Stopa blesku nás vtahuje do tzv. Šestého světa, kde voda v oceánech vystoupala tak vysoko, že zaplavila většinu amerického kontinentu, vypukly války o zdroje a národ Navahů to vyřešil tak, že svá území chrání vysokou, částečně magickou zdí. A to není jediná jejich výhoda.
Maggie Hoskie je Diné – mladá navažská žena, která při apokalypse přišla o rodiče, a poté, co ztratila i babičku, se v ní probudily klanové síly v podobě rychlosti a nelítostnosti. Tím zaujala Nesmrtelného Neizgháního, navažského mytického hrdinu a zabijáka netvorů, který se následně postaral o její trénink.
Ale už je to rok, co ji beze slova vysvětlení opustil, a Maggie se s tím dosud nedokázala vyrovnat. Vedle pověsti nejlepší lovkyně tak získala i pověst nerudné a uzavřené ženy, která vzbuzuje spíš obavy než úctu.
Příběh ovšem začíná v momentě, kdy lidé nedaleké vesnice už nemají na vybranou a požádají ji o pomoc: má najít a nejlépe zachránit dívku, kterou unesl netvor. A Maggie přijme, čímž se začne zaplétat do mnohem většího průšvihu, než to na první pohled vypadalo. Situaci pak nevylepší ani návštěva jejího přítele a čaroděje Taha, který jí do cesty přihraje svého synovce Kaie s žádostí, aby ho zaučila a pomohla mu v jeho šamanském výcviku.
Kai je fešák s vlastními klanovými silami, který ji sice hned zkraje zachrání z přestřelky, ale jeho otevřená přátelskost se zdá nanejvýš podezřelou. Jeho schopnosti jsou velice užitečné – je zdatným léčitelem, což se v nejedné situaci velice hodí – ale Maggie mu nedokáže snadno důvěřovat i proto, jak dobře Kai se všemi vychází (a ona zase vůbec), a to včetně Kojota. Toho Kojota. A když se ukáže, o co Kojotovi ve skutečnosti jde, je pro ni málem pozdě.
Netvor tu byl. Cítím ho.
Jeho pach se skládá ze štiplavého potu námahy, hutné zralosti nemytého těla masožravce a z něčeho dalšího, co neumím tak docela pojmenovat. Zamořuje večerní vzduch, je to víc než jenom zápach, je to něco hlubšího, základnějšího. Zneklidňuje mě to a instinkt hluboko ve mně varovně skučí. Na čele mi vyrazí studený pot. Setřu ho hřbetem ruky.
Cítím taky dítě, které netvor ukradl. Vůně dítěte je lehčí, čistší. Nevinná. Zdá se mi, že voní jako živé – nebo aspoň bylo živé, když odsud zmizelo. Teď už může být cítit úplně jinak.
Celý příběh se odehrává ve vyprahlém prostoru navažských teritorií, takové té pouštní krajině, kterou známe ze všech klasických westernů, se skalisky, křovisky a pekelným vedrem. Vedle nedostatku vody panuje i nedostatek dalších komodit a Maggiino auto jezdí radši na pálenku.
Dočkáme se jak uprchlických vesniček, tak zabezpečených enkláv obehnaných ostnatým drátem s vlastními zákony, ale vstoupíme také do čistě magického prostoru připomínajícího Gaimanův Pohyblivý trh včetně prozření pravých podob mnoha obdarovaných pětiprstých (lidí), tak návštěvníků z řad Nesmrtelných.
Děj sledujeme z pozice ich-formy, což příběhu svědčí – vnímáme právě hrdinčinu perspektivu a vidíme to, co ona, s jejími komentáři a dobrým vhledem do její povahy. A protože ta je komplikovaná, velice lidská a nedokonalá, postupně si k protagonistce vybudujeme hluboký vztah plný pochopení, proč řeší problémy tak, jak je řeší – nejraději silou a ostrým slovem.
A pořád jde o mladou ženu s traumaty, která ji vrhají do neustálé nejistoty, jak moc se ona sama liší od netvorů, které loví. Postupně se dozvídáme o její samotě, bolesti a sebenenávisti, která zabarvuje všechno, co Maggie dělá.
Kazem na dokonalosti je, že nedostáváme doopravdy plnohodnotnou ženskou hrdinku, která by se nemusela opírat o to, co si o ní myslí druzí: je to dobře vypadající muž, který jí ukáže její hodnotu a Maggiin názor na ni samotnou musí potvrdit její okolí z pozic archetypálních (mužských) protějšků Hrdiny, Milence nebo Učitele (zdravíme patriarchální stereotypy).
