Jedeme bomby je vítěz Spiel des Jahres, který vás postaví do rolí pyrotechniků. Čeká vás napětí, dedukce i humor, a to nejlépe ve čtyřech hráčích, kde hra nabídne nejvíc výbušné zábavy.
Jedeme bomby
Přáli jste si někdy stát se pyrotechniky? Ve hře Jedeme bomby si zkusíte, jaké to je, když jste takové přání sice možná ani neměli, ale ono se vám z nějakého důvodu stejně vyplnilo.
Ano, tahle hra přináší na jednu stranu spoustu napětí a nervydrásajících momentů, na stranu druhou je prodchnuta nadsázkou a glosátorským humorem. Tuhle novinku přináší nyní na český trh nakladatelství Mindok a nemohlo si pro to vybrat lepší dobu: titulní stránky všech deskoherních webů totiž oběhly čerstvě vyhlášené výsledky slavné ankety Spiel des Jahres, kde tato kooperativní zapeklitost ukořistila hlavní cenu!
V krabici a na stole
Víko středně velké krabice prozrazuje hodně o tom, co čekat. Hezká, úsměv vyvolávající komiksová grafika a sebeironizující slogan. Také ale údaj s věkovým určením 12+, který varuje, že než tohle naservírujete svému čtyřletému šikulkovi, co s vámi mastí Karak, možná byste měli ještě chvíli počkat. Ok, v 10 letech už to nejspíše zvládne.
Uvnitř najdete pravidla, centrální herní desku, žetony drátů, stojany, karty potřebné pro tréninkové mise a pět krabiček s dalším materiálem pro ty mise „ostré“. Ano, tahle hra pracuje s oblíbeným konceptem kampaně a postupného odemykání nového obsahu.
Zastavit se musím u stojanů na dráty. Svoji funkci zastanou, ale… Stojany jsou z měkkého plastu. Samozřejmě jsem nezkoušel, kolik práce by dalo je prasknout, ale řekl bych, že mnoho ne. I po funkční stránce mi přijdou lehce odfláknuté, neposkytují žádnou oporu pro žetony nápověd, které přikládáte zezadu ke konkrétním žetonům drátů.
A hlavně při pohledu zešikma není občas snadné určit, ke kterému drátu nápověda směřuje. Ano, zvyknete si, ale přece jen je to klíčová komponenta hry, takže se nemohu zbavit dojmu, že si zasloužila pečlivější řešení.
Hra není výrazně prostorově náročná, ale specifické požadavky má. Žádný hráč nesmí vidět čelní stranu stojanu svých kolegů, takže například ve čtyřech hráčích je optimální sedět bokem k sobě. Jenže čtvercový stůl o rozumné velikosti asi každý nemá, takže často bude potřeba, abyste seděli vedle sebe.
A v tu chvíli se budete muset trochu divoce natáčet (víc, než když si jen u žolíků nemáte vidět do karet). Nejde o žádný kritický problém, ale je dobré s tím počítat.
Jak se to hraje
„Šéfe, je tady osmička?“
„Ví bůh!“
Ve hře Jedeme bomby představujete tým pyrotechniků, který se společnými silami snaží deaktivovat explozivní nálož. Klíčem k úspěchu bude koordinované přestřihávání očíslovaných drátů, jež máte každý na svém stojanu a bohužel o nich nesmíte s kolegy otevřeně hovořit.
Každá mise začíná náhodným a co nejrovnoměrnějším rozdělením drátů mezi hráče, respektive stojany. Máme zde 48 drátů očíslovaných 1–12 (tedy 4 kusy od každého čísla), mise pak zpravidla zahrnují i pár unikátních drátků žluté a červené barvy. Hráči poté na každém stojanu seřadí drátky vzestupně podle čísel.
Stojany musí být ve hře alespoň 4, při méně hráčích tedy jeden či dva hráči budou mít pod palcem stojany dva. Každý hráč vidí čísla na svém stojanu (či dvou), stojany jiných hráčů vidí pouze zezadu.
Hráči se pravidelně střídají na tahu a volí z několika možných akcí. Tou základní je tzv. párové střihnutí. Hráč ukáže na drát na spoluhráčově stojanu a optá se, zda je na něm konkrétní číslo, například čtyřka.
Pokud byla domněnka správná, spoluhráč příslušný drát vyloží za stojan a hráč, který správně hádal, může ze svého stojanu vyložit jeden drát se shodným číslem. Pokud ale tip správný nebyl, ručička na ciferníku na hlavní desce se posune o jednu pozici směrem k výbuchu (ten nastává po tolika chybách, kolik hraje hráčů).
