Igor Gromsky, šéf Danilovského krematoria v Moskvě má vážně blbej den. Někdo mu krade těla a jinde zas nějaké to tělo přebývá. Kamery v kritický moment nefungují, byrokrati stěžují práci, dokonce ani na vlastní zaměstnance není spoleh (Sex v rakvi? Vážně?)
Mafiánský kamarád ho požádal o službičku, která Igorovi dokonale zkomplikuje život. Nejen proto, že mu dodal bezhlavou mrtvolu, v níž je nasázených tolik kulek, že by z nich měla radost i sběrna železa, ale co je horší, spálení tohohle těla neustála ani kvalitní francouzská pec. Tak trochu vybouchla a celé její okolí zůstalo ohozené zeleným sajrajtem.
V Rusku mají prostě veselo. Tedy v mezích hřbitovních, samozřejmě… A aby toho nebylo málo, všechno to nějak souvisí s dvěma prastarými soškami trojhlavého štěkanátku Kerbera.
[miptheme_quote author=“Ruská ruleta“ style=“text-left“]„Takže jestli se osvědčily, poznáte až potom, co vám před čumákem ukradnou další tělo.“
„Už se stalo.“
Zůstal na mě civět mrtvýma krysíma očima.
„Co se stalo?“
„Stalo se to, co jste říkal. Ukradli nám před čumákem další tělo.“[/miptheme_quote]
Heteša. Petr Heteša.
Jméno Petra Heteši si zapamatujte. Autor výborných kyberpunkových knih a spousty grafik i ilustrací není v Čechách tak známý, jak by možná měl. Přitom mu každý rok vyjde alespoň jedna kniha (občas povolí nakladateli druhou ve formě e-booku). Mohlo by se zdát, že se svým tempem psaní bude trpět kvalita, ale je to přesně obráceně. S každým románem se zlepšuje a jeho fanouškovská základna narůstá.
Autorovy romány se obvykle odehrávají v americkém Baltimoru, ale dnes se podíváme do Ruska.
Přiznám se, že jsem se u téhle knížky až nepatřičně bavila. Párkrát jsem (zejména na začátku) vyprskla smíchy, načež se moji spolucestující (čtu si hlavně v MHD) začetli přes rameno do mojí knížky a následně si odsedli. Třikrát. To se člověk vážně nemůže bavit knížkou s nebožtíky? Docela smutné a pro mě nepochopitelné, protože takový Kotleta nikoho nepohorší a tam se přitom dějí horší věci. I když připouštím, že i tady je dost sexu, zejména s moskevskými sekretářkami (dobře, tu poslední babku možná pohoršil bobr, těžko říct).
A hodně se tam chlastá, ale to bylo nejspíš jasné v prvním momentu, kdy ze stránek vykouklo Rusko.
Rusko není Baltimor
Možná i proto zamrzí, že se postavy chovají stejně, jako v ostatních autorových knížkách amíci z Baltimoru. Jen se místo dobré whisky chlastá vodka. Nemusí to být nutně na škodu, protože Igor aspoň sympaticky hláškuje, ale jeho příslušnost k ruskému národu se pozná především ve strašné natvrdlosti.
Představte si, že dostanete možnost zavolat někomu pět dní do budoucnosti. Co je každému jasné, se musí Igorovi vysvětlit. Ideálně ho nastrčit, po které loterii by se měl podívat, protože vážně děsně pomalu chápe. Vedle Malcolma, jeho mafiánského kámoše, byste mu možná mohli říkat Blesku, ale čtenářovi všechno docvakne zhruba někde na začátku druhé třetiny knihy. Nejpozději na konci třetiny druhé.
Proto není divu, že se místo napjatého listování stránkami spíš dobře bavíte, když sledujete, co ten ňouma zase vymyslel. Některé jeho konspirační teorie jsou vážně roztomilé. A samotného ho překvapí, když se náhodou trefí.
Sex. Bobři. A žádná nuda
Navíc hodně myslí rozkrokem, takže se snaží neustále sbalit holčinu, co by ho dokázala zabít jediným dotykem, často si chodí zašpásovat s jednou kozatou úřednicí a když se to tak přinatrefí, ani holka vlastního kámoše mu není svatá… Nutno podotknout, že ho svedla spíš ona, ale rozpaky při následném setkání s parohatým kámošem mu za ty trable jistě nestály. Prostě takový natvrdlý, nadržený šéf krematoria.
[miptheme_quote author=“Ruská ruleta“ style=“text-left“]„Ženským nesmíš odporovat. Musíš jim všechno odsouhlasit a nakonec je ukecat.“
„Ty vole, já netušil, že seš ženskej psycholog.“
„Trochu jo.“[/miptheme_quote]
Z ostatních postav si moje sympatie získala především soudružka Čelajevová. Byla vážně drsná, zařídila i nemožné a ve srovnání s Tupolevem byla naprosto skvělá. Jak jsem napsala, kniha je předvídatelná, takže se můžete klidně jen bavit pozorováním postav. A o téhle bych snesla i samostatnou knížku, protože to je vážně železná dáma. S velkým poprsím. A dokonce smyslem pro humor, což se projeví zejména při konverzaci s Igorem.
[miptheme_quote author=“Ruská ruleta“ style=“text-left“]„Buď on, nebo vy. A jestli je pravda to, co jste mi teď řekl, tak vás ubezpečuji, že to velice rychle a velice rázně vyřeším.“
„Pokud na to máte sílu, budu jenom rád.“
„Vy vůbec netušíte, jakou mám sílu… A ten pablb taky ne.“[/miptheme_quote]
Děj sympaticky ubíhá, Igor se špičkuje s přáteli i nepřáteli (ale těm odmítne nalít panáka) a ve chvíli, kdy zagooglíte čínské památky vám dojde, že ačkoliv se originalitou zápletky ani promyšleností nejedná o nějaký zázrak, stejně se vám Hetešův styl jakýmsi záhadným způsobem dostal pod kůži a vy si to chcete dočíst… I kdyby jen proto, abyste zjistili, jestli Igorovi ta hypotetická mravenčice dá nebo nedá.
V rámci románů Petra Heteši jde o čistokrevný průměr. Lepší než Nevermore, Baltimore, lepší než série Cybrain… Ale horší než Infico nebo Nezkoušej na mě zapomenout (což je náhodou boží knížka, na kterou se neopovažujte zapomenout, a až kolem ní půjdete do knihkupectví, minimálně do ní mrkněte).
Zábava bez ohromení
Knížka je to zábavná, čtivá a na nic si nehraje, přesto v ní ale postrádám nějakou hlubší myšlenku. A je vidět, že autor není detektivkář, protože žádné ohromné odhalení se nekoná. Zároveň se tu vyhnul i svému oblíbenému kyberpunku (výtahy měřící promile v krvi se nekonají), takže i tím ztrácí určitý kredit… Těžko říct, jestli mu přišlo zatěžko mrsknout do současného Ruska i nějakou supermoderní technologii.
Vyprávění o Baltimoru mu sedí prostě líp. Přesto radím vyzkoušet. Když vám sedne tahle knížka, sednou i ty ostatní. Vyzkoušeno na lidech.
Petr Heteša: Ruská ruleta
Vydal: Nakladatelství Brokilon, 2011
Obálka: Juraj Maxon
Počet stran: 418
Cena: 250 Kč
[review]