Aspoň Šprýmař ji využívá jaksi důstojně, protože tak to dělá s každým. Její proaktivita je hodně řízená tím, co po ní chtějí ostatní, až to někdy vypadá, že je Maggie vláčená okolnostmi, nicméně si staví vlastní hlavu a nachází vlastní motivaci pro svoje činy, ačkoli děj jako takový ji nenechá vydechnout a po většinu doby se Maggie potýká s prostými následky okolních dějů.
Není to ale rušivé a nijak nelogické – v tak krátkém časovém úseku, kdy se toho semele opravdu hodně, by možná jiná výstavba děje nedávala smysl.
Vedle svižného rytmu má ale příběh působivě vykreslený závěr, který dovede překvapit a ještě hlouběji nás vyzvat k spoluprožívání složitých zápasů hrdinky a jejích přátel.
V knize se dočkáte akce, ačkoli to není její nejsilnější struna – ty nejnapínavější scény jsou postavené na emocích a nikoli na popisu děje, který si v hlavě do značné míry musíme vystavět sami. Emoce hrají důležitou roli jak v romantické rovině, tak v té nenávistné – a jak si brzo uvědomíme, nemůžeme to od sebe oddělit.
Určitě tu potkáme oblíbené a funkční situace plynoucí žánrového zařazení. Použít jako hlavní hrdinku dívku s nevyřešenými traumaty, poslat jí do cesty krásného kluka a nechat pracovat její pověst zabijáka je koktejl, který nemůže nefungovat.
Neočekávejte filozofickou hlubinu – důraz je položen na dobře plynoucí příběh, který si neklade za cíl představit kdovíjaký přesah. Míchá dobře stravitelné a lákavé prvky jako postapokalypsa, návrat magie a syrovost boje o přežití nebo osvědčené klišé, že se ukáže, jaká je hlavní hrdinka kráska, když ji okolnosti donutí slušně se obléknout a nalíčit.
Kniha se představuje jako postapo / urban fantasy a obojí splňuje, i když v tom samozřejmě cítíme pořádnou porci westernu. Nenechte se odradit, že toho opravdu „urban“ prostředí si moc neužijete, většinou se budete pohybovat na cestách mezi prachem pokrytými karavany, bary a stanovými městečky.
Feeling je jasně patrný a i když ani to postapo není kdovíjak tématizované (vodní války, stratifikace společnosti nebo jiné boje o zdroje jsou jen zmíněné na okraji), vnímání světa s přítomností magie je prostě elektrizující a buduje v nás neustálé očekávání toho, co se postavám přihodí. Nečekejte také, že na všechno dostanete odpověď. I když je většina otázek uspokojivě zodpovězena, některé čekají na své rozuzlení do dalších dílů, které mají být ještě tři.
Silným lákadlem na knize je její exotičnost: v českém prostoru se příliš nesetkáváme s takto zpracovanými indiánskými a čistě americkými legendami. Jisté ozvuky a podobnosti můžeme najít ještě třeba u Gaimana nebo Briggsové, nemluvě o přirovnávání Maggie ke Kate Daniels (jen je to tu mnohem temnější, serióznější a prakticky bez humoru).
Důrazy tu jsou položené na syrovou situaci drsného světa, jinakost a cizotu magických sil, které ovlivňují lidské životy, aniž by se ptaly na svolení, psychologickou různost jak představených lidských hrdinů, tak nedostižnou odlišnost Nesmrtelných – ať už je to Neizghání, Kojot nebo kočka Mósí.
Na zážitku se podílí překlad, který se hemží navažskými nepřeložitelnými a často i nečitelnými slovy: neznamená to ale odcizení se příběhu, ale posílení jeho kouzla. Děj se na nás hrne převážně v přítomném čase, což mu nebrání tu a tam odskočit retrospektivou k silným momentům Magiiny minulosti.
Na závěr zbývá jen dodat, že jde o autorčin debut a byl nominován na Nebulu, odnesl si pak cenu Locus za prvotinu v kategorii románu v roce 2019. Potěší česká obálka, která svým elegantním minimalistickým a řemeslně vybroušeným vzhledem vyniká mezi ostatními, mnohem bulvárnějšími verzemi.
V knize také naleznete i zasvěcený doslov od Miroslava Černého, který uvádí další informace do kontextu jak prostředí, tak zázemí autorky.
Rebecca Roanhorse: Stopa blesku
Vydal: Nakladatelství Gnóm!, 2021
Obálka: Torgeir Fjereide
Překlad: Jakub Němeček
Počet stran: 304 / brož
Cena: 230 Kč