Spoluhráč ovšem příslušný drát označí žetonem nápovědy se správnou hodnotou, takže si z nezdaru odnesete alespoň informaci.
Občas vidíte, že oba/všechny dráty určité hodnoty, které ještě ve hře zbývají, se nacházejí na vašem stojanu. V tu chvíli můžete provést tzv. sólové střihnutí a příslušné dráty vyložit.
Malinko odlišně fungují žluté dráty. Ty mají hodnoty 1.1, 2.1 atd., ovšem ty slouží pouze pro jejich řazení na stojany. Od té chvíle se tyto dráty identifikují zkrátka jako „žluté“, a tak se s nimi zachází při párovém (tipujete „je zde žlutý drát?“) i sólovém střihnutí.
No a pak jsou tu dráty červené. Trefit omylem červený drát při pokusu o párové střihnutí vyvolá okamžitou detonaci. Téhle potvoře se především snažíte vyhýbat. Teprve ve chvíli, kdy na vašem stojanu ční jako poslední voják v poli jediný drát, a to ten červený, můžete jej úlevně vyložit na stůl.
Zatím to možná zní jako zábava pro jasnovidce, ale hra vám naštěstí dává nástroje, díky kterým máte osud ve svých rukou. Většinou.
Hned na začátku smíte jeden ze svých modrých drátů označit nápovědou, o jakou hodnotu se jedná. Každý také máte jednou za hru možnost použít dvojitý detektor, kdy při tipování určité hodnoty můžete ukázat na dva dráty na spoluhráčově stojanu. Pokud kterýkoliv z nich má příslušnou hodnotu, je střihnutí úspěšné.
No, a pak jsou zde karty vybavení, které si nalosujete pro každou hru (kolik hráčů, tolik kusů vybavení), a ty vám dávají další jednorázové schopnosti, například výměnu páru drátů mezi hráči nebo možnosti umístění dodatečných nápověd.
A co tedy ta zmiňovaná kampaň a odemykání nového obsahu? Předchozí odstavce shrnují základní mechanismy hry, kterými vás provede prvních 8 tutoriálových misí. Následuje 58 misí z krabiček, které k základním principům přinášejí různé dodatečné úpravy a oživení. A také průvodní příběhové texty nesoucí se v odlehčeném duchu.
Dojmy ze hry
Pro kooperativní hry s omezenou informací a komunikací chovám zvláštní místo ve svém deskoherním srdci. Špičky tohoto žánru, za něž považuji Odyseu (zejména tu druhou s podtitulem „Společně do hlubin oceánu“) či Sky Team, patří k mým nejoblíbenějším kratším hrám vůbec. Zařadím tedy Jedeme bomby do této elitní společnosti?
Na první zahrání jsem neměl ten pocit. To nicméně velmi souviselo s tím, že šlo o pokus ve dvou hráčích. Ne, že by „bomby“ ve dvou nefungovaly, ale… spíše než o hru se v tu chvíli jedná o celkem neúprosný logický rébus.
To nemusí být pro každého špatně, máte-li rádi třeba Turing Machine nebo i jen klasické sudoku, můžete být jako ryba ve vodě. Ale mně zde chyběla jakási hravost, kterou si ve výše zmíněných titulech užívám.
Ve dvou hráčích vidíte hned dva stojany, máte tedy více vstupních informací. To je kompenzováno tím, že máte méně nápověd, méně zvláštních schopností a také méně možností se zmýlit – již druhý omyl vám přivodí okamžitý konec.
Přidáte-li třetího či čtvrtého hráče, obraz hry se začne měnit. Máte po svém tahu pocit, že už netušíte, co dál? Než budete znova na řadě, může se toho udát ještě spousta a informace přibudou.
Objevuje se prostor pro kalkulované riziko, protože chyba už nemusí být fatální, naopak hra na jistotu vás může poslat do slepé uličky a donutit k ještě většímu spoléhání na štěstí jen o chvíli později. Vše působí uvolněněji, a tedy více sladěně s duchem průvodních komentářů, a to navzdory tomu, že obtížnost hry s rostoucím počtem hráčů spíše stoupá.
Zkrátka více se toho děje, osobně se cítím mnohem více vtažen do hry a propojen se spoluhráči. Mám skutečně pocit, že hraju, nikoliv jen, že luštím, a moc mě to baví. Dopustím se názoru, že Jedeme bomby je primárně vytvořeno jako hra pro 4 hráče. Nebo 4–5, zkrátka, aby každý měl jeden stojan. Dva stojany na hráče jsou jakousi berličkou, jak hru umožnit i v méně lidech. Berlička je to funkční, ale stále je to berlička.
