Šógunát Ašikaga padl a zanechal chaos a mnoho zničených životů. Válka, korupce, bezpráví.
Japonsko není jen bohatá velmoc, ale především zcela odlišný svět, izolovaný od všech okolních zemí.
Staňte se věrným samurajem svého pána, bojujícím proti nepřátelským klanům. Chraňte se svým mistrem sličnou šlechtičnu, nebo se snad obrátíte proti systému a vydáte se na osamělou pouť odvrženého rónina bez pána a s nejasnou budoucností? Vybírejte moudře, protože cesta samuraje chyby neodpouští.
Senjutsu je krátká hra s opravdu výjimečným designem. Krabice má rozměry standartní deskovky s váhou výrazných 2 kg. Tematické sakury, světlé pozadí, vykreslení válečníci táhnoucí do boje. Rozhodně si ji všimnete mezi hromadami deskových her. A pokud jste velkými milovníky japonské tématiky, neodejdete bez řádného prozkoumání.
Bez zdráhání připouštím, že jsem se do Senjutsu zamilovala na první pohled. Ještě než jsem si přečetla o hře víc, věděla jsem, že ji chci. Tolik k tomu nesmyslu o zákazu posuzování „knihy dle obalu“. Obal je důležitý a to tvůrci moc dobře vědí. Co lidské oko nepřitáhne, zůstane bez povšimnutí ležet dál.
Tím ale nekončíme! Rozbalení hry je takový malý svátek. Odstraníte víko a vybalíte pravidla a komix. Ano, čtete správně, hra má svůj vlastní herní komix. Upřímně by si zasloužil aspoň nějaké desky. Chápu potřebu pohodlně listovat, ale absence tvrdší první a poslední stránky mě spíše rozčilovala.
Vždy, když si v něm listuju, bojím se možného natržení, poškození a dalšího znehodnocení vazby a stran. Ano, je to bezvýznamná drobnost, ale proč takové věci opomíjet? Cokoliv, co prodlouží životnost předmětu, je dle mého názoru žádoucí.
Stejná výtka se týká i figurek. Vytvořit low cost papírové figurky automatických protivníků, překážek, brány a sakury je pochopitelný a logický krok, ale všeho moc škodí. Poškození je prakticky instantní, hned jak obujete postavu, nebo poskládáte strom, oškubete trochu z materiálu a poničíte kraje.
Papír se zkrátka třepí a mě bolí každé poškození hry. Na druhou stranu figurky hlavních hrdinů a nehybných překážek jsou fenomenální. Plast je můj oblíbený materiál a již brzy tyto komponenty čeká barevný upgrade.
Hrací deska není pevně daný poskládaný obdélník ani čtverec, ale kusy. Máte k dispozici několik mnohohranných ploch s plástvovým vzorem. Hrací terén si tak můžete poskládat dle libosti. Dává to možnost si příjemně hru obměnit a ozvláštnit. No a aby mohla hra být uvedena do provozu, potřebuje karty. Hodně karet. Opravdu hodně HODNĚ karet. Proč jich je tolik?
Inu… Každá postava má své schopnosti, svůj příběh, své silné a slabé stránky. A tím každá mám na mysli nejen hlavní postavy, ale i protivníky. Ano, Senjutsu dává speciální charakter i automatickým protivníkům. No není to krása? Popravdě… ano i ne. Ale o tom až později.
Pořadač? Ano. I v tak malé hře je nutností a je více než uspokojivý. Místo na figurky (pozor, drobné části jsou křehké a do děr pasují naprosto přesně), prostor na karty, oddělení příčkou i plastový uzávěr. Zbyde tak i dost místa na pravidla a nic se neničí, nemačká, nelítá. Za mě spokojenost, tvůrci to vyřešili dobře.
