Dlouhodobě pomáhá s během webu triumvirat.cz, který se zaměřuje na rady pro začínající autory. Miluje čokoládu a Firefly.