Omezená informace a komunikace je asi nejúčinnějším nástrojem, jak v kooperativních hrách zamezit slavnému problému alfa hráče. Toho se zde opravdu bát příliš nemusíte.
Odvrácenou stranou této skutečnosti je, že všichni hráči musí být na hru mentálně připraveni, tým je zde opravdu tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Pokud byste si ale chtěli obtížnost podomácku upravit, je to zcela jednoduché – změníte počet povolených chyb nebo karet dostupného vybavení.
V této hře také narážíme na celkem tradiční úskalí tohoto žánru, a sice nastavení přesnějších pravidel pro komunikaci. Dočteme se, že je zakázáno byť i jen naznačovat cokoliv o drátech ve své zásobě a sdílet své dohady a dedukce. Naopak smíte probírat obecnou taktiku či používání vybavení. Zní to jasně a bezproblémově? Zkuste si to!
Pravděpodobně zjistíte, že při probírání taktiky či doporučování použití vybavení je někdy dost těžké neprozradit alespoň nepřímo více, než by člověk měl. Samozřejmě je otázka, nakolik si tím člověk nechá zkazit radost z poutavé hry. Většinou asi nemá smysl se tím trápit, ale soutěžně bych tuto hru hrát nechtěl.
Vidím tedy nakonec pro Jedeme bomby místo mezi top kooperativkami s omezenou komunikací? Budu-li uvažovat hru alespoň 3 (ale raději 4–5) hráčů, pak ano! Přitom ale jde o hru mechanicky velmi odlišnou (základním prvkem je dedukce) než zmíněný Sky Team (umisťování kostek) či Odysea (štychovka), takže každý si může vybrat, co je jemu srdci bližší.
Ze známých titulů této kategorie mi Jedeme bomby přijde příbuznější hře Hanabi, která mě ale příliš neoslovila. Přišla mi statická a sváděla hráče k ohýbání pravidel komunikace. Jedeme bomby se dle mého s těmito výzvami vypořádává lépe a dal bych jí přednost v 10 případech z 10.
Kampaň s odemykatelným obsahem je hezkým bonusem, který vám život s touto hrou zpestří, pokud vás „bomby“ opravdu chytí. Pěkné jsou i úvodní tréninkové mise, které vás do principů hry dobře vpraví.
Hra na vás ale nijak nenaléhá, naopak vás nabádá klidně některé cvičné mise přeskočit, pokud se na to cítíte (což asi většina lidí udělá). Stejně tak si zážitek nijak nepokazíte, pokud se v rámci hlavní kampaně rozhodnete přeskočit misi, která vám nesedla (třeba desítku, kde musíte… cha! Neprozradím!).
Závěr
Jedeme bomby jsou velmi podařenou zábavou, která kombinuje logický rébus a kooperativní deskovku. Ve dvou lidech bych ji doporučil zejména příznivcům oněch rébusů, pro lepší a hravější zážitek doporučuji zapojit hráčů více. Ve čtyřech jde o šťavnatý a napínavý zážitek, jemuž udělený titul Spiel des Jahres rozhodně sluší.
Hra má pěkný systém výukových misí i dlouhou kampaň, která vás potěší zapojováním nového obsahu, ale užijete si ji i jako jednorázový filler. To je důležité, protože možná nebude pro každého snadné sehnat tři pravidelné spoluhráče na kampaňové hraní.
Sice se nabízí dívat se na Jedeme bomby jako na rodinnou hru, ale to platí pouze pokud vám děti už trochu odrostly. Pro mladší než desetileté děti půjde ve většině případů o dost tvrdý oříšek.
Pokud kooperativní hry typu Sky Team, Odysea, Hanabi či Splašené obvody jsou vaším šálkem čaje, měli byste Jedeme bomby určitě zkusit!
Jedeme bomby
Vydavatelství: Mindok
Autor: Hisaši Hajaši
Ilustrace: Dom2D
Překlad: Michal Stárek
Počet hráčů: 2–5
Věk: 12+ (dle recenzenta 10+)
Herní doba: 30 minut
Čtěte dál
Mohlo by vás zajímat
PC a videohry Rozbřesk: hra, která vám ukáže, jak snadné je přijít o planetu
PC a videohry Rok pandy: karetní hra, která vás naučí prohrávat s radostí
PC a videohry Pokojovky: alchymie pěstování květin, která dá zabrat velkým i malým
PC a videohry Řekni to květinou: tajný jazyk rostlin skrytý v typu, barvách a aranžování