Ale nyní ke hře samotné. Výrobci uvádí, že je hra vhodná pro jednoho až čtyři hráče a trvá cca 20 minut. Většina her se nám protáhla na 30 minut, ale to je nedůležitý detail. Faktem je, že je to svižná jednohubka, kterou sfouknete poměrně rychle. Není to však jedna z těch návykových her s jednoduchým mechanismem, který vás vtáhne a vy jej hrajete pořád dokola, než vás omrzí a na pár týdnů ji odložíte, abyste si dali pauzu.
Popravdě na to, jak je deskovka rychlá, vyklubala se z ní příjemná strategie, která si pohrává s motivem složitých úvah nad pozicí postavy a jednoduchých karetních úkonů, které se částečně řídí faktorem náhody.
Máte na výběr z několika druhů her a dějových linek. Chcete hrát válečné tažení proti ostatním hráčům? Máte chuť si dát duel? Láká vás spolupracovat a spolu se postavit automatickým nepřátelům? Nebo máte asociální chvilku a raději byste dali přednost sólo hře? Čtěte a vybírejte!
Pokud nemáte chuť experimentovat a tvořit si náhodně mapu a brát si postavu na základě sympatií, můžete si zvolit jeden z předpřipravených příběhů. Jsou popsané, připravené a bohatě ilustrované, takže během akce si můžete listovat v komixu a sledovat počínání své postavy a její činy. Dodá to celé situaci přidanou hodnotu.
Mezi méně výrazné komponenty patří mapy Kamae, žetony soustředění, prstence Kamae a žetonky výhod. Všechny tyto komponenty mají ve hře své specifické místo.
Princip hry se lehce mění, ale zůstává více méně stejný. Zkrátka je potřeba zničit nepřítele za určitých podmínek. Za jakých? To záleží na příběhové linii. Zvláště jsem si oblíbila příběh šlechtičny, kdy dva hráči bojují proti nepříteli a u toho se nesmí vzdálit od dívky na více než dvě pole. Samozřejmě vám šlechtičnu nesmí nikdo zabít.
Ale i náhodné rozložení překážek a nepřátel má hodně co do sebe. Kdo miluje tvorbu vlastních příběhů, jistě si užije barvité popisy situací a zapojení představivosti. Já osobně na takových emotivních věcech ujíždím.
Máme-li vybráno, rozestavěno i připraveno, je na místě rozložit karty. V pravidlech je důkladně rozepsáno, která karta, komu náleží, a tak si každý (včetně automatických nepřátel) vytvoří svůj balíček. Karty se odhalují okamžitě a hodnotí se, která má nejvíc bodů iniciativy.
Postava s nejvyšší hodnotou začíná, s nejnižší končí. Pokud se sejde více stejných hodnot (hodně často), rozhoduje typ karty. Například obranná karta má přednost před útočnou, útočná před meditací a tak dále. Každá má také své specifické úkony, které díky ní můžete využít, případně si vybrat z více úkonů naráz. Zpočátku to vypadá chaoticky, ale velmi brzy přijdete na to, že je vše relativně intuitivní.
Role karet je zde naprosto stěžejní, díky nim ovládáte všechny postavy. Může se stát, že občas nemůžete udělat nic, co by vás posunulo blíž k vítězství, ale vždy lze činit úkony okolo. Například můžete svou figurku otáčet, dovoluje-li to karta, nebo třeba posouvat Kamae po své mapě a tím zpřístupňovat další specifické možnosti.
Mapu Kamae budete využívat opravdu hodně, neboť vás mnoho karet pošle putovat po mapce a dorazíte-li k fialovému stanovišti, dostanete žeton soustředění, za který si posléze můžete kupovat speciální akce na kartách. Ne všechny jsou totiž zadarmo.
Je nutné říci, že kampaň, sólo hra, boj proti hráči a kooperativní hra mají mezi sebou rozdíly. Mají pozměněná pravidla tak, aby to bylo pokaždé něco trochu jiného a nového.
