Ať už jezdíte pražským metrem každý den, nebo jste mimo pražští a svezete se jednou za uherský rok, nemůžete popřít, že na metru je něco zvláštního. Budí ve vás zvědavost z kolemjdoucích a cestujících, nostalgii z dřívějších návštěv, ale při každodenní jízdě vás umí ukonejšit do tiché apatie. Světlé a moderní stanice se střídají s relikty minulého režimu a temnými tunely, kterými vagóny souprav projíždí bez zaváhání. Ale občas v tunelu metro zastaví. Vzácně i vypadne elektřina a potom…
Na Podsvětí vás na první pohled upoutá přebal knihy. Jeho grafické ztvárnění je velmi povedené a určitě si ho budete několikrát podrobně prohlížet. Žádné anonymní americké kolážové obálky nebo nepovedená dílka z lokální provenience (zdravíme Hru o trůny od Talpressu).
Neskutečně silnou stránkou knihy je popis pražského metra. Je znát, že si autor, byť nežije v Praze, ale na Moravě, o metru, jeho zákoutích a hlavním městě hodně nastudoval a načetl. Budete hltat detaily popisu jednotlivých stanic a přemítat, zda jste si těch věcí někdy už všimli, zda tam jsou a nebo zda si je autor jen vymyslel v rámci knihy. A dost možná se tam i po přečtení knihy vypravíte, abyste to viděli na vlastní oči.
Příběh z blízké budoucnosti začíná ve chvíli, kdy v pražském metru začnou technici nacházet podivné značky na stěnách tunelů, malé pomníčky se svíčkami, ale i kříže s přibitými zbytky zvířat. Z tunelů začnou vycházet stíny, šeptat podmanivá slova a bílé oči pronásledují ty, kteří do hlubin metra vejdou a je jedno, zda pracovně nebo náhodou.
Děj se točí kolem Haďáka, Niny a Kerbera, plus pár dalších vedlejších postav, které jsou někdy více přítomny a jindy zase neviditelné. Haďák je postarší technik Dopravního podniku, jede si svou směnu, jeho lidé mu věří, zná metro jak své boty a má s ním již nějakou tajemnou historii. Nina pracuje ve farmaceutické firmě na vývoji prášků ovlivňujících lidské nálady a chování, a tak trochu se plácá životem ve stylu „mám práci a jinak nevím co se sebou“. Trojici doplňuje Kerber, pražská náplava, unavený policista pořádkové služby, jehož rajónem je metro.
Zhruba do poloviny knihy si budete s dětinským nadšením užívat hutnou atmosféru, která se knihou táhne jako těžká želatina a přemílat její každičký kousek v mysli, tak moc vás to bude bavit. Hlavně s přibývajícími oltáři, mrtvými holuby, ukřižovanými psy a tajemnými pronásledovateli v tunelech metra.
Je to však bohužel příběh i ploché postavy, kde ve čtení záhy narazíte stovkou do betonové zdi. Ač se mi líbilo postupné budování děje a napětí, jeho logika a styl dost pokulhává. Podsvětí je šestou knihou Michala Šefary, ale na výše zmíněném to není znát. Děj tak nějak samovolně klopýtá kupředu, vy se však budete ve čtení několikrát vracet zpět a prohlížet již přečtené stránky s pocitem, že jste byli nepozorní a že vám utíkají nějaké detaily a smysl konání postav a děje. Buďte v klidu, neutíkají, vůbec tam nejsou. Zhruba v polovině knihy všemu zúčastněnému dojde dech a od té doby, místo aby Podsvětí gradovalo, tak dochází k degradaci vyprávění.
Postarší Haďák jede celý příběh svou linku. Spolehlivý týpek s chladnou hlavou, co měl radši práci než rodinu, která se mu rozpadla, žena si našla jiného a děti s ním nemluví. Stará se o své, odvádí dobrou práci, upadá do nostalgie. A když je potřeba, zatne zuby a vše vyřeší, třeba i se sebeobětováním. Nina se vyprofiluje jako absolutně nezajímavá korporátní trubka, která se nechá napálit od místního firemního nabíječe a pak zmateně pobíhá po metru a fotí, a vás vlastně svou přítomností jen štve a řádky věnované její lince se snažíte přečíst co nejrychleji. Kerber je z nich asi nejzajímavější, čemuž hodně pomáhá i vytrvalý dialog s jeho podvědomím, nicméně i tam brzy dojde autorovi šťáva a vy si u určitých nelogických momentů říkáte „proboha proč?!“. Většina akce se vztahuje právě ke Kerberovi, ale tady je bohužel vidět autorova absolutní neznalost reálií. Taktické postupy, popisy bojů nebo i fyzických kontaktů, to vše se přelije buď do stavu, kdy je vám to jedno, nebo jen kroutíte hlavou nad naivitou a nelogičností. A to jeho jméno? No prosím vás 🙂
Ještě je tu antická mytologie. Super, je navázaná na Haďáka, kde dává smysl, ale tam to asi tak končí. Vsadím se, že půlka mladších čtenářů, kteří knihu budou pročítat, nebude vůbec vědět, co je to Tartaros, Elyseje, Persefona, Áres nebo Orfeus a proč tam sakra jsou. A co mají společného s Prahou a Českem? A přitom z toho šlo tolik vytáhnout!
Podsvětí má úžasný potenciál, navíc chcete fandit počinu českého autora, ale očekávané zůstane hned za prahem vstupu do tunelu a vy se zatnutými zuby čtete dál a čekáte, kdy už to konečně začne být lepší. A ono nezačne. Možná, kdyby se autor více opřel do fantastična, více do hororové linky, magie, tajemna a ne naopak do nějakých pseudo psychologických hrátek.
No a pak je tu závěr. Opět zhruba od poloviny knihy tušíte, kdo bude asi hlavní záporák. Jeho „epický“ skon a finále v závěru knihy je cokoliv, jen ne pochopitelný. Čím víc se blížíte k završení příběhu, kdy se naznačené a schované ve stínech mění na reálné, z démonů se stávají lidé, ze stínů zcela něco absurdního, tak si dokola opakujete „wtf, wtf, wtf…“ a víte, že se k Podsvětí už nevrátíte a v lepším případě ji pošlete do korporátní knihovničky v práci. Škoda.
Michal Šefara: Podsvětí
Obálka: Kateřina Bažantová
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2017
Počet stran: 336
Cena: 348 Kč
[review]
