Vítejte ve světě, kde indiánská kouzla skutečně fungují. Každý klan má zvláštní schopnosti a iluze jsou součástí toho, jak se ukrýt před cizinci. Bohové spřádají své pletichy a lidé plní jejich plány… anebo se jim vzepřou, přitom za obojí se platí krvavá cena.
Dětem vstup zakázán
Stopa blesku od Rebeccy Roanhorse je kniha z edice Pulp robot nakladatelství Gnóm!. Gnóm! je znám tím, že na náš trh dodává zajímavé kousky, které i když nemusí být masově populární, stojí přinejmenším za pozornost.
Z internetu jsem získala dojem, že Stopa blesku je young adult fantasy romance a za běžných okolností bych ji ignorovala, kdyby nešlo právě o Gnóm. Takže jsem si knihu pořídila a vyplatilo se to, už proto, že první získaný dojem byl zcela mylný.
Doteď nechápu, proč je Stopa blesku zařazená v kategorii pro děti a mládež, když v ní není nouze o krev a nejrůznější brutální násilí. Asi se od mého mládí ledacos změnilo.
Ovšem kniha není ani slasher, ale hlavní hrdinka Maggie Hoskie je lovec monster, a to se bez nějakého toho krveprolití dost dobře neobejde. Barvité detaily jen dotváří nebezpečnou atmosféru celého post-apo světa.
Po potopě
V knize se velká část světa náhle ocitla pod vodou kvůli souběhu ekologických katastrof souhrnně pojmenovaných Velká voda. Na suchu zůstalo pár jednotlivých oblastí a mezi nimi Dinétah, území Navahů, obklopené již dříve zbudovanými zdmi, nyní magicky zpevněnými, za kterými teď šplouchá oceán.
Hodně informací o okolním světě je zatím jen naznačeno, nebo řečeno jen tak mimochodem, ještě rozhodně je co objevovat.
Navahové sami sobě říkají Diné, navažská slovíčka se pak prolínají celým románem. Ovšem na autenticitě románu dodává hlavně indiánská mytologie, na které je celý svět vystavěn. Indiánská kouzla fungují, bohové a jejich potomci se hašteří a samozřejmě nesmí chybět ani snad nejznámější postava amerického bájesloví, Kojot.
Monstra, kam se podíváš
Vedle této magické roviny se odvíjí příběh mladé navažské ženy Maggie, vycvičené k lovu monster, čemuž napomáhají i její klanové schopnosti.
Ačkoliv příběh začíná jednoduše úkolem zabít příšeru, děj se rychle komplikuje, jak se Maggie pouští do pátrání po tom, kdo tvoří nová monstra a vypouští je do světa.
Příběh nás zavede do lokální metropole Tse Bonito, do hor, i do města duchů, všude vyčuhují ruiny starého světa, ve kterých se obyvatelé snaží pokračovat ve svém živote a vyrovnat se se ztrátami, které všem přinesla Velká voda. Mimochodem v knize zmiňované lokality většinou skutečně existují.
Lovkyně a léčitel
Kniha je psaná v ich-formě z pohledu Maggie, a pokud jste někde zahlédli přirovnání k sérii Kate Daniels, tak na to rovnou zapomeňte.
Především Stopa blesku není vtipná kniha. Maggie je příjemná asi jako stádo ježků, a to nemyslím nijak vyčítavě. Představte si drsného, značně asociálního kovboje, který napřed střílí a až pak se ptá. Jenom v tomto případě má ten krátký doutnák žena. Jejím parťákem je tady pak Kai Arviso, muž, který se naopak rvát neumí téměř vůbec a jako léčitel se násilí pokud možno vyhýbá.
Na nějakou velkou romanci ale nedojde, takže pokud romantické knihy obcházíte velikým obloukem, téhle se nemusíte bát. Daleko lépe než obecná kategorie urban fantasy, by podle mě knize slušela cedulka post-apo western. Jezdí se sice v autech a na motorkách, místo na koních, ale střílí se tady stejně a stejně tak drsné je i prostředí, kde smrt jedince mnoho neznamená.
Horší stránky
Co by se knize dalo vytknout je přílišná popisnost. Tedy málo dialogů a děje v poměru k popisům a úvahám. Maggie není zrovna hovorná osoba, a to, co si myslí o světě, si nechává většinou pro sebe.
Díváme se na svět jejíma očima, dozvídáme se sice její postřehy a vědomosti, ale není to úplně napínavé. Ale rozhodně to není nečitelné a vzhledem k tomu, že jde o autorčinu prvotinu, můžeme doufat v ještě lepší zítřky.
Další drobná výtka se týká záměrně ignorujícího chování postav, když se to hodí do děje. Například je jasné už od začátku, že Kai má jisté schopnosti, o kterých nechce mluvit. Jediný, kdo je na konci překvapen je Maggie, která je jindy zvědavá až až.
Scéna s Maggie chystající se do arény je další příklad, kdy si autorka chystá půdu dost neobratně. Ale takové věci se dají přejít a musím říct, že závěr se dokázal vyhnout všem možnostem, které jsem čekala.
Pár faktů na závěr
Tenká obálka knihy z matného strukturovaného papíru vypadá dost fórově, ale ani po dvojím čtení nemá roztřepené rohy a je celkově v pořádku.
Knize se bohužel nevyhnul tiskařský šotek a na některých stránkách je text posunutý dolů až k okraji. Nakladatel se to ale snaží napravit a za takto špatně vytištěnou knihu nabízí zdarma nový správně vytištěný kus, což je v dnešní době spíše výjimečný přístup.
Rebecca Roanhorse získala za povídku Vítejte v Autentickém indiánském zážitku cenu Nebula a Hugo (2018). Za Stopu Blesku získala cenu Locus (2019), za nejlepší románovou prvotinu.
Rebecca je smíšeného etnického původu, po otci Afroameričanka, matka je pueblanská indiánka, a byla adoptována bělochy. I když má za muže Navaha, u některých představitelů Navahů vzbuzuje nelibost, jak si může dovolit psát o jejich příbězích a tradicích, když ona sama pro ně není dostatečně Navaho.
Z druhé strany to autorka schytává od jistého druhu feministek, že silná postava Maggie není dost dokonalá dle jejich představ. Při tomhle hašteření je spíše div, že autorka vydala i pokračování Storm of Locusts, úspěch Stopy blesku je zřejmě vetší než řeči rádoby kritiků, uvidíme, jestli se druhého dílu dočkáme i v češtině.
Stopa blesku určitě není tou nejnapínavější knihou, kterou jsem letos četla. Doporučila bych ji tedy vůbec číst? Jednoznačně ano.
A stojí i za druhé čtení, ne kvůli zápletce, ale pro lepší nasátí atmosféry tohohle post-apo světa a pochytání všech těch Navažských narážek. Hodil by se slovníček Navažských slov na konci, ale i bez něj si spolu s Googlem u knihy snadno zvýšíte level znalostí indiánské kultury.
Rebecca Roanhorse: Stopa blesku
Vydal: Nakladatelství Gnóm!, 2021
Překlad: Jakub Němeček
Autor obálky: Torgeir Fjereide
Počet stran: 304
Cena: 269 Kč