Jakmile hrajete proti automatickým nepřátelům, řídíte se úrovní jejich agresivity, kterou zjistíte na přiložené kartičce, kde putují žetony automatických nepřátel. Každý nepřítel má jinou preferovanou úroveň agresivity. Někteří jsou útoční, jiní defenzivní a zdráhaví. Tato preference je relevantní pouze na začátku hry a v průběhu se mění podle kola a podle značení na jejich kartách.
Zní to složitě? No… ano. Musím říct, že vyznat se v pravidlech byl boj sám o sobě. S každou další odlišnou hrou jsme se vlastně učili pravidla na novo a měli problém s tím se v tom vyznat. Také se nám stávalo, že jsme motali pravidla a zvláštnosti dohromady a pak se u toho i solidně pohádali, protože nikomu se nechtělo opět listovat v pravidlech.
Když zhodnotím hru jako celek i s přihlédnutím k mé obsesi Japonskem, jsem s ní opravdu spokojená. Manžel tvrdě nesouhlasí, on to se Senjutsu vzdal v půlce pročítání pravidel a hrál ji s nelibostí. Nicméně já si tvrdošíjně stojím za tím, že to za to stojí. Opravdu ano. Ne proto že je vizuálně nádherná a přitažlivá, ani proto že se jedná o japonskou tématiku. Já si upřímně myslím, že je to dobrá hra a s každým dalším hraním mé sympatie stoupají.
Mechanismus je všestranný, mění se, po velmi dlouhou dobu nacházíte stále nové a novější nuance a změny. Že musíte neustále listovat a kontrolovat pravidla? Ano. To prostě musíte a nějakou dobu dělat budete. Nicméně stačí se ze začátku držet připravených scénářů pro začátky a hned je vše jednodušší. My udělali tu velkou chybu, že jsme si rovnou stavěli terén dle náhody a pak dodatečně zjišťovali, co že to má být a jak s tím fungovat.
Jakmile totiž hrajete na jisto, je to o něčem úplně jiném. Strategie, napětí, zoufalství a i radost. To jsou věci, které od zábavy požaduji a Senjutsu se opravdu předvedlo. Dokonce si chvílema se svou postavou vybudujete vztah. Hodně tomu napomáhá ilustrovaná část pravidel s příběhy. Něco takového jsem ještě nepotkala a oceňuji kreativitu. Ilustrátor je genius.
Chci zde vypíchnout specifickou věc, kterou tahle hra využívá, a to strategické posunky. Tady nejdete jen tvrdě proti sobě a vybíráte si, kdy zaútočit. Vy posouváte postavou do všech stran, různě ji otáčíte a mydlíte se na základě specifických útoků, které postava umí.
Pokud máte postavu otočenou k překážce a protivník je za vámi, otočený k vám a připraven seknout, vyhnete se mu jen pokud vám to dovolí karta. Jestli máte smůlu a karta blokuje jen tři políčka před vámi a žádné za vámi, dostanete postih ve formě zranění nebo omráčení. Taková karta se vám počítá do maximálního počtu karet, které smíte mít na ruce.
Pokud byste se chtěli omračující karty zbavit, můžete vynechat jedno kolo a kartu zahodit. Zda je to moudré či nikoliv, to už záleží na situaci a na tom, kolik takových „černých Petrů“ v ruce máte. Máte-li maximální počet řezných zranění (každá postava má jiný limit), končíte. Váš pán je hluboce zklamán a znechucen vašim selháním, a vaše duše už nikdy nedojde klidu. V případě rónina jednoduše život končí a jeho příběh taktéž. Ten nemá koho zklamat.
Je na místě se přesunout k méně příjemným poznatkům, a tím je v první řadě způsob, jakým jsou napsaná pravidla. Chaos, chaos a nic než chaos. Motání věcí dohromady, rozkouskování informací, které by měly být ideálně u sebe. Někde odkazují krásně na jinou stránku, někde je informace useknutá a neúplná bez jakéhokoliv odkazování jinam.
