Když posádka hvězdné lodi U.S.S. Titan zachrání podivný vnímající stroj, který ji posléze zavede do soustavy obydlené celou umělou civilizací, vypadá to na mírumilovné, fascinující setkání. Jenže stroje mají své poslání, leccos skrývají, a přátelské vztahy se mohou rychle zvrhnout.
Znovu na palubě
Série Star Trek: Titan si mezi ostatními ST romány udržuje určitou výjimečnost.
V jeho knihách nejde ani tak o kosmické boje, anebo diplomatické či špionážní šarvátky, ale orientuje se směrem k hard SF, ať už formou rozvíjení „fiktivní“ startrekové technologie (Meč Damoklův), anebo skutečné vědy (Přes dravé moře).
Již sedmý česky vydaný román s názvem „Syntéza“ všestranného Jamese Swallowa z tohoto pojetí nijak nevybočuje.
Autor bude mnohým českým čtenářům více známý z knih mimo žánr, konkrétně sérií akčních špionážních románů „Nomád“ s britským tajným agentem Marcem Danem, zatímco ze SF pouze jedním románem Warhammeru 40K a knihou z prostředí počítačové hry Deus Ex.
V „Syntéze“ nás zavádí mezi civilizaci vědomých strojů zvaných Strážci, kteří už tisíce let vedou válku s tajemným Ničitelem. Do té se nakonec zapojuje i posádka Titanu. Současně děj rozvíjí otazníky a dilemata okolo umělého života samotného.
Ty se začnou vyostřovat, když přímo na palubě vzniká vědomá, prakticky živá umělá inteligence lodního počítače Titanu, beroucí na sebe holografickou podobu Minuet, dávné romantické lásky kapitána Rikera.
Rozhádaná mechanika a kosmické zlo
Především je třeba říct, že pojetí robotické civilizace, jaké „Syntéza“ předkládá, není zcela obvyklé. Strážci mají emoce, existují mezi nimi rebelové, odpadlíci i celé frakce, mezi kterými nepanuje jednota, a jak se boj s Ničitelem stává beznadějnějším, prohlubují se rozpory.
Swallow evidentně kráčí ve stopách velkých SF autorů jako Isaac Asimov nebo P. K. Dick, kteří rovněž věřili, že dostatečně vyvinutá umělá inteligence se začne obloukem vracet nazpět k lidskosti, včetně vývoje emocí a opakování chyb svých stvořitelů.
Zároveň však dokáže stále zachovat určitý dojem umělosti, kterým Strážce zřetelně odlišuje od lidí. Tomu napomáhá i vynikající český překlad „strojových“ dialogů – práci Jakuba Marka nelze vytknout naprosto nic.
Na opačnou stranu střetu pak autor staví všepožírající, nevědomou entitu z jiné subprostorové domény, která pro změnu připomíná lovecraftovské kosmické hrůzy. Výsledkem je zvláštní směs, která přesto jakýmsi způsobem dobře funguje, aniž by připomínala dort pejska a kočičky.
Právě tady dlí nejspíš největší přednost „Syntézy:“ Žádná její část není převratně originální, ale právě spojení je tím, co dělá výsledek zajímavým. Je to něco nečekaného, něco, co dosud nikoho, anebo jen málokoho napadlo provést podobným způsobem.
Co kdyby měl váš mixér duši?
Druhou věcí, kterou James Swallow velmi dobře umí, je kladení otázek. Ve chvíli, kdy je na palubě Titanu stvořena Minuet, kniha zřetelně zvolní a stane se přemýšlivější.
Jak moc přístup lidí ke strojům ovlivňuje jejich vzhled? Pokud něco náhle získá lidskou tvář i podobu, stane se to také objektivně lidštějším?
V čem vůbec spočívá hranice mezi umělým a živým? Bezduchým počítačem, jehož úkolem je prostě poslouchat rozkazy, a vnímající bytostí, která má právo na své sebeurčení i svobodnou vůli?
Co když bude nutné, takovou bytost pro přežití všech zahubit?
Kapitán Riker i zbytek posádky hledá etické východisko ze situace, která dost možná takové vůbec nemá – a čas se přitom krátí, protože útoky Ničitele jsou stále silnější a rozhádaná strojová civilizace netrpělivější. Autor navíc dokáže vidět věci v širších souvislostech.
Zajímavě například ukazuje, jak nedávná hrozná zkušenost s Borgy prohloubila také lidskou nedůvěru k umělému životu obecně. Z mnohých pasáží „Syntézy“ jako by už byla cítit předzvěst událostí v seriálu Star Trek: Picard.
A ještě jedna věc se Swallowovi daří: Opět o trochu barvitější vylíčení vztahů v posádce Titanu, kde společně slouží bytosti všech možných, mnohdy silně nehumanoidních druhů z celé Federace.
Zřetelně vidíme, že to není izolace, ani uzavření se do vlastní skořápky, ale právě kontakt, komunikace a spolupráce s druhými, co nás činí lepšími, otupuje ostré hrany, a hýčkané osobní předsudky mění z důvodů k nepřátelství jen v témata k drobným rýpancům či vtipkování u partičky karet v jídelně.
Právě tohle pojetí přátelství, nevynucené tolerance a zvědavosti, jako by se bohužel z našeho skutečného světa čím dál víc vytrácelo…
Zrnka písku v soukolí
Hledat na „Syntéze“ nedostatky je složité. Náročnějším čtenářům bude nejspíše vadit hlavně to, co už bylo zmíněno: Ryze originálních prvků je málo či žádné, zajímavější je spíš jejich spojení.
Nelze také nevidět, že především druhá třetina knihy drhne.
Swallow má problém vyvážit optimálně akční i ryze dialogové pasáže, ačkoliv si nejsem jist, zda je to způsobeno víc přílišným lpěním na osnově, anebo naopak tím, že žádnou neměl.
Ani „rodinné“ scény Rikera s Deannou mu dvakrát nesednou, případně ho prostě nebavily, takže působí jako vycpávka ještě víc než obvykle. Pokud by se z knihy nějakých deset či patnáct procent ubralo, bylo by jí to celkově spíše ku prospěchu než naopak.
Další problém je kompozice celé série Titanu, která je mnohem víc „epizodická“ než u jiných současných Star Treků, a to ji činí předvídatelnou.
Prostě tušíme už předem, že věci na konci budou plus mínus stejné jako na začátku, zde prakticky dojde jen k přidání jednoho člena do posádky.
Pokud jste tak stejně jako já čekali třeba na nějaké složitější řešení průšvihu lodního doktora z minulé části, nedočkáte se. Titan vůbec jako by stál mírně mimo dění ve zbytku startrekového universa, což by se ovšem mělo už v další části změnit.
Osobně bych řekl, že „Přes dravé moře“ bylo lepší, protože opravdu nabízelo i značnou porci originality v hard SF pojetí.
Avšak „Syntéza“ za ním nijak zásadně nezaostává. Boduje především předkládanými náměty k zamyšlení, a rozhodně vám přinese vše, co od dobrého Star Treku očekáváte.
James Swallow: Syntéza (Star Trek)
Vydal: Nakladatelství Laser-books, 2020
Překlad: Jakub Marek
Počet stran: 384 / brožovaná vazba
Cena: 359 Kč
