Michaela Merglová: Prokletá věž cover
Autor: Nick Gindraux
- Reklama -

V uličkách kolem přístavních doků to bylo vždycky o kejhák. Teď to ale platí víc, než kdy dřív, protože mezi pány podsvětí probíhá bezohledný konkurenční boj. Lidé umírají. A životem si nejsou jistí ani ti, kteří předtím dlouhá léta určovali pravidla hry.

Lovka a její banda musí zmizet. Od té doby, co do města přišel po moci lačnící ušatec Vrhač, šlo všechno od desíti k pěti. Dokud umíraly jen prostitutky v docích a sem tam nějaký zloděj, dalo se to ještě přežít. Ale peněz ubývá, a před nedávnem začali umírat i členové party.

Rodiny, jak by řekl starý Kubrún. Proto nyní spřádají plán, jak před Vrhačem utéct a začít nový život. Na to jsou ovšem potřeba peníze, a tak přichází na řadu Kubrúnův riskantní plán.

Prokletá věž mocného čaroděje

Michaela Merglová: Prokletá věž obálka
Autor: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

Na ostrově stojí vysoká Věž srdcí. Kdysi ji postavil mocný čaroděj pro svou lásku. Její manžel se však o nevěře své ženy dozvěděl a zabil ji, než mohla utéct.

Čaroděj přišel pozdě, zešílel smutkem a všechny povraždil. A věž prošpikoval pěkně zákeřnými a nechutnými pastmi, aby jej nikdo nerušil, až bude povolávat svou lásku z podsvětí.

Ten příběh znalo každé děcko, běhna i rváč v Ljanaru. Měnilo se na něm mnohé, ale na dvou faktech se všechny shodovaly. Že je věž plná smrtonosných pastí… A že v ní čeká pohádkové bohatství na toho, kdo by všechny ty pasti dokázal překonat.

Kubrún se tváří, že ono pohádkové bohatství čeká jen na ně. Svolá Lovku s přáteli, a sežene jim dokonce i mapu pastí, kterou vytvořil jeden z lovců pokladů, než mu postupně zařvali všichni členové výpravy (mrtvoly jsou na mapce označené křížkem).

Chybí už jen jediné. Nejlepší zloděj v Ljanaru. Ten však hnije ve vězení za vraždu, a navíc zradil Lovčinu rodinu. Kubrúnovu rodinu. A zrada se neodpouští. Usadí se v duši, kde hnije a rozežírá lidské srdce, až z něj téměř nic nezbyde. Jak příhodné, že právě tenhle zloděj poslouží jako volavka ve Věži srdcí.

Zrada přátel, rodiny, lásky

Že to Lišák podělal, to pochopil už dávno. Zradil své přátele, když od nich zdrhnul a spolčil se s Vrhačem. A zatímco se Lovka s Majou a Myšínem snažili přežít, on chlastal v bordelech, užíval si s lehkými děvami a nořil se do drogového opojení. Nic mu nechybělo… Dokud ho Vrhač nepodrazil a nehodil na něj vraždu. A teď hnije ve vězení a vzpomíná na lásku v očích své milované Lískové… jak Lovce s oblibou říkával.

Lišák to dokonale zvoral. A teprve ve chvíli, kdy uvidí nenávist a prázdno v očích, jež se na něj dřív smály, tehdy teprve pochopí, jak strašně moc zmršil život sobě i všem, na kterých mu záleželo.

Zrada nejvíc bolí od toho, koho miluješ. A Lovka milovala vroucně a upřímně. Z rozesmáté Lískové zbyla jen bolest a vztek. To když zjistila, jak dlouho zbytečně oplakávala chlapa, co se kurvil v jiné části města. A teď s ním má spolupracovat? To raději dovolí Myšínovi, ať Lišáka proděraví šipkou z kuše. To raději dovolí Kubrúnovi, ať ho předhodí krvavým zámkům ve věži.