Prokousat se tou haldou textu bylo šílené. Možná by pomohlo více ilustrací souvisejících s danou problematikou nebo více modelových příkladů, protože některé úseky jsme dlouho hráli špatně, aniž by nám to přišlo divné. Navíc u pár názorných ilustrací mi přišlo, že s textem nemají nic společného.
Tradičně orientace pravá-levá pokulhává, neboť jednou je popisována situace z pohledu pozorovatele, jindy z pohledu anatomického. Tudíž strany mají jiné pozice a já najednou netuším, co to vlastně čtu.
Ano, jsem pedant a ano, střídání stran mi hodně vadí. Kdo s tím problém nemá a hned se chytne, má docela vyhráno. Po dlouhé době studování pravidel přestanete úplně vnímat jejich atraktivitu a prostě jen už konečně chcete hrát.
Další výtka se týká složité přípravy hry. Ne plochy jako takové, ale karet. Na krátkou dvacetiminutovku je to až moc přípravy, hledání, kontrolování a rozdávání. Naprosto chápu, že to nešlo udělat lépe – nebo alespoň mě lepší způsob nenapadá – ale chtě nechtě to člověka unaví. Hledání maličkých čísílek na kartách, rozmisťování k příslušným postavám a zpětné kontroly, jestli jste na nic nezapomněli, může hodně lidí odradit.
Třeba mého muže, který se už při čtení a následně i přípravy rozhodl, že tuhle hru bude nesnášet a bohužel to opravdu nenávratně ovlivnilo zážitek i celkové hodnocení z jeho strany. Třeba až si dá kvalitní pauzu a zkusí to znovu, bude moci plně ocenit potenciál hry, ale to teď nelze s určitostí říct.
Mám rozpolcené pocity i ohledně variability hry. Skoro bych řekla, že by bylo lepší některé věci omezit a vytvořit další deskovku, než to za každou cenu vkládat do jedné jediné.
Oceňuji, že má člověk milion možností a hra není nikdy stejná, ale není toho přeci jen trochu moc? Myšlenka krásná, ale bohužel se stalo přesně to, co u jiných her tvrdě kritizuji. Přilnuli jsme pouze k jednomu typu hry a ty další leží nevyužity. Je to bolestivý fakt, který plýtvá potenciálem a možnostmi, ale zkrátka rónina jsem otevřela jednou.
Je to škoda a teď zpětně cítím slabou pachuť zoufalství nad pravidly pro jednoduchou hru, kterou jsme jenom vyzkoušeli. Dokonce mám pocit, že by konceptu víc slušela velká tematická strategie než tahle maličkost. Ale to je jen teoretizování nad něčím, co není.
Když to shrnu, většina negativních emocí se pojí k chaotickým pravidlům a složitosti různých scénářů a přípravy. A kvalitě papírových komponentů, která mi drtí srdce. Obávám se ale, že kromě více názorných ukázek a uhlazení popisů není mnoho prostoru pro zlepšení.
Desková hra je takto koncipovaná a záleží už jen na jednotlivcích, zda se tím prokoušou nebo nikoliv, protože samotná hra nemá hluchá místa a je vymyšlená opravdu zábavně a poutavě. Vymazlená vizuální stránka je obrovským bonusem, který potěší každé oko, i to, které jinak na estetiku příliš nehledí.
Když přidám citlivé znázornění tématu, které je mi velmi blízké, nemohu jinak než hru doporučit a poprosit budoucí hráče o trpělivost a shovívavost při louskání pravidel. Stojí to za to!
Senjutsu: Bitva o Japonsko
Vydavatelství: TLAMA games
Výrobce: Stone sword games
Autor: James Faulkner, Paul D. Allen
Ilustrátoři: Imad Awan, Raben White
Jazyk: Čeština
Počet hráčů: 1 – 4
Minimální věk: 14+
Délka hry: 20 minut (reálně bývá i delší)
Cena: 1125 Kč