Třeba si vezmou jen krev, možná jeho život… Komu na tom záleží? A vůbec si neuvědomuje, že ona sama také zradila. Člověka, kterého brala jako otce. Spolu s Myšínem, Majou a Vazkem. Všichni zradili. Všichni zaplatí.

Poklad ze sadistické duše něžné autorky

Prokletá věž je zatraceně drsný příběh. Hned na úvod jedna malá, zdánlivě bezvýznamná vražda. Později se mrtvoly kupí jak v hromadných hrobech (někdy až přemýšlíte, jestli má vůbec smysl snažit se pamatovat si všechny postavy, když o pár stránek dál zařve celý sněm), krev stříká proudem a střeva odmítají zůstat v těle.

Pokud vám nějaká postava přiroste k srdci, připravte si kapesníčky, protože úmrtnost hlavních hrdinů odpovídá použití napalmu. A těch způsobů, jak můžete někoho neotřele zabít!

Z uvedeného textu je jasně patrné, že tohle nebude žádná procházka růžovou zahradou. Kde v Písni oceli zpívali minstrelové o zamilovaných žabkách, tady se zrazuje, smilní a vraždí. Prokletá věž je přehlídkou zmaru, smutku a zoufalství.

Předvádí, kam až můžou zajít důsledky mladické nerozvážnosti. Že honba za pomstou a bolest zrady mohou člověka zavést až do hlubin šílenství. A také to, že byste nikdy(!) neměli podceňovat člověka, který už zdánlivě nemá co ztratit.

Netuším, co autorce kdo provedl, ale někdo ji musel fakt brutálně naštvat. Upřímně nechápu, kde se tohle v té jemné a milé duši vzalo (věděli jste, že Míša Merglová háčkuje roztomilé chobotničky?), ale celá Prokletá věž působí dojmem, jako kdybyste vzali zoufalství z Weeksovy Cesty stínů a pak se rozhodli vymlátit krondorské podsvětí z Trhlinových válek. A nikdy, ale opakuji nikdy, z ní nedělejte vedoucí dětských táborů.

Absolutně boží řežba, kterou nesmíte minout

Knihu jsem dočetla před několika dny a stále ji mám v živé paměti. Nepochybně ji budu ještě chvíli zpracovávat, protože se aktuálně děsím i zrcadel (ukažte mi jediného člověka, který by se v Míšině zrcadlovém labyrintu nezbláznil), ale autorce musím přiznat jedno.

Tohle byla ta zatraceně nejčtivější středověká fantasy, jakou jsem četla za sakra dlouhou dobu. Záporáci byli absolutně boží, jejich konec opravdu děsivý (nabodnout kámošovu hlavu na vlastní trčící kost? Proč ne…) a závěr knihy… Řekla bych až odporně spravedlivý.

Po Písni oceli jsem brumlala, že to bylo super, ale chci plnohodnotný román. Tady jsem ho dostala.

A stálo to za to. Teď by mě jen zajímalo, kam chce autorka ještě zvedat laťku, protože si na sebe upletla touhle knížkou nejen obyčejný bič, ale přímo devítiocasou kočku.

Zápory tam nějaké určitě byly. Myslím. O historii světa víme prd (funguje tam magie, existují nadaní lidé s různými talenty), mapka žádná není (kdo ji potřebuje, když se to celé odehrává na dvou březích jedné zátoky?) a celá ta knížka je moc krátká (jen 450 stran, chceme víc!).

Ale to opravdu jen hnidopiším a nic horšího mě aktuálně nenapadá. Ještě bych mohla brblat, že to kyselo je moc kyselý a tak… Prostě si to přečtěte.

Michaela Merglová: Prokletá věž

Obálka: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

Vydal: Nakladatelství Epocha, 2020

Počet stran: 464

Cena: 299 Kč

Reklama

- Reklama -
Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost
90 %
Zpracování a cena
80 %
Styl a překlad
85 %
Cíl knihy a splnění
90 %
Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